Sofocle - Antigone

ANTIGONE di Sofocle - αντιγονη Σοφοκλής

Testo greco e traduzione Italiana

TESTO GRECO  -  TRADUZIONE

Testo originale

αντιγονη ὦ κοινὸν αὐτάδελφον Ἰσμήνης κάρα, ἆρ᾽ οἶσθ᾽ ὅ τι Ζεὺς τῶν ἀπ᾽ Οἰδίπου κακῶν ὁποῖον οὐχὶ νῷν ἔτι ζώσαιν τελεῖ; οὐδὲν γὰρ οὔτ᾽ ἀλγεινὸν οὔτ᾽ ἄτης ἄτερ οὔτ᾽ αἰσχρὸν οὔτ᾽ ἄτιμόν ἐσθ᾽, ὁποῖον οὐ 5 τῶν σῶν τε κἀμῶν οὐκ ὄπωπ᾽ ἐγὼ κακῶν. καὶ νῦν τί τοῦτ᾽ αὖ φασι πανδήμῳ πόλει κήρυγμα θεῖναι τὸν στρατηγὸν ἀρτίως; ἔχεις τι κεἰσήκουσας; ἤ σε λανθάνει πρὸς τοὺς φίλους στείχοντα τῶν ἐχθρῶν κακά; 10

ισμηνη ἐμοὶ μὲν οὐδεὶς μῦθος, Ἀντιγόνη φίλων οὔθ᾽ ἡδὺς οὔτ᾽ ἀλγεινὸς ἵκετ᾽ ἐξ ὅτου δυοῖν ἀδελφοῖν ἐστερήθημεν δύο, μιᾷ θανόντοιν ἡμέρᾳ διπλῇ χερί· ἐπεὶ δὲ φροῦδός ἐστιν Ἀργείων στρατὸς 15 ἐν νυκτὶ τῇ νῦν, οὐδὲν οἶδ᾽ ὑπέρτερον, οὔτ᾽ εὐτυχοῦσα μᾶλλον οὔτ᾽ ἀτωμένη.

αντιγονη ᾔδη καλῶς, καί σ᾽ ἐκτὸς αὐλείων πυλῶν τοῦδ᾽ οὕνεκ᾽ ἐξέπεμπον, ὡς μόνη κλύοις.

ισμηνη τί δ᾽ ἔστι; δηλοῖς γάρ τι καλχαίνουσ᾽ ἔπος. 20

αντιγονη οὐ γὰρ τάφου νῷν τὼ κασιγνήτω Κρέων τὸν μὲν προτίσας, τὸν δ᾽ ἀτιμάσας ἔχει; Ἐτεοκλέα μέν, ὡς λέγουσι, σὺν δίκης χρήσει δικαίᾳ καὶ νόμου κατὰ χθονὸς ἔκρυψε τοῖς ἔνερθεν ἔντιμον νεκροῖς· 25 τὸν δ᾽ ἀθλίως θανόντα Πολυνείκους νέκυν ἀστοῖσί φασιν ἐκκεκηρῦχθαι τὸ μὴ τάφῳ καλύψαι μηδὲ κωκῦσαί τινα, ἐᾶν δ᾽ ἄκλαυτον, ἄταφον, οἰωνοῖς γλυκὺν θησαυρὸν εἰσορῶσι πρὸς χάριν βορᾶς. 30 τοιαῦτά φασι τὸν ἀγαθὸν Κρέοντα σοὶ κἀμοί, λέγω γὰρ κἀμέ, κηρύξαντ᾽ ἔχειν, καὶ δεῦρο νεῖσθαι ταῦτα τοῖσι μὴ εἰδόσιν σαφῆ προκηρύξοντα, καὶ τὸ πρᾶγμ᾽ ἄγειν οὐχ ὡς παρ᾽ οὐδέν, ἀλλ᾽ ὃς ἂν τούτων τι δρᾷ, 35 φόνον προκεῖσθαι δημόλευστον ἐν πόλει. οὕτως ἔχει σοι ταῦτα, καὶ δείξεις τάχα εἴτ᾽ εὐγενὴς πέφυκας εἴτ᾽ ἐσθλῶν κακή.

ισμηνη τί δ᾽, ὦ ταλαῖφρον, εἰ τάδ᾽ ἐν τούτοις, ἐγὼ λύουσ᾽ ἂν ἢ ᾽φάπτουσα προσθείμην πλέον; 40

αντιγονη εἰ ξυμπονήσεις καὶ ξυνεργάσει σκόπει.

σμηνη ποῖόν τι κινδύνευμα; ποῦ γνώμης ποτ᾽ εἰ;



αντιγονη εἰ τὸν νεκρὸν ξὺν τῇδε κουφιεῖς χερί.

ισμηνη ἢ γὰρ νοεῖς θάπτειν σφ᾽, ἀπόῤῥητον πόλει;

αντιγονη τὸν γοῦν ἐμὸν καὶ τὸν σόν ἢν σὺ μὴ θέλῃς 45 ἀδελφόν· οὐ γὰρ δὴ προδοῦσ᾽ ἁλώσομαι.

ισμηνη ὦ σχετλία, Κρέοντος ἀντειρηκότος;

αντιγονη ἀλλ᾽ οὐδὲν αὐτῷ τῶν ἐμῶν μ᾽ εἴργειν μέτα.

ισμηνη οἴμοι. φρόνησον, ὦ κασιγνήτη, πατὴρ ὡς νῷν ἀπεχθὴς δυσκλεής τ᾽ ἀπώλετο, 50 πρὸς αὐτοφώρων ἀμπλακημάτων διπλᾶς ὄψεις ἀράξας αὐτὸς αὐτουργῷ χερί. ἔπειτα μήτηρ καὶ γυνή, διπλοῦν ἔπος, πλεκταῖσιν ἀρτάναισι λωβᾶται βίον· τρίτον δ᾽ ἀδελφὼ δύο μίαν καθ᾽ ἡμέραν 55 αὐτοκτονοῦντε τὼ ταλαιπώρω μόρον κοινὸν κατειργάσαντ᾽ ἐπαλλήλοιν χεροῖν. νῦν δ᾽ αὖ μόνα δὴ νὼ λελειμμένα σκόπει ὅσῳ κάκιστ᾽ ὀλούμεθ᾽, εἰ νόμου βίᾳ ψῆφον τυράννων ἢ κράτη παρέξιμεν. 60 ἀλλ᾽ ἐννοεῖν χρὴ τοῦτο μὲν γυναῖχ᾽ ὅτι ἔφυμεν, ὡς πρὸς ἄνδρας οὐ μαχουμένα. ἔπειτα δ᾽ οὕνεκ᾽ ἀρχόμεσθ᾽ ἐκ κρεισσόνων, καὶ ταῦτ᾽ ἀκούειν κἄτι τῶνδ᾽ ἀλγίονα. ἐγὼ μὲν οὖν αἰτοῦσα τοὺς ὑπὸ χθονὸς 65 ξύγγνοιαν ἴσχειν, ὡς βιάζομαι τάδε, τοῖς ἐν τέλει βεβῶσι πείσομαι· τὸ γὰρ περισσὰ πράσσειν οὐκ ἔχει νοῦν οὐδένα.

αντιγονη οὔτ᾽ ἂν κελεύσαιμ᾽ οὔτ᾽ ἄν, εἰ θέλοις ἔτι πράσσειν, ἐμοῦ γ᾽ ἂν ἡδέως δρῴης μέτα. 70 ἀλλ᾽ ἴσθ᾽ ὁποῖά σοι δοκεῖ, κεῖνον δ᾽ ἐγὼ θάψω· καλόν μοι τοῦτο ποιούσῃ θανεῖν. φίλη μετ᾽ αὐτοῦ κείσομαι, φίλου μέτα, ὅσια πανουργήσασ᾽. ἐπεὶ πλείων χρόνος ὃν δεῖ μ᾽ ἀρέσκειν τοῖς κάτω τῶν ἐνθάδε. 75 ἐκεῖ γὰρ αἰεὶ κείσομαι· σοὶ δ᾽, εἰ δοκεῖ, τὰ τῶν θεῶν ἔντιμ᾽ ἀτιμάσασ᾽ ἔχε.

ισμηνη ἐγὼ μὲν οὐκ ἄτιμα ποιοῦμαι, τὸ δὲ βίᾳ πολιτῶν δρᾶν ἔφυν ἀμήχανος.

αντιγονη σὺ μὲν τάδ᾽ ἂν προὔχοι᾽· ἐγὼ δὲ δὴ τάφον 80 χώσουσ᾽ ἀδελφῷ φιλτάτῳ πορεύσομαι.

ισμηνη οἴμοι ταλαίνης, ὡς ὑπερδέδοικά σου.

αντιγονη μὴ ᾽μοῦ προτάρβει· τὸν σὸν ἐξόρθου πότμον.

ισμηνη ἀλλ᾽ οὖν προμηνύσῃς γε τοῦτο μηδενὶ τοὔργον, κρυφῇ δὲ κεῦθε, σὺν δ᾽ αὔτως ἐγώ. 85

αντιγονη οἴμοι, καταύδα· πολλὸν ἐχθίων ἔσει σιγῶσ᾽, ἐὰν μὴ πᾶσι κηρύξῃς τάδε.

ισμηνη θερμὴν ἐπὶ ψυχροῖσι καρδίαν ἔχεις.

αντιγονη ἀλλ᾽ οἶδ᾽ ἀρέσκουσ᾽ οἷς μάλισθ᾽ ἁδεῖν με χρή.

ισμηνη εἰ καὶ δυνήσει γ᾽· ἀλλ᾽ ἀμηχάνων ἐρᾷς. 90

αντιγονη οὐκοῦν, ὅταν δὴ μὴ σθένω, πεπαύσομαι.

ισμηνη ἀρχὴν δὲ θηρᾶν οὐ πρέπει τἀμήχανα.

αντιγονη εἰ ταῦτα λέξεις, ἐχθαρεῖ μὲν ἐξ ἐμοῦ, ἐχθρὰ δὲ τῷ θανόντι προσκείσει δίκῃ. ἀλλ᾽ ἔα με καὶ τὴν ἐξ ἐμοῦ δυσβουλίαν 95 παθεῖν τὸ δεινὸν τοῦτο· πείσομαι γὰρ οὐ τοσοῦτον οὐδὲν ὥστε μὴ οὐ καλῶς θανεῖν.

ισμηνη ἀλλ᾽ εἰ δοκεῖ σοι, στεῖχε· τοῦτο δ᾽ ἴσθ᾽ ὅτι ἄνους μὲν ἔρχει, τοῖς φίλοις δ᾽ ὀρθῶς φίλη.

χορος ἀκτὶς ἀελίου, τὸ κάλλιστον ἑπταπύλῳ φανὲν 100 Θήβᾳ τῶν προτέρων φάος, ἐφάνθης ποτ᾽, ὦ χρυσέας ἁμέρας βλέφαρον, Διρκαίων ὑπὲρ ῥεέθρων μολοῦσα, 105 τὸν λεύκασπιν Ἀργόθεν ἐκβάντα φῶτα πανσαγίᾳ φυγάδα πρόδρομον ὀξυτέρῳ κινήσασα χαλινῷ· ὃς ἐφ᾽ ἡμετέρᾳ γᾷ Πολυνείκους 110 ἀρθεὶς νεικέων ἐξ ἀμφιλόγων ὀξέα κλάζων ἀετὸς εἰς γᾶν ὣς ὑπερέπτα, λευκῆς χιόνος πτέρυγι στεγανός, πολλῶν μεθ᾽ ὅπλων 115 ξύν θ᾽ ἱπποκόμοις κορύθεσσιν. ξύν θ᾽ ἱπποκόμοις κορύθεσσιν. στὰς δ᾽ ὑπὲρ μελάθρων φονώσαισιν ἀμφιχανὼν κύκλῳ λόγχαις ἑπτάπυλον στόμα ἔβα, πρίν ποθ᾽ ἁμετέρων αἱμάτων γένυσιν πλησθῆναί τε καὶ στεφάνωμα πύργων 120 πευκάενθ᾽ Ἥφαιστον ἑλεῖν. τοῖος ἀμφὶ νῶτ᾽ ἐτάθη πάταγος Ἄρεος, ἀντιπάλῳ δυσχείρωμα δράκοντος. 125 Ζεὺς γὰρ μεγάλης γλώσσης κόμπους ὑπερεχθαίρει, καὶ σφας ἐσιδὼν πολλῷ ῥεύματι προσνισσομένους χρυσοῦ καναχῆς ὑπεροπλίαις, 130 παλτῷ ῥιπτεῖ πυρὶ βαλβίδων ἐπ᾽ ἄκρων ἤδη νίκην ὁρμῶντ᾽ ἀλαλάξαι. ἀντιτύπᾳ δ᾽ ἐπὶ γᾷ πέσε τανταλωθεὶς πυρφόρος, ὃς τότε μαινομένᾳ ξὺν ὁρμᾷ 135 βακχεύων ἐπέπνει ῥιπαῖς ἐχθίστων ἀνέμων. εἶχε δ᾽ ἄλλᾳ τὰ μέν, ἄλλα δ᾽ ἐπ᾽ ἄλλοις ἐπενώμα στυφελίζων μέγας Ἄρης δεξιόσειρος. 140 ἑπτὰ λοχαγοὶ γὰρ ἐφ᾽ ἑπτὰ πύλαις ταχθέντες ἴσοι πρὸς ἴσους ἔλιπον Ζηνὶ τροπαίῳ πάγχαλκα τέλη, πλὴν τοῖν στυγεροῖν, ὣ πατρὸς ἑνὸς μητρός τε μιᾶς φύντε καθ᾽ αὑτοῖν 145 δικρατεῖς λόγχας στήσαντ᾽ ἔχετον κοινοῦ θανάτου μέρος ἄμφω. ἀλλὰ γὰρ ἁ μεγαλώνυμος ἦλθε Νίκα τᾷ πολυαρμάτῳ ἀντιχαρεῖσα Θήβᾳ, ἐκ μὲν δὴ πολέμων 150 τῶν νῦν θέσθαι λησμοσύναν, θεῶν δὲ ναοὺς χοροῖς παννυχίοις πάντας ἐπέλθωμεν, ὁ Θήβας δ᾽ ἐλελίχθων Βάκχιος ἄρχοι. ἀλλ᾽ ὅδε γὰρ δὴ βασιλεὺς χώρας, 155 Κρέων ὁ Μενοικέως [ἄρχων] νεοχμὸς νεαραῖσι θεῶν ἐπὶ συντυχίαις χωρεῖ, τίνα δὴ μῆτιν ἐρέσσων, ὅτι σύγκλητον τήνδε γερόντων 160 προὔθετο λέσχην, κοινῷ κηρύγματι πέμψας; 161b

κρεων ἄνδρες, τὰ μὲν δὴ πόλεος ἀσφαλῶς θεοὶ πολλῷ σάλῳ σείσαντες ὤρθωσαν πάλιν. ὑμᾶς δ᾽ ἐγὼ πομποῖσιν ἐκ πάντων δίχα ἔστειλ᾽ ἱκέσθαι τοῦτο μὲν τὰ Λαΐου 165 σέβοντας εἰδὼς εὖ θρόνων ἀεὶ κράτη, τοῦτ᾽ αὖθις, ἡνίκ᾽ Οἰδίπους ὤρθου πόλιν, κἀπεὶ διώλετ᾽, ἀμφὶ τοὺς κείνων ἔτι παῖδας μένοντας ἐμπέδοις φρονήμασιν. ὅτ᾽ οὖν ἐκεῖνοι πρὸς διπλῆς μοίρας μίαν 170 καθ᾽ ἡμέραν ὤλοντο παίσαντές τε καὶ πληγέντες αὐτόχειρι σὺν μιάσματι, ἐγὼ κράτη δὴ πάντα καὶ θρόνους ἔχω γένους κατ᾽ ἀγχιστεῖα τῶν ὀλωλότων. ἀμήχανον δὲ παντὸς ἀνδρὸς ἐκμαθεῖν 175 ψυχήν τε καὶ φρόνημα καὶ γνώμην, πρὶν ἂν ἀρχαῖς τε καὶ νόμοισιν ἐντριβὴς φανῇ. ἐμοὶ γὰρ ὅστις πᾶσαν εὐθύνων πόλιν μὴ τῶν ἀρίστων ἅπτεται βουλευμάτων ἀλλ᾽ ἐκ φόβου του γλῶσσαν ἐγκλῄσας ἔχει 180 κάκιστος εἶναι νῦν τε καὶ πάλαι δοκεῖ· καὶ μεῖζον ὅστις ἀντὶ τῆς αὑτοῦ πάτρας φίλον νομίζει, τοῦτον οὐδαμοῦ λέγω. ἐγὼ γάρ, ἴστω Ζεὺς ὁ πάνθ᾽ ὁρῶν ἀεί, οὔτ᾽ ἂν σιωπήσαιμι τὴν ἄτην ὁρῶν 185 στείχουσαν ἀστοῖς ἀντὶ τῆς σωτηρίας, οὔτ᾽ ἂν φίλον ποτ᾽ ἄνδρα δυσμενῆ χθονὸς θείμην ἐμαυτῷ, τοῦτο γιγνώσκων ὅτι ἥδ᾽ ἐστὶν ἡ σῴζουσα καὶ ταύτης ἔπι πλέοντες ὀρθῆς τοὺς φίλους ποιούμεθα. 190 τοιοῖσδ᾽ ἐγὼ νόμοισι τήνδ᾽ αὔξω πόλιν, καὶ νῦν ἀδελφὰ τῶνδε κηρύξας ἔχω ἀστοῖσι παίδων τῶν ἀπ᾽ Οἰδίπου πέρι· Ἐτεοκλέα μέν, ὃς πόλεως ὑπερμαχῶν ὄλωλε τῆσδε, πάντ᾽ ἀριστεύσας δόρει, 195 τάφῳ τε κρύψαι καὶ τὰ πάντ᾽ ἀφαγνίσαι ἃ τοῖς ἀρίστοις ἔρχεται κάτω νεκροῖς. τὸν δ᾽ αὖ ξύναιμον τοῦδε, Πολυνείκη λέγω, ὃς γῆν πατρῴαν καὶ θεοὺς τοὺς ἐγγενεῖς φυγὰς κατελθὼν ἠθέλησε μὲν πυρὶ 200 πρῆσαι κατ᾽ ἄκρας, ἠθέλησε δ᾽ αἵματος κοινοῦ πάσασθαι, τοὺς δὲ δουλώσας ἄγειν, τοῦτον πόλει τῇδ᾽ ἐκκεκήρυκται τάφῳ μήτε κτερίζειν μήτε κωκῦσαί τινα, ἐᾶν δ᾽ ἄθαπτον καὶ πρὸς οἰωνῶν δέμας 205 καὶ πρὸς κυνῶν ἐδεστὸν αἰκισθέν τ᾽ ἰδεῖν. τοιόνδ᾽ ἐμὸν φρόνημα, κοὔποτ᾽ ἔκ γ᾽ ἐμοῦ τιμὴν προέξουσ᾽ οἱ κακοὶ τῶν ἐνδίκων· ἀλλ᾽ ὅστις εὔνους τῇδε τῇ πόλει, θανὼν καὶ ζῶν ὁμοίως ἐξ ἐμοῦ τιμήσεται. 210

χορος σοὶ ταῦτ᾽ ἀρέσκει, παῖ Μενοικέως Κρέον, τὸν τῇδε δύσνουν κἀς τὸν εὐμενῆ πόλει· νόμῳ δὲ χρῆσθαι παντί που πάρεστί σοι καὶ τῶν θανόντων χὠπόσοι ζῶμεν πέρι.

κρεων ὡς ἂν σκοποὶ νῦν εἴτε τῶν εἰρημένων. 215

χορος νεωτέρῳ τῳ τοῦτο βαστάζειν πρόθες.

κρεων ἀλλ᾽ εἴσ᾽ ἑτοῖμοι τοῦ νεκροῦ γ᾽ ἐπίσκοποι.

χορος τί δῆτ᾽ ἂν ἄλλο τοῦτ᾽ ἐπεντέλλοις ἔτι;

κρεων τὸ μὴ ᾽πιχωρεῖν τοῖς ἀπιστοῦσιν τάδε.

χορος οὔκ ἔστιν οὕτω μῶρος ὃς θανεῖν ἐρᾷ. 220

κρεων καὶ μὴν ὁ μισθός γ᾽, οὗτος· ἀλλ᾽ ὑπ᾽ ἐλπίδων ἄνδρας τὸ κέρδος πολλάκις διώλεσεν.

φυλαξ ἄναξ, ἐρῶ μὲν οὐχ ὅπως τάχους ὕπο δύσπνους ἱκάνω κοῦφον ἐξάρας πόδα. πολλὰς γὰρ ἔσχον φροντίδων ἐπιστάσεις, 225 ὁδοῖς κυκλῶν ἐμαυτὸν εἰς ἀναστροφήν· ψυχὴ γὰρ ηὔδα πολλά μοι μυθουμένη· τάλας, τί χωρεῖς οἷ μολὼν δώσεις δίκην; τλήμων, μενεῖς αὖ; κεἰ τάδ᾽ εἴσεται Κρέων ἄλλου παρ᾽ ἀνδρός; πῶς σὺ δῆτ᾽ οὐκ ἀλγύνει; 230 τοιαῦθ᾽ ἑλίσσων ἤνυτον σχολῇ βραδύς. χοὔτως ὁδὸς βραχεῖα γίγνεται μακρά. τέλος γε μέντοι δεῦρ᾽ ἐνίκησεν μολεῖν σοί. κεἰ τὸ μηδὲν ἐξερῶ, φράσω δ᾽ ὅμως· τῆς ἐλπίδος γὰρ ἔρχομαι δεδραγμένος, 235 τὸ μὴ παθεῖν ἂν ἄλλο πλὴν τὸ μόρσιμον.

κρεων τί δ᾽ ἐστὶν ἀνθ᾽ οὗ τήνδ᾽ ἔχεις ἀθυμίαν; φυλαξ φράσαι θέλω σοι πρῶτα τἀμαυτοῦ· τὸ γὰρ πρᾶγμ᾽ οὔτ᾽ ἔδρασ᾽ οὔτ᾽ εἶδον ὅστις ἦν ὁ δρῶν, οὐδ᾽ ἂν δικαίως ἐς κακὸν πέσοιμί τι. 240

κρεων εὖ γε στοχάζει κἀποφάργνυσαι κύκλῳ τὸ πρᾶγμα· δηλοῖς δ᾽ ὥς τι σημανῶν νέον.

φυλαξ τὰ δεινὰ γάρ τοι προστίθησ᾽ ὄκνον πολύν. κρεων οὔκουν ἐρεῖς ποτ᾽, εἶτ᾽ ἀπαλλαχθεὶς ἄπει;

φυλαξ καὶ δὴ λέγω σοι. τὸν νεκρόν τις ἀρτίως 245 θάψας βέβηκε κἀπὶ χρωτὶ διψίαν κόνιν παλύνας κἀφαγιστεύσας ἃ χρή·

κρεων τί φής; τίς ἀνδρῶν ἦν ὁ τολμήσας τάδε;

φυλαξ οὐκ οἶδ᾽· ἐκεῖ γὰρ οὔτε του γενῇδος ἦν πλῆγμ᾽, οὐ δικέλλης ἐκβολή. στύφλος δὲ γῆ 250 καὶ χέρσος, ἀῤῥὼξ οὐδ᾽ ἐπημαξευμένη τροχοῖσιν, ἀλλ᾽ ἄσημος οὑργάτης τις ἦν. ὅπως δ᾽ ὁ πρῶτος ἡμὶν ἡμεροσκόπος δείκνυσι, πᾶσι θαῦμα δυσχερὲς παρῆν. ὁ μὲν γὰρ ἠφάνιστο, τυμβήρης μὲν οὔ, 255 λεπτὴ δ᾽, ἄγος φεύγοντος ὥς, ἐπῆν κόνις σημεῖα δ᾽ οὔτε θηρὸς οὔτε του κυνῶν ἐλθόντος, οὐ σπάσαντος ἐξεφαίνετο. λόγοι δ᾽ ἐν ἀλλήλοισιν ἐῤῥόθουν κακοί, φύλαξ ἐλέγχων φύλακα, κἂν ἐγίγνετο 260 πληγὴ τελευτῶς᾽, οὐδ᾽ ὁ κωλύσων παρῆν. εἷς γάρ τις ἦν ἕκαστος οὑξειργασμένος, κοὐδεὶς ἐναργής, ἀλλ᾽ ἔφευγε μὴ εἰδέναι. ἦμεν δ᾽ ἑτοῖμοι καὶ μύδρους αἴρειν χεροῖν καὶ πῦρ διέρπειν καὶ θεοὺς ὁρκωμοτεῖν, 265 τὸ μήτε δρᾶσαι μήτε τῳ ξυνειδέναι τὸ πρᾶγμα βουλεύσαντι μηδ᾽ εἰργασμένῳ. τέλος δ᾽ ὅτ᾽ οὐδὲν ἦν ἐρευνῶσιν πλέον, λέγει τις εἷς, ὃ πάντας ἐς πέδον κάρα νεῦσαι φόβῳ προὔτρεψεν· οὐ γὰρ εἴχομεν 270 οὔτ᾽ ἀντιφωνεῖν οὔθ᾽ ὅπως δρῶντες καλῶς πράξαιμεν. ἦν δ᾽ ὁ μῦθος ὡς ἀνοιστέον σοὶ τοὔργον εἴη τοῦτο κοὐχὶ κρυπτέον. καὶ ταῦτ᾽ ἐνίκα, κἀμὲ τὸν δυσδαίμονα πάλος καθαιρεῖ τοῦτο τἀγαθὸν λαβεῖν. 275 πάρειμι δ᾽ ἄκων οὐχ ἑκοῦσιν, οἶδ᾽ ὅτι· στέργει γὰρ οὐδεὶς ἄγγελον κακῶν ἐπῶν.

χορος ἄναξ, ἐμοί τοί, μή τι καὶ θεήλατον τοὔργον τόδ᾽, ἡ ξύννοια βουλεύει πάλαι

κρεων παῦσαι, πρὶν ὀργῆς καὶ ᾽μὲ μεστῶσαι λέγων, 280 μὴ ᾽φευρεθῇς ἄνους τε καὶ γέρων ἅμα. λέγεις γὰρ οὐκ ἀνεκτὰ δαίμονας λέγων πρόνοιαν ἴσχειν τοῦδε τοῦ νεκροῦ πέρι. πότερον ὑπερτιμῶντες ὡς εὐεργέτην ἔκρυπτον αὐτόν, ὅστις ἀμφικίονας 285 ναοὺς πυρώσων ἦλθε κἀναθήματα καὶ γῆν ἐκείνων καὶ νόμους διασκεδῶν; ἢ τοὺς κακοὺς τιμῶντας εἰσορᾷς θεούς; οὔκ ἔστιν. ἀλλὰ ταῦτα καὶ πάλαι πόλεως ἄνδρες μόλις φέροντες ἐῤῥόθουν ἐμοί, 290 κρυφῇ κάρα σείοντες, οὐδ᾽ ὑπὸ ζυγῷ λόφον δικαίως εἶχον, ὡς στέργειν ἐμέ. ἐκ τῶνδε τούτους ἐξεπίσταμαι καλῶς παρηγμένους μισθοῖσιν εἰργάσθαι τάδε. οὐδὲν γὰρ ἀνθρώποισιν οἷον ἄργυρος 295 κακὸν νόμισμ᾽ ἔβλαστε. τοῦτο καὶ πόλεις πορθεῖ, τόδ᾽ ἄνδρας ἐξανίστησιν δόμων· τόδ᾽ ἐκδιδάσκει καὶ παραλλάσσει φρένας χρηστὰς πρὸς αἰσχρὰ πράγματ᾽ ἵστασθαι βροτῶν· πανουργίας δ᾽ ἔδειξεν ἀνθρώποις ἔχειν 300 καὶ παντὸς ἔργου δυσσέβειαν εἰδέναι. ὅσοι δὲ μισθαρνοῦντες ἤνυσαν τάδε, χρόνῳ ποτ᾽ ἐξέπραξαν ὡς δοῦναι δίκην. ἀλλ᾽ εἴπερ ἴσχει Ζεὺς ἔτ᾽ ἐξ ἐμοῦ σέβας, εὖ τοῦτ᾽ ἐπίστασ᾽, ὅρκιος δέ σοι λέγω· 305 εἰ μὴ τὸν αὐτόχειρα τοῦδε τοῦ τάφου εὑρόντες ἐκφανεῖτ᾽ ἐς ὀφθαλμοὺς ἐμούς, οὐχ ὑμὶν Ἅιδης μοῦνος ἀρκέσει, πρὶν ἂν ζῶντες κρεμαστοὶ τήνδε δηλώσηθ᾽ ὕβριν, ἵν᾽ εἰδότες τὸ κέρδος ἔνθεν οἰστέον 310 τὸ λοιπὸν ἁρπάζητε, καὶ μάθηθ᾽ ὅτι οὐκ ἐξ ἅπαντος δεῖ τὸ κερδαίνειν φιλεῖν. ἐκ τῶν γὰρ αἰσχρῶν λημμάτων τοὺς πλείονας ἀτωμένους ἴδοις ἂν ἢ σεσωσμένους.

φυλαξ εἰπεῖν τι δώσεις ἢ στραφεὶς οὕτως ἴω; 315

κρεων οὐκ οἶσθα καὶ νῦν ὡς ἀνιαρῶς λέγεις;

φυλαξ

ἐν τοῖσιν ὠσὶν ἢ ᾽πὶ τῇ ψυχῇ δάκνει; κρεων τί δὲ ῥυθμίζεις τὴν ἐμὴν λύπην ὅπου;

φυλαξ ὁ δρῶν σ᾽ ἀνιᾷ τὰς φρένας, τὰ δ᾽ ὦτ᾽ ἐγώ.

κρεων οἴμ᾽ ὡς λάλημα δῆλον ἐκπεφυκὸς εἶ. 320

φυλαξ οὔκουν τό γ᾽ ἔργον τοῦτο ποιήσας ποτέ.

κρεων καὶ ταῦτ᾽ ἐπ᾽ ἀργύρῳ γε τὴν ψυχὴν προδούς.

φυλαξ φεῦ· ἦ δεινὸν ᾧ δοκῇ γε καὶ ψευδῆ δοκεῖν.

κρεων κόμψευέ νυν τὴν δόξαν· εἰ δὲ ταῦτα μὴ φανεῖτέ μοι τοὺς δρῶντας, ἐξερεῖθ᾽ ὅτι 325 τὰ δειλὰ κέρδη πημονὰς ἐργάζεται.

φυλαξ ἀλλ᾽ εὑρεθείη μὲν μάλιστ᾽· ἐὰν δέ τοι ληφθῇ τε καὶ μή, τοῦτο γὰρ τύχη κρινεῖ, οὐκ ἔσθ᾽ ὅπως ὄψει σὺ δεῦρ᾽ ἐλθόντα με· καὶ νῦν γὰρ ἐκτὸς ἐλπίδος γνώμης τ᾽ ἐμῆς 330 σωθεὶς ὀφείλω τοῖς θεοῖς πολλὴν χάριν.

χορος πολλὰ τὰ δεινὰ κοὐδὲν ἀνθρώπου δεινότερον πέλει. τοῦτο καὶ πολιοῦ πέραν πόντου χειμερίῳ νότῳ 335 χωρεῖ, περιβρυχίοισιν περῶν ὑπ᾽ οἴδμασιν. θεῶν τε τὰν ὑπερτάταν, Γᾶν ἄφθιτον, ἀκαμάταν, ἀποτρύεται ἰλλομένων ἀρότρων ἔτος εἰς ἔτος ἱππείῳ γένει πολεύων. 340 κουφονόων τε φῦλον ὀρνίθων ἀμφιβαλὼν ἄγει καὶ θηρῶν ἀγρίων ἔθνη πόντου τ᾽ εἰναλίαν φύσιν 345 σπείραισι δικτυοκλώστοις, περιφραδὴς ἀνήρ· κρατεῖ δὲ μηχαναῖς ἀγραύλου θηρὸς ὀρεσσιβάτα, λασιαύχενά θ᾽ 350 ἵππον ὀχμάζεται ἀμφὶ λόφον ζυγῶν οὔρειόν τ᾽ ἀκμῆτα ταῦρον. καὶ φθέγμα καὶ ἀνεμόεν φρόνημα καὶ ἀστυνόμους 355 ὀργὰς ἐδιδάξατο καὶ δυσαύλων πάγων ὑπαίθρεια καὶ δύσομβρα φεύγειν βέλη παντοπόρος· ἄπορος ἐπ᾽ οὐδὲν ἔρχεται τὸ μέλλον· Ἅιδα μόνον φεῦξιν οὐκ ἐπάξεται· 360 νόσων δ᾽ ἀμηχάνων φυγὰς ξυμπέφρασται. σοφόν τι τὸ μηχανόεν τέχνας ὑπὲρ ἐλπίδ᾽ ἔχων 365 τοτὲ μὲν κακόν, ἄλλοτ᾽ ἐπ᾽ ἐσθλὸν ἕρπει, νόμους γεραίρων χθονὸς θεῶν τ᾽ ἔνορκον δίκαν, ὑψίπολις· ἄπολις ὅτῳ τὸ μὴ καλὸν 370 ξύνεστι τόλμας χάριν. μήτ᾽ ἐμοὶ παρέστιος γένοιτο μήτ᾽ ἴσον φρονῶν ὃς τάδ᾽ ἔρδει. 375 ἐς δαιμόνιον τέρας ἀμφινοῶ τόδε· πῶς εἰδὼς ἀντιλογήσω τήνδ᾽ οὐκ εἶναι παῖδ᾽ Ἀντιγόνην. ὦ δύστηνος καὶ δυστήνου πατρὸς Οἰδιπόδα, 380 τί ποτ᾽; οὐ δή που σέ γ᾽ ἀπιστοῦσαν τοῖς βασιλείοισιν ἄγουσι νόμοις καὶ ἐν ἀφροσύνῃ καθελόντες;

φυλαξ ἥδ᾽ ἔστ᾽ ἐκείνη τοὔργον ἡ ᾽ξειργασμένη· τήνδ᾽ εἵλομεν θάπτουσαν. ἀλλὰ ποῦ Κρέων; 385

χορος ὅδ᾽ ἐκ δόμων ἄψοῤῥος εἰς δέον περᾷ.

κρεων τί δ᾽ ἔστι; ποίᾳ ξύμμετρος προὔβην τύχῃ;

φυλαξ ἄναξ, βροτοῖσιν οὐδέν ἔστ᾽ ἀπώμοτον. ψεύδει γὰρ ἡ ᾽πίνοια τὴν γνώμην· ἐπεὶ σχολῇ ποθ᾽ ἥξειν δεῦρ᾽ ἂν ἐξηύχουν ἐγὼ 390 ταῖς σαῖς ἀπειλαῖς αἷς ἐχειμάσθην τότε ἀλλ᾽ ἡ γὰρ ἐκτὸς καὶ παρ᾽ ἐλπίδας χαρὰ ἔοικεν ἄλλῃ μῆκος οὐδὲν ἡδονῇ, ἥκω, δι᾽ ὅρκων καίπερ ὢν ἀπώμοτος, κόρην ἄγων τήνδ᾽, ἣ καθῃρέθη τάφον 395 κοσμοῦσα. κλῆρος ἐνθάδ᾽ οὐκ ἐπάλλετο, ἀλλ᾽ ἔστ᾽ ἐμὸν θοὔρμαιον, οὐκ ἄλλου, τόδε. καὶ νῦν, ἄναξ, τήνδ᾽ αὐτός, ὡς θέλεις, λαβὼν καὶ κρῖνε κἀξέλεγχ᾽· ἐγὼ δ᾽ ἐλεύθερος δίκαιός εἰμι τῶνδ᾽ ἀπηλλάχθαι κακῶν. 400

κρεων ἄγεις δὲ τήνδε τῷ τρόπῳ πόθεν λαβών;

φυλαξ αὕτη τὸν ἄνδρ᾽ ἔθαπτε· πάντ᾽ ἐπίστασαι.

κρεων ἦ καὶ ξυνίης καὶ λέγεις ὀρθῶς ἃ φῄς;

φυλαξ ταύτην γ᾽ ἰδὼν θάπτουσαν ὃν σὺ τὸν νεκρὸν ἀπεῖπας. ἆρ᾽ ἔνδηλα καὶ σαφῆ λέγω; 405

κρεων καὶ πῶς ὁρᾶται κἀπίληπτος ᾑρέθη;

φυλαξ τοιοῦτον ἦν τὸ πρᾶγμ᾽. ὅπως γὰρ ἥκομεν, πρὸς σοῦ τὰ δείν᾽ ἐκεῖν᾽ ἐπηπειλημένοι, πᾶσαν κόνιν σήραντες, ἣ κατεῖχε τὸν νέκυν, μυδῶν τε σῶμα γυμνώσαντες εὖ, 410 καθήμεθ᾽ ἄκρων ἐκ πάγων ὑπήνεμοι, ὀσμὴν ἀπ᾽ αὐτοῦ μὴ βάλοι πεφευγότες, ἐγερτὶ κινῶν ἄνδρ᾽ ἀνὴρ ἐπιῤῥόθοις κακοῖσιν, εἴ τις τοῦδ᾽ ἀκηδήσοι πόνου. χρόνον τάδ᾽ ἦν τοσοῦτον, ἔστ᾽ ἐν αἰθέρι 415 μέσῳ κατέστη λαμπρὸς ἡλίου κύκλος καὶ καῦμ᾽ ἔθαλπε· καὶ τότ᾽ ἐξαίφνης χθονὸς τυφὼς ἀείρας σκηπτόν οὐράνιον ἄχος, πίμπλησι πεδίον, πᾶσαν αἰκίζων φόβην ὕλης πεδιάδος, ἐν δ᾽ ἐμεστώθη μέγας 420 αἰθήρ· μύσαντες δ᾽ εἴχομεν θείαν νόσον. καὶ τοῦδ᾽ ἀπαλλαγέντος ἐν χρόνῳ μακρῷ, ἡ παῖς ὁρᾶται, κἀνακωκύει πικρᾶς ὄρνιθος ὀξὺν φθόγγον, ἐς ὅταν κενῆς εὐνῆς νεοσσῶν ὀρφανὸν βλέψῃ λέχος. 425 οὕτω δὲ χαὔτη, ψιλὸν ὡς ὁρᾷ νέκυν, γόοισιν ἐξῴμωξεν, ἐκ δ᾽ ἀρὰς κακὰς ἠρᾶτο τοῖσι τοὔργον ἐξειργασμένοις. καὶ χερσὶν εὐθὺς διψίαν φέρει κόνιν, ἔκ τ᾽ εὐκροτήτου χαλκέας ἄρδην πρόχου 430 χοαῖσι τρισπόνδοισι τὸν νέκυν στέφει. χἠμεῖς ἰδόντες ἱέμεσθα, σὺν δέ νιν θηρώμεθ᾽ εὐθὺς οὐδὲν ἐκπεπληγμένην, καὶ τάς τε πρόσθεν τάς τε νῦν ἠλέγχομεν πράξεις· ἄπαρνος δ᾽ οὐδενὸς καθίστατο, 435 ἅμ᾽ ἡδέως ἔμοιγε κἀλγεινῶς ἅμα. τὸ μὲν γὰρ αὐτὸν ἐκ κακῶν πεφευγέναι ἥδιστον, ἐς κακὸν δὲ τοὺς φίλους ἄγειν ἀλγεινόν· ἀλλὰ πάντα ταῦθ᾽ ἥσσω λαβεῖν ἐμοὶ πέφυκε τῆς ἐμῆς σωτηρίας. 440

κρεων σὲ δή, σὲ τὴν νεύουσαν εἰς πέδον κάρα, φὴς ἢ καταρνεῖ μὴ δεδρακέναι τάδε·

αντιγονη καὶ φημὶ δρᾶσαι κοὐκ ἀπαρνοῦμαι τὸ μή. κρεων σὺ μὲν κομίζοις ἂν σεαυτὸν ᾖ θέλεις ἔξω βαρείας αἰτίας ἐλεύθερον· 445 σὺ δ᾽ εἰπέ μοι μὴ μῆκος, ἀλλὰ συντόμως, ᾔδησθα κηρυχθέντα μὴ πράσσειν τάδε;

αντιγονη ᾔδη· τί δ᾽ οὐκ ἔμελλον; ἐμφανῆ γὰρ ἦν.

κρεων καὶ δῆτ᾽ ἐτόλμας τούσδ᾽ ὑπερβαίνειν νόμους;

αντιγονη οὐ γάρ τί μοι Ζεὺς ἦν ὁ κηρύξας τάδε, 450 οὐδ᾽ ἡ ξύνοικος τῶν κάτω θεῶν Δίκη τοιούσδ᾽ ἐν ἀνθρώποισιν ὥρισεν νόμους. οὐδὲ σθένειν τοσοῦτον ᾠόμην τὰ σὰ κηρύγμαθ᾽, ὥστ᾽ ἄγραπτα κἀσφαλῆ θεῶν νόμιμα δύνασθαι θνητὸν ὄνθ᾽ ὑπερδραμεῖν. 455 οὐ γάρ τι νῦν γε κἀχθές, ἀλλ᾽ ἀεί ποτε ζῇ ταῦτα, κοὐδεὶς οἶδεν ἐξ ὅτου ᾽φάνη. τούτων ἐγὼ οὐκ ἔμελλον, ἀνδρὸς οὐδενὸς φρόνημα δείσασ᾽, ἐν θεοῖσι τὴν δίκην δώσειν· θανουμένη γὰρ ἐξῄδη, τί δ᾽ οὔ; 460 κεἰ μὴ σὺ προὐκήρυξας. εἰ δὲ τοῦ χρόνου πρόσθεν θανοῦμαι, κέρδος αὔτ᾽ ἐγὼ λέγω. ὅστις γὰρ ἐν πολλοῖσιν ἐς ἐγὼ κακοῖς ζῇ, πῶς ὅδ᾽ Οὐχὶ κατθανὼν κέρδος φέρει; οὕτως ἔμοιγε τοῦδε τοῦ μόρου τυχεῖν 465 παρ᾽ οὐδὲν ἄλγος· ἀλλ᾽ ἄν, εἰ τὸν ἐξ ἐμῆς μητρὸς θανόντ᾽ ἄθαπτον ἠνσχόμην νέκυν, κείνοις ἂν ἤλγουν· τοῖσδε δ᾽ οὐκ ἀλγύνομαι. σοὶ δ᾽ εἰ δοκῶ νῦν μῶρα δρῶσα τυγχάνειν, σχεδόν τι μώρῳ μωρίαν ὀφλισκάνω. 470

χορος δηλοῖ τὸ γέννημ᾽ ὠμὸν ἐξ ὠμοῦ πατρὸς τῆς παιδός. εἴκειν δ᾽ οὐκ ἐπίσταται κακοῖς.

κρεων ἀλλ᾽ ἴσθι τοι τὰ σκλήρ᾽ ἄγαν φρονήματα πίπτειν μάλιστα, καὶ τὸν ἐγκρατέστατον σίδηρον ὀπτὸν ἐκ πυρὸς περισκελῆ 475 θραυσθέντα καὶ ῥαγέντα πλεῖστ᾽ ἂν εἰσίδοις· σμικρῷ χαλινῷ δ᾽ οἶδα τοὺς θυμουμένους ἵππους καταρτυθέντας· οὐ γὰρ ἐκπέλει φρονεῖν μέγ᾽ ὅστις δοῦλός ἐστι τῶν πέλας. αὕτη δ᾽ ὑβρίζειν μὲν τότ᾽ ἐξηπίστατο, 480 νόμους ὑπερβαίνουσα τοὺς προκειμένους· ὕβρις δ᾽, ἐπεὶ δέδρακεν, ἥδε δευτέρα, τούτοις ἐπαυχεῖν καὶ δεδρακυῖαν γελᾶν. ἦ νῦν ἐγὼ μὲν οὐκ ἀνήρ, αὕτη δ᾽ ἀνήρ, εἰ ταῦτ᾽ ἀνατὶ τῇδε κείσεται κράτη. 485 ἀλλ᾽ εἴτ᾽ ἀδελφῆς εἴθ᾽ ὁμαιμονεστέρα τοῦ παντὸς ἡμῖν Ζηνὸς ἑρκείου κυρεῖ, αὐτή τε χἠ ξύναιμος οὐκ ἀλύξετον μόρου κακίστου· καὶ γὰρ οὖν κείνην ἴσον ἐπαιτιῶμαι τοῦδε βουλεῦσαι τάφου. 490 καί νιν καλεῖτ᾽· ἔσω γὰρ εἶδον ἀρτίως λυσσῶσαν αὐτὴν οὐδ᾽ ἐπήβολον φρενῶν. φιλεῖ δ᾽ ὁ θυμὸς πρόσθεν, ᾑρῆσθαι κλοπεὺς τῶν μηδὲν ὀρθῶς ἐν σκότῳ τεχνωμένων· μισῶ γε μέντοι χὤταν ἐν κακοῖσί τις 495 ἁλοὺς ἔπειτα τοῦτο καλλύνειν θέλῃ.

αντιγονη θέλεις τι μεῖζον ἢ κατακτεῖναί μ᾽ ἑλών;

κρεων ἐγὼ μὲν οὐδέν· τοῦτ᾽ ἔχων ἅπαντ᾽ ἔχω.

αντιγονη τί δῆτα μέλλεις; ὡς ἐμοὶ τῶν σῶν λόγων ἀρεστὸν οὐδὲν μηδ᾽ ἀρεσθείη ποτέ· 500 οὕτω δὲ καὶ σοὶ τἄμ᾽ ἀφανδάνοντ᾽ ἔφυ. καίτοι πόθεν κλέος γ᾽ ἂν εὐκλεέστερον κατέσχον ἢ τὸν αὐτάδελφον ἐν τάφῳ τιθεῖσα; τούτοις τοῦτο πᾶσιν ἁνδάνειν λέγοιτ᾽ ἄν, εἰ μὴ γλῶσσαν ἐγκλῄοι φόβος. 505 ἀλλ᾽ ἡ τυραννὶς πολλά τ᾽ ἄλλ᾽ εὐδαιμονεῖ κἄξεστιν αὐτῇ δρᾶν λέγειν θ᾽ ἃ βούλεται.

κρεων σὺ τοῦτο μούνη τῶνδε Καδμείων ὁρᾷς.

αντιγονη ὁρῶσι χοὖτοι, σοὶ δ᾽ ὑπίλλουσιν στόμα.

κρεων σὺ δ᾽ οὐκ ἐπαιδεῖ, τῶνδε χωρὶς εἰ φρονεῖς; 510

αντιγονη οὐδὲν γὰρ αἰσχρὸν τοὺς ὁμοσπλάγχνους σέβειν.

κρεων οὔκουν ὅμαιμος χὠ καταντίον θανών;

αντιγονη ὅμαιμος ἐκ μιᾶς τε καὶ ταὐτοῦ πατρός.

κρεων πῶς δῆτ᾽ ἐκείνῳ δυσσεβῆ τιμᾷς χάριν;

αντιγονη οὐ μαρτυρήσει ταῦθ᾽ ὁ κατθανὼν νέκυς. 515

κρεων εἴ τοί σφε τιμᾷς ἐξ ἴσου τῷ δυσσεβεῖ.

αντιγονη οὐ γάρ τι δοῦλος, ἀλλ᾽ ἀδελφὸς ὤλετο.

κρεων πορθῶν δὲ τήνδε γῆν· ὁ δ᾽ ἀντιστὰς ὕπερ.

αντιγονη ὁμῶς ὅ γ᾽ Ἅιδης τοὺς νόμους τούτους ποθεῖ.

κρεων ἀλλ᾽ οὐχ ὁ χρηστὸς τῷ κακῷ λαχεῖν ἴσος. 520

αντιγονη τίς οἶδεν εἰ κάτωθεν εὐαγῆ τάδε;

κρεων οὔτοι ποθ᾽ οὑχθρός, οὐδ᾽ ὅταν θάνῃ, φίλος.

αντιγονη οὔτοι συνέχθειν, ἀλλὰ συμφιλεῖν ἔφυν.

κρεων κάτω νυν ἐλθοῦσ᾽, εἰ φιλητέον, φίλει κείνους· ἐμοῦ δὲ ζῶντος οὐκ ἄρξει γυνή. 525

χορος καὶ μὴν πρὸ πυλῶν ἥδ᾽ Ἰσμήνη, φιλάδελφα κάτω δάκρυ᾽ εἰβομένη· νεφέλη δ᾽ ὀφρύων ὕπερ αἱματόεν ῥέθος αἰσχύνει, τέγγουσ᾽ εὐῶπα παρειάν. 530

κρεων σὺ δ᾽, ἣ κατ᾽ οἴκους ὡς ἔχιδν᾽ ὑφειμένη λήθουσά μ᾽ ἐξέπινες, οὐδ᾽ ἐμάνθανον τρέφων δύ᾽ ἄτα κἀπαναστάσεις θρόνων, φέρ᾽, εἰπὲ δή μοι, καὶ σὺ τοῦδε τοῦ τάφου φήσεις μετασχεῖν, ἢ ᾽ξομεῖ τὸ μὴ εἰδέναι; 535

ισμηνη δέδρακα τοὔργον, εἴπερ ἥδ᾽ ὁμοῤῥοθεῖ καὶ ξυμμετίσχω καὶ φέρω τῆς αἰτίας.

αντιγονη ἀλλ᾽ οὐκ ἐάσει τοῦτό γ᾽ ἡ δίκη σ᾽, ἐπεὶ οὔτ᾽ ἠθέλησας οὔτ᾽ ἐγὼ ᾽κοινωσάμην.

ισμηνη ἀλλ᾽ ἐν κακοῖς τοῖς σοῖσιν οὐκ αἰσχύνομαι 540 ξύμπλουν ἐμαυτὴν τοῦ πάθους ποιουμένη.

αντιγονη ὧν τοὔργον, Ἅιδης χοἰ κάτω ξυνίστορες· λόγοις δ᾽ ἐγὼ φιλοῦσαν οὐ στέργω φίλην.

ισμηνη μήτοι, κασιγνήτη, μ᾽ ἀτιμάσῃς τὸ μὴ οὐ θανεῖν τε σὺν σοὶ τὸν θανόντα θ᾽ ἁγνίσαι. 545

αντιγονη μή μοι θάνῃς σὺ κοινὰ μηδ᾽ ἃ μὴ ᾽θιγες ποιοῦ σεαυτῆς. ἀρκέσω θνῄσκουσ᾽ ἐγώ.

ισμηνη καὶ τίς βίος μοι σοῦ λελειμμένῃ φίλος;

αντιγονη Κρέοντ᾽ ἐρώτα· τοῦδε γὰρ σὺ κηδεμών. ισμηνη τί ταῦτ᾽ ἀνιᾷς μ᾽, οὐδὲν ὠφελουμένη; 550

αντιγονη ἀλγοῦσα μὲν δῆτ᾽ εἰ γελῶ γ᾽ ἐν σοὶ γελῶ.

ισμηνη τί δῆτ᾽ ἂν ἀλλὰ νῦν σ᾽ ἔτ᾽ ὠφελοῖμ᾽ ἐγώ; αντιγονη

σῶσον σεαυτήν· οὐ φθονῶ σ᾽ ὑπεκφυγεῖν.

ισμηνη οἴμοι τάλαινα, κἀμπλάκω τοῦ σοῦ μόρου;

αντιγονη σὺ μὲν γὰρ εἵλου ζῆν, ἐγὼ δὲ κατθανεῖν. 555

ισμηνη ἀλλ᾽ οὐκ ἐπ᾽ ἀῤῥήτοις γε τοῖς ἐμοῖς λόγοις.

αντιγονη καλῶς σὺ μὲν τοῖς, τοῖς δ᾽ ἐγὼ ᾽δόκουν φρονεῖν.

ισμηνη καὶ μὴν ἴση νῷν ἐστιν ἡ ᾽ξαμαρτία.

αντιγονη θάρσει· σὺ μὲν ζῇς, ἡ δ᾽ ἐμὴ ψυχὴ πάλαι τέθνηκεν, ὥστε τοῖς θανοῦσιν ὠφελεῖν. 560

κρεων τὼ παῖδε φημὶ τώδε τὴν μὲν ἀρτίως ἄνουν πεφάνθαι, τὴν δ᾽ ἀφ᾽ οὗ τὰ πρῶτ᾽ ἔφυ.

ισμηνη οὐ γάρ ποτ᾽, ὦναξ, οὐδ᾽ ὃς ἂν βλάστῃ μένει νοῦς τοῖς κακῶς πράσσουσιν, ἀλλ᾽ ἐξίσταται.

κρεων σοὶ γοῦν, ὅθ᾽ εἵλου σὺν κακοῖς πράσσειν κακά. 565

ισμηνη τί γὰρ μόνῃ μοι τῆσδ᾽ ἄτερ βιώσιμον;

κρεων ἀλλ᾽ ἥδε μέντοι μὴ λέγ᾽· οὐ γὰρ ἔστ᾽ ἔτι.

ισμηνη ἀλλὰ κτενεῖς νυμφεῖα τοῦ σαυτοῦ τέκνου;

κρεων ἀρώσιμοι γὰρ χἀτέρων εἰσὶν γύαι.

ισμηνη οὐχ ὥς γ᾽ ἐκείνῳ τῇδέ τ᾽ ἦν ἡρμοσμένα. 570

κρεων κακὰς ἐγὼ γυναῖκας υἱέσι στυγῶ.

αντιγονη ὦ φίλταθ᾽ Αἷμον, ὥς σ᾽ ἀτιμάζει πατήρ.

κρεων ἄγαν γε λυπεῖς καὶ σὺ καὶ τὸ σὸν λέχος.

χορος ἦ γὰρ στερήσεις τῆσδε τὸν σαυτοῦ γόνον;

κρεων Ἅιδης ὁ παύσων τούσδε τοὺς γάμους ἔφυ. 575

χορος δεδογμέν᾽, ὡς ἔοικε, τήνδε κατθανεῖν.

κρεων καὶ σοί γε κἀμοί. μὴ τριβὰς ἔτ᾽, ἀλλά νιν κομίζετ᾽ εἴσω, δμῶες· ἐκ δὲ τοῦδε χρὴ γυναῖκας εἶναι τάσδε μηδ᾽ ἀνειμένας. φεύγουσι γάρ τοι χοἰ θρασεῖς, ὅταν πέλας 580 ἤδη τὸν, Ἅιδην εἰσορῶσι τοῦ βίου.

χορος εὐδαίμονες οἷσι κακῶν ἄγευστος αἰών. οἷς γὰρ ἂν σεισθῇ θεόθεν δόμος, ἄτας οὐδὲν ἐλλείπει γενεᾶς ἐπὶ πλῆθος ἕρπον· 585 ὅμοιον ὥστε ποντίαις οἶδμα δυσπνόοις ὅταν Θρῄσσαισιν ἔρεβος ὕφαλον ἐπιδράμῃ πνοαῖς, κυλίνδει βυσσόθεν κελαινὰν θῖνα καὶ 590 δυσάνεμοι, στόνῳ βρέμουσι δ᾽ ἀντιπλῆγες ἀκταί. ἀρχαῖα τὰ Λαβδακιδᾶν οἴκων ὁρῶμαι πήματα φθιτῶν ἐπὶ πήμασι πίπτοντ᾽, 595 οὐδ᾽ ἀπαλλάσσει γενεὰν γένος, ἀλλ᾽ ἐρείπει θεῶν τις, οὐδ᾽ ἔχει λύσιν. νῦν γὰρ ἐσχάτας ὕπερ ῥίζας ὃ τέτατο φάος ἐν Οἰδίπου δόμοις, 600 κατ᾽ αὖ νιν φοινία θεῶν τῶν νερτέρων ἀμᾷ κόνις λόγου τ᾽ ἄνοια καὶ φρενῶν ἐρινύς. τεάν, Ζεῦ, δύνασιν τίς ἀνδρῶν ὑπερβασία κατάσχοι; 605 τὰν οὔθ᾽ ὕπνος αἱρεῖ ποθ᾽ ὁ πάντ᾽ ἀγρεύων, οὔτε θεῶν ἄκματοι μῆνες, ἀγήρῳ δὲ χρόνῳ δυνάστας κατέχεις Ὀλύμπου μαρμαρόεσσαν αἴγλαν. 610 τό τ᾽ ἔπειτα καὶ τὸ μέλλον καὶ τὸ πρὶν ἐπαρκέσει νόμος ὅδ᾽, οὐδὲν ἕρπει θνατῶν βιότῳ πάμπολύ γ᾽ ἐκτὸς ἄτας. ἁ γὰρ δὴ πολύπλαγκτος ἐλπὶς πολλοῖς μὲν ὄνασις ἀνδρῶν, 615 πολλοῖς δ᾽ ἀπάτα κουφονόων ἐρώτων· εἰδότι δ᾽ οὐδὲν ἕρπει, πρὶν πυρὶ θερμῷ πόδα τις προσαύσῃ. σοφίᾳ γὰρ ἔκ του κλεινὸν ἔπος πέφανται. 620 τὸ κακὸν δοκεῖν ποτ᾽ ἐσθλὸν τῷδ᾽ ἔμμεν ὅτῳ φρένας θεὸς ἄγει πρὸς ἄταν· πράσσει δ᾽ ὀλίγιστον χρόνον ἐκτὸς ἄτας. 625 ὅδε μὴν Αἵμων, παίδων τῶν σῶν νέατον γέννημ᾽· ἆρ᾽ ἀχνύμενος τάλιδος ἥκει μόρον Ἀντιγόνης, ἀπάτης λεχέων ὑπεραλγῶν; 630

κρεων τάχ᾽ εἰσόμεσθα μάντεων ὑπέρτερον. ὦ παῖ, τελείαν ψῆφον ἆρα μὴ κλύων τῆς μελλονύμφου πατρὶ λυσσαίνων πάρει; ἢ σοὶ μὲν ἡμεῖς πανταχῇ, δρῶντες φίλοι;

αιμων πάτερ, σός εἰμι, καὶ σύ μοι γνώμας ἔχων 635 χρηστὰς ἀπορθοῖς, αἷς ἔγωγ᾽ ἐφέψομαι. ἐμοὶ γὰρ οὐδεὶς ἀξιώσεται γάμος μείζων φέρεσθαι σοῦ καλῶς ἡγουμένου.

κρεων οὕτω γάρ, ὦ παῖ, χρὴ διὰ στέρνων ἔχειν, γνώμης πατρῴας πάντ᾽ ὄπισθεν ἑστάναι. 640 τούτου γὰρ οὕνεκ᾽ ἄνδρες εὔχονται γονὰς κατηκόους φύσαντες ἐν δόμοις ἔχειν, ὡς καὶ τὸν ἐχθρὸν ἀνταμύνωνται κακοῖς καὶ τὸν φίλον τιμῶσιν ἐξ ἴσου πατρί. ὅστις δ᾽ ἀνωφέλητα φιτύει τέκνα, 645 τί τόνδ᾽ ἂν εἴποις ἄλλο πλὴν αὑτῷ πόνους φῦσαι, πολὺν δὲ τοῖσιν ἐχθροῖσιν γέλων; μή νύν ποτ᾽, ὦ παῖ, τὰς φρένας ὑφ᾽ ἡδονῆς γυναικὸς οὕνεκ᾽ ἐκβάλῃς, εἰδὼς ὅτι ψυχρὸν παραγκάλισμα τοῦτο γίγνεται, 650 γυνὴ κακὴ ξύνευνος ἐν δόμοις. τί γὰρ γένοιτ᾽ ἂν ἕλκος μεῖζον ἢ φίλος κακός; ἀλλὰ πτύσας ὡσεί τε δυσμενῆ μέθες τὴν παῖδ᾽ ἐν Αἴδου τήνδε νυμφεύειν τινί. ἐπεὶ γὰρ αὐτὴν εἷλον ἐμφανῶς ἐγὼ 655 πόλεως ἀπιστήσασαν ἐκ πάσης μόνην, ψευδῆ γ᾽ ἐμαυτὸν οὐ καταστήσω πόλει, ἀλλὰ κτενῶ. πρὸς ταῦτ᾽ ἐφυμνείτω Δία ξύναιμον. εἰ γὰρ δὴ τά γ᾽ ἐγγενῆ φύσει ἄκοσμα θρέψω, κάρτα τοὺς ἔξω γένους 660 ἐν τοῖς γὰρ οἰκείοισιν ὅστις ἔστ᾽ ἀνὴρ χρηστός, φανεῖται κἀν πόλει δίκαιος ὤν. ὅστις δ᾽ ὑπερβὰς ἢ νόμους βιάζεται ἢ τοὐπιτάσσειν τοῖς κρατύνουσιν νοεῖ, οὐκ ἔστ᾽ ἐπαίνου τοῦτον ἐξ ἐμοῦ τυχεῖν. 665 ἀλλ᾽ ὃν πόλις στήσειε τοῦδε χρὴ κλύειν καὶ σμικρὰ καὶ δίκαια καὶ τἀναντία. καὶ τοῦτον ἂν τὸν ἄνδρα θαρσοίην ἐγὼ καλῶς μὲν ἄρχειν, εὖ δ᾽ ἂν ἄρχεσθαι θέλειν, δορός τ᾽ ἂν ἐν χειμῶνι προστεταγμένον 670 μένειν δίκαιον κἀγαθὸν παραστάτην. ἀναρχίας δὲ μεῖζον οὐκ ἔστιν κακόν. αὕτη πόλεις ὄλλυσιν, ἥδ᾽ ἀναστάτους οἴκους τίθησιν, ἥδε συμμάχου δορὸς τροπὰς καταῤῥήγνυσι· τῶν δ᾽ ὀρθουμένων 675 σῴζει τὰ πολλὰ σώμαθ᾽ ἡ πειθαρχία. οὕτως ἀμυντέ᾽ ἐστὶ τοῖς κοσμουμένοις, κοὔτοι γυναικὸς οὐδαμῶς ἡσσητέα. κρεῖσσον γάρ, εἴπερ δεῖ, πρὸς ἀνδρὸς ἐκπεσεῖν, κοὐκ ἂν γυναικῶν ἥσσονες καλοίμεθ᾽ ἄν. 680

χορος ἡμῖν μέν, εἰ μὴ τῷ χρόνῳ κεκλέμμεθα, λέγειν φρονούντως ὧν λέγεις δοκεῖς πέρι.

αιμων πάτερ, θεοὶ φύουσιν ἀνθρώποις φρένας, πάντων ὅσ᾽ ἐστὶ κτημάτων ὑπέρτατον. ἐγὼ δ᾽ ὅπως σὺ μὴ λέγεις ὀρθῶς τάδε, 685 οὔτ᾽ ἂν δυναίμην μήτ᾽ ἐπισταίμην λέγειν. γένοιτο μεντἂν χἀτέρῳ καλῶς ἔχον. σοῦ δ᾽ οὖν πέφυκα πάντα προσκοπεῖν ὅσα λέγει τις ἢ πράσσει τις ἢ ψέγειν ἔχει. τὸ γὰρ σὸν ὄμμα δεινὸν, ἀνδρὶ δημότῃ 690 λόγοις τοιούτοις, οἷς σὺ μὴ τέρψει κλύων· ἐμοὶ δ᾽ ἀκούειν ἔσθ᾽ ὑπὸ σκότου τάδε, τὴν παῖδα ταύτην οἷ᾽, ὀδύρεται πόλις, πασῶν γυναικῶν ὡς ἀναξιωτάτη κάκιστ᾽ ἀπ᾽ ἔργων εὐκλεεστάτων φθίνει. 695 ἥτις τὸν αὑτῆς αὐτάδελφον ἐν φοναῖς πεπτῶτ᾽ ἄθαπτον μήθ᾽ ὑπ᾽ ὠμηστῶν κυνῶν εἴασ᾽ ὀλέσθαι μήθ᾽ ὑπ᾽ οἰωνῶν τινος. οὐχ ἥδε χρυσῆς ἀξία τιμῆς λαχεῖν; τοιάδ᾽ ἐρεμνὴ σῖγ᾽ ἐπέρχεται φάτις. 700 ἐμοὶ δὲ σοῦ πράσσοντος εὐτυχῶς, πάτερ, οὐκ ἔστιν οὐδὲν κτῆμα τιμιώτερον, τί γὰρ πατρὸς θάλλοντος εὐκλείας τέκνοις ἄγαλμα μεῖζον, ἢ τί πρὸς παίδων πατρί; μή νυν ἓν ἦθος μοῦνον ἐν σαυτῷ φόρει, 705 ὡς φὴς σύ, κοὐδὲν ἄλλο, τοῦτ᾽ ὀρθῶς ἔχειν. ὅστις γὰρ αὐτὸς ἢ φρονεῖν μόνος δοκεῖ, ἢ γλῶσσαν, ἣν οὐκ ἄλλος, ἢ ψυχὴν ἔχειν, οὗτοι διαπτυχθέντες ὤφθησαν κενοί. ἀλλ᾽ ἄνδρα, κεἴ τις ᾖ σοφός, τὸ μανθάνειν 710 πόλλ᾽, αἰσχρὸν οὐδὲν καὶ τὸ μὴ τείνειν ἄγαν. ὁρᾷς παρὰ ῥείθροισι χειμάῤῥοις ὅσα δένδρων ὑπείκει, κλῶνας ὡς ἐκσῴζεται, τὰ δ᾽ ἀντιτείνοντ᾽ αὐτόπρεμν᾽ ἀπόλλυται. αὕτως δὲ ναὸς ὅστις ἐγκρατῆ πόδα 715 τείνας ὑπείκει μηδέν, ὑπτίοις κάτω στρέψας τὸ λοιπὸν σέλμασιν ναυτίλλεται. ἀλλ᾽ εἶκε καὶ θυμῷ μετάστασιν δίδου. γνώμη γὰρ εἴ τις κἀπ᾽ ἐμοῦ νεωτέρου πρόσεστι, φήμ᾽ ἔγωγε πρεσβεύειν πολὺ 720 φῦναι τὸν ἄνδρα πάντ᾽ ἐπιστήμης πλέων· εἰ δ᾽ οὖν, φιλεῖ γὰρ τοῦτο μὴ ταύτῃ ῥέπειν, καὶ τῶν λεγόντων εὖ καλὸν τὸ μανθάνειν.

χορος ἄναξ, σέ τ᾽ εἰκός, εἴ τι καίριον λέγει, μαθεῖν, σέ τ᾽ αὖ τοῦδ᾽· εὖ γὰρ εἴρηται διπλῇ. 725

κρεων οἱ τηλικοίδε καὶ διδαξόμεσθα δὴ φρονεῖν ὑπ᾽ ἀνδρὸς τηλικοῦδε τὴν φύσιν;

αιμων μηδὲν τὸ μὴ δίκαιον· εἰ δ᾽ ἐγὼ νέος, οὐ τὸν χρόνον χρὴ μᾶλλον ἢ τἄργα σκοπεῖν. κρεων ἔργον γάρ ἐστι τοὺς ἀκοσμοῦντας σέβειν; 730

αιμων οὐδ᾽ ἂν κελεύσαιμ᾽, εὐσεβεῖν εἰς τοὺς κακούς.

κρεων οὐχ ἥδε γὰρ τοιᾷδ᾽ ἐπείληπται νόσῳ;

αιμων οὔ φησι Θήβης τῆσδ᾽ ὁμόπτολις λεώς.

κρεων πόλις γὰρ ἡμῖν ἁμὲ χρὴ τάσσειν ἐρεῖ;

αιμων ὁρᾷς τόδ᾽ ὡς εἴρηκας ὡς ἄγαν νέος; 735

κρεων ἄλλῳ γὰρ ἢ ᾽μοὶ χρή με τῆσδ᾽ ἄρχειν χθονός;

αιμων πόλις γὰρ οὐκ ἔσθ᾽ ἥτις ἀνδρός ἐσθ᾽ ἑνός.

κρεων οὐ τοῦ κρατοῦντος ἡ πόλις νομίζεται;

αιμων καλῶς γ᾽ ἐρήμης ἂν σὺ γῆς ἄρχοις μόνος.

κρεων ὅδ᾽, ὡς ἔοικε, τῇ γυναικὶ συμμαχεῖ. 740

αιμων εἴπερ γυνὴ σύ. σοῦ γὰρ οὖν προκήδομαι.

κρεων ὦ παγκάκιστε, διὰ δίκης ἰὼν πατρί;

αιμων οὐ γὰρ δίκαιά σ᾽ ἐξαμαρτάνονθ᾽ ὁρῶ.

κρεων ἁμαρτάνω γὰρ τὰς ἐμὰς ἀρχὰς σέβων;

αιμων οὐ γὰρ σέβεις τιμάς γε τὰς θεῶν πατῶν. 745

κρεων ὦ μιαρὸν ἦθος καὶ γυναικὸς ὕστερον.

αιμων οὔ τἂν ἕλοις ἥσσω γε τῶν αἰσχρῶν ἐμέ.

κρεων ὁ γοῦν λόγος σοι πᾶς ὑπὲρ κείνης ὅδε.

αιμων καὶ σοῦ γε κἀμοῦ, καὶ θεῶν τῶν νερτέρων.

κρεων ταύτην ποτ᾽ οὐκ ἔσθ᾽ ὡς ἔτι ζῶσαν γαμεῖς. 750

αιμων ἣ δ᾽ οὖν θανεῖται καὶ θανοῦσ᾽ ὀλεῖ τινα.

κρεων ἦ κἀπαπειλῶν ὧδ᾽ ἐπεξέρχει θρασύς;

αιμων τίς δ᾽ ἔστ᾽ ἀπειλὴ πρὸς κενὰς γνώμας λέγειν;

κρεων κλαίων φρενώσεις, ὢν φρενῶν αὐτὸς κενός.

αιμων εἰ μὴ πατὴρ ἦσθ᾽, εἶπον ἄν σ᾽ οὐκ εὖ φρονεῖν. 755

κρεων γυναικὸς ὢν δούλευμα μὴ κώτιλλέ με.

αιμων βούλει λέγειν τι καὶ λέγων μηδὲν κλύειν;

κρεων ἄληθες; ἀλλ᾽ οὐ τόνδ᾽ Ὄλυμπον, ἴσθ᾽ ὅτι, χαίρων ἐπὶ ψόγοισι δεννάσεις ἐμέ. ἄγαγε τὸ μῖσος ὡς κατ᾽ ὄμματ᾽ αὐτίκα 760 παρόντι θνῄσκῃ πλησία τῷ νυμφίῳ.

αιμων οὐ δῆτ᾽ ἔμοιγε, τοῦτο μὴ δόξῃς ποτέ, οὔθ᾽ ἥδ᾽ ὀλεῖται πλησία, σύ τ᾽ οὐδαμὰ τοὐμὸν προσόψει κρᾶτ᾽ ἐν ὀφθαλμοῖς ὁρῶν, ὡς τοῖς θέλουσι τῶν φίλων μαίνῃ συνών. 765

χορος ἁνήρ, ἄναξ, βέβηκεν ἐξ ὀργῆς ταχύς· νοῦς δ᾽ ἐστὶ τηλικοῦτος ἀλγήσας βαρύς.

κρεων δράτω· φρονείτω μεῖζον ἢ κατ᾽ ἄνδρ᾽ ἰών· τὼ δ᾽ οὖν κόρα τώδ᾽ οὐκ ἀπαλλάξει μόρου.

χορος ἄμφω γὰρ αὐτὼ καὶ κατακτεῖναι νοεῖς; 770

κρεων οὐ τήν γε μὴ θιγοῦσαν· εὖ γὰρ οὖν λέγεις.

χορος μόρῳ δὲ ποίῳ καί σφε βουλεύει κτανεῖν;

κρεων ἄγων ἔρημος ἔνθ᾽ ἂν ᾖ βροτῶν στίβος κρύψω πετρώδει ζῶσαν ἐν κατώρυχι, φορβῆς τοσοῦτον ὡς ἄγος μόνον προθείς, 775 ὅπως μίασμα πᾶσ᾽ ὑπεκφύγῃ πόλις. κἀκεῖ τὸν Ἅιδην, ὃν μόνον σέβει θεῶν, αἰτουμένη που τεύξεται τὸ μὴ θανεῖν, ἢ γνώσεται γοῦν ἀλλὰ τηνικαῦθ᾽ ὅτι πόνος περισσός ἐστι τἀν Ἅιδου σέβειν. 780

χορος Ἔρως ἀνίκατε μάχαν, Ἔρως, ὃς ἐν κτήνεσι πίπτεις, ὃς ἐν μαλακαῖς παρειαῖς νεάνιδος ἐννυχεύεις, φοιτᾷς δ᾽ ὑπερπόντιος ἔν τ᾽ ἀγρονόμοις αὐλαῖς· 785 καί σ᾽ οὔτ᾽ ἀθανάτων φύξιμος οὐδεῖς οὔθ᾽ ἁμερίων σέ γι᾽ ἀνθρώπων. ὁ δ᾽ ἔχων μέμηνεν. 790 σὺ καὶ δικαίων ἀδίκους φρένας παρασπᾷς ἐπὶ λώβᾳ, σὺ καὶ τόδε νεῖκος ἀνδρῶν ξύναιμον ἔχεις ταράξας· νικᾷ δ᾽ ἐναργὴς βλεφάρων ἵμερος εὐλέκτρου 795 νύμφας, τῶν μεγάλων πάρεδρος ἐν ἀρχαῖς θεσμῶν. ἄμαχος γὰρ ἐμπαίζει θεὸς, Ἀφροδίτα. 800 νῦν δ᾽ ἤδη ᾽γὼ καὐτὸς θεσμῶν ἔξω φέρομαι τάδ᾽ ὁρῶν ἴσχειν δ᾽ οὐκέτι πηγὰς δύναμαι δάκρυ τὸν παγκοίτην ὅθ᾽ ὁρῶ θάλαμον τήνδ᾽ Ἀντιγόνην ἀνύτουσαν. 805

αντιγονη ὁρᾶτ᾽ ἔμ᾽, ὦ γᾶς πατρίας πολῖται, τὰν νεάταν ὁδὸν στείχουσαν, νέατον δὲ φέγγος λεύσσουσαν ἀελίου, κοὔποτ᾽ αὖθις. ἀλλά μ᾽ ὁ παγκοίτας Ἅιδας ζῶσαν ἄγει 810 τὰν Ἀχέροντος ἀκτάν, οὔθ᾽ ὑμεναίων ἔγκληρον, οὔτ᾽ ἐπινύμφειός πώ μέ τις ὕμνος ὕμνησεν, ἀλλ᾽ Ἀχέροντι νυμφεύσω. 815

χορος οὐκοῦν κλεινὴ καὶ ἔπαινον ἔχουσ᾽ ἐς τόδ᾽ ἀπέρχει κεῦθος νεκύων, οὔτε φθινάσιν πληγεῖσα νόσοις οὔτε ξιφέων ἐπίχειρα λαχοῦσ᾽, 820 ἀλλ᾽ αὐτόνομος ζῶσα μόνη δὴ θνητῶν Ἅιδην καταβήσει.

αντιγονη ἤκουσα δὴ λυγρότατον ὀλέσθαι τὰν Φρυγίαν ξέναν Ταντάλου Σιπύλῳ πρὸς ἄκρῳ, τὰν κισσὸς ὡς ἀτενὴς 825 πετραία βλάστα δάμασεν, καί νιν ὄμβροι τακομέναν, ὡς φάτις ἀνδρῶν, χιών τ᾽ οὐδαμὰ λείπει, τέγγει δ᾽ ὑπ᾽ ὀφρύσι παγκλαύτοις 830 δειράδας· με δαίμων ὁμοιοτάταν κατευνάζει.

χορος ἀλλὰ θεός τοι καὶ θεογεννής, ἡμεῖς δὲ βροτοὶ καὶ θνητογενεῖς. 835 καίτοι φθιμένῃ μέγα κἀκοῦσαι τοῖς ἰσοθέοις σύγκληρα λαχεῖν. ζῶσαν καὶ ἔπειτα θανοῦσαν.

αντιγονη οἴμοι γελῶμαι. τί με, πρὸς θεῶν πατρῴων. οὐκ οἰχομέναν ὑβρίζεις, ἀλλ᾽ ἐπίφαντον; 840 ὦ πόλις, ὦ πόλεως πολυκτήμονες ἄνδρες· ἰὼ Διρκαῖαι κρῆναι Θήβας τ᾽ εὐαρμάτου ἄλσος, ἔμπας ξυμμάρτυρας ὔμμ᾽ ἐπικτῶμαι, 845 οἵα φίλων ἄκλαυτος, οἵοις νόμοις πρὸς ἕργμα τυμβόχωστον ἔρχομαι τάφου ποταινίου· ἰὼ δύστανος, βροτοῖς οὔτε νεκροῖς κυροῦσα 850 μέτοικος οὐ ζῶσιν, οὐ θανοῦσιν.

χορος προβᾶσ᾽ ἐπ᾽ ἔσχατον θράσους ὑψηλὸν ἐς Δίκας βάθρον προσέπεσες, ὦ τέκνον, πολύ· 855 πατρῷον δ᾽ ἐκτίνεις τιν᾽ ἆθλον.

αντιγονη ἔψαυσας ἀλγεινοτάτας ἐμοὶ μερίμνας, πατρὸς τριπόλιστον οἶκτον τού τε πρόπαντος ἁμετέρου πότμου κλεινοῖς Λαβδακίδαισιν. 860 ἰὼ ματρῷαι λέκτρων ἆται κοιμήματά τ᾽ αὐτογέννητ᾽ ἐμῷ πατρὶ δυσμόρου ματρός, 865 οἵων ἐγώ ποθ᾽ ἁ ταλαίφρων ἔφυν· πρὸς οὓς ἀραῖος ἄγαμος ἅδ᾽ ἐγὼ μέτοικος ἔρχομαι. ἰὼ δυσπότμων κασίγνητε γάμων κυρήσας, 870 θανὼν ἔτ᾽ οὖσαν κατήναρές με.

χορος σέβειν μὲν εὐσέβειά τις, κράτος δ᾽ ὅτῳ κράτος μέλει παραβατὸν οὐδαμᾷ πέλει· σὲ δ᾽ αὐτόγνωτος ὤλεσ᾽ ὀργά. 875

αντιγονη ἄκλαυτος, ἄφιλος, ἀνυμέναιος ταλαίφρων ἄγομαι τὰν πυμάταν ὁδόν. οὐκέτι μοι τόδε λαμπάδος ἱερὸν ὄμμα θέμις ὁρᾶν ταλαίνᾳ. 880 τὸν δ᾽ ἐμὸν πότμον ἀδάκρυτον οὐδεὶς φίλων στενάζει.

κρεων ἆρ᾽ ἴστ᾽, ἀοιδὰς καὶ γόους πρὸ τοῦ θανεῖν ὡς οὐδ᾽ ἂν εἷς παύσαιτ᾽ ἄν, εἰ χρείη λέγειν; οὐκ ἄξεθ᾽ ὡς τάχιστα; καὶ κατηρεφεῖ 885 τύμβῳ περιπτύξαντες, ὡς εἴρηκ᾽ ἐγώ, ἄφετε μόνην ἔρημον, εἴτε χρῇ θανεῖν εἴτ᾽ ἐν τοιαύτῃ ζῶσα τυμβεύειν στέγῃ· ἡμεῖς γὰρ ἁγνοὶ τοὐπὶ τήνδε τὴν κόρην μετοικίας δ᾽ οὖν τῆς ἄνω στερήσεται. 890

αντιγονη ὦ τύμβος, ὦ νυμφεῖον, ὦ κατασκαφὴς οἴκησις ἀείφρουρος, οἷ πορεύομαι πρὸς τοὺς ἐμαυτῆς, ὧν ἀριθμὸν ἐν νεκροῖς πλεῖστον δέδεκται Φερσέφασσ᾽ ὀλωλότων· ὧν λοισθία ᾽γὼ καὶ κάκιστα δὴ μακρῷ 895 κάτειμι, πρίν μοι μοῖραν ἐξήκειν βίου. ἐλθοῦσα μέντοι κάρτ᾽ ἐν ἐλπίσιν τρέφω φίλη μὲν ἥξειν πατρί, προσφιλὴς δὲ σοί, μῆτερ, φίλη δὲ σοί, κασίγνητον κάρα· ἐπεὶ θανόντας αὐτόχειρ ὑμᾶς ἐγὼ 900 ἔλουσα κἀκόσμησα κἀπιτυμβίους χοὰς ἔδωκα. νῦν δέ Πολύνεικες, τὸ σὸν δέμας περιστέλλουσα τοιάδ᾽ ἄρνυμαι. καίτοι σ᾽ ἐγὼ ᾽τίμησα τοῖς φρονοῦσιν εὖ. οὐ γάρ ποτ᾽ οὔτ᾽ ἄν, εἰ τέκνων μήτηρ ἔφυν, 905 οὔτ᾽ εἰ πόσις μοι κατθανὼν ἐτήκετο, βίᾳ πολιτῶν τόνδ᾽ ἂν ᾐρόμην πόνον. τίνος νόμου δὴ ταῦτα πρὸς χάριν λέγω; πόσις μὲν ἄν μοι κατθανόντος ἄλλος ἦν, καὶ παῖς ἀπ᾽ ἄλλου φωτός, εἰ τοῦδ᾽ ἤμπλακον, 910 μητρὸς δ᾽ ἐν Ἅιδου καὶ πατρὸς κεκευθότοιν οὐκ ἔστ᾽ ἀδελφὸς ὅστις ἂν βλάστοι ποτέ. τοιῷδε μέντοι σ᾽ ἐκπροτιμήσασ᾽ ἐγὼ νόμῳ Κρέοντι ταῦτ᾽ ἔδοξ᾽ ἁμαρτάνειν καὶ δεινὰ τολμᾶν, ὦ κασίγνητον κάρα. 915 καὶ νῦν ἄγει με διὰ χερῶν οὕτω λαβὼν ἄλεκτρον, ἀνυμέναιον, οὔτε του γάμου μέρος λαχοῦσαν οὔτε παιδείου τροφῆς, ἀλλ᾽ ὧδ᾽ ἔρημος πρὸς φίλων ἡ δύσμορος ζῶσ᾽ εἰς θανόντων ἔρχομαι κατασκαφάς. 920 ποίαν παρεξελθοῦσα δαιμόνων δίκην; τί χρή με τὴν δύστηνον ἐς θεοὺς ἔτι βλέπειν; τίν᾽ αὐδᾶν ξυμμάχων; ἐπεί γε δὴ τὴν δυσσέβειαν εὐσεβοῦσ᾽, ἐκτησάμην. ἀλλ᾽ εἰ μὲν οὖν τάδ᾽ ἐστὶν ἐν θεοῖς καλά, 925 παθόντες ἂν ξυγγνοῖμεν ἡμαρτηκότες· εἰ δ᾽ οἵδ᾽ ἁμαρτάνουσι, μὴ πλείω κακὰ πάθοιεν ἢ καὶ δρῶσιν ἐκδίκως ἐμέ.

χορος ἔτι τῶν αὐτῶν ἀνέμων αὑταὶ ψυχῆς ῥιπαὶ τήνδε γ᾽ ἔχουσιν. 930

κρεων τοιγὰρ τούτων τοῖσιν ἄγουσιν κλαύμαθ᾽ ὑπάρξει βραδυτῆτος ὕπερ.

αντιγονη οἴμοι, θανάτου τοῦτ᾽ ἐγγυτάτω τοὔπος ἀφῖκται.

χορος θαρσεῖν οὐδὲν παραμυθοῦμαι 935 μὴ οὐ τάδε ταύτῃ κατακυροῦσθαι.

αντιγονη ὦ γῆς Θήβης ἄστυ πατρῷον καὶ θεοὶ προγενεῖς, ἄγομαι δὴ κοὐκέτι μέλλω. λεύσσετε, Θήβης οἱ κοιρανίδαι 940 τὴν βασιλειδᾶν μούνην λοιπήν, οἷα πρὸς οἵων ἀνδρῶν πάσχω, τὴν εὐσεβίαν σεβίσασα.

χορος ἔτλα καὶ Δανάας οὐράνιον φῶς ἀλλάξαι δέμας ἐν χαλκοδέτοις αὐλαῖς· 945 κρυπτομένα δ᾽ ἐν τυμβήρει θαλάμῳ κατεζεύχθη· καίτοι καὶ γενεᾷ τίμιος, ὦ παῖ παῖ, καὶ Ζηνὸς ταμιεύεσκε γονὰς χρυσορύτους. 950 ἀλλ᾽ ἁ μοιριδία τις δύνασις δεινά· οὔτ᾽ ἄν νιν ὄλβος οὔτ᾽ Ἄρης, οὐ πύργος, οὐχ ἁλίκτυποι κελαιναὶ νᾶες ἐκφύγοιεν. ζεύχθη δ᾽ ὀξύχολος παῖς ὁ Δρύαντος, 955 Ἠδωνῶν βασιλεύς, κερτομίοις ὀργαῖς ἐκ Διονύσου πετρώδει κατάφαρκτος ἐν δεσμῷ. οὕτω τᾶς μανίας δεινὸν ἀποστάζει ἀνθηρόν τε μένος. κεῖνος ἐπέγνω μανίαις 960 ψαύων τὸν θεὸν ἐν κερτομίοις γλώσσαις. παύεσκε μὲν γὰρ ἐνθέους γυναῖκας εὔιόν τε πῦρ, φιλαύλους τ᾽ ἠρέθιζε Μούσας. 965 παρὰ δὲ κυανεᾶν πελάγει διδύμας ἁλὸς ἀκταὶ Βοσπόριαι ἥδ᾽ ὁ Θρῃκῶν ἄξενος Σαλμυδησσός, ἵν᾽ ἀγχίπτολις Ἄρης 970 δισσοῖσι Φινείδαις εἶδεν ἀρατὸν ἕλκος τυφλωθὲν ἐξ ἀγρίας δάμαρτος ἀλαὸν ἀλαστόροισιν ὀμμάτων κύκλοις ἀραχθέντων, ὑφ᾽ αἱματηραῖς 975 χείρεσσι καὶ κερκίδων ἀκμαῖσιν. κατὰ δὲ τακόμενοι μέλεοι μελέαν πάθαν κλαῖον, ματρὸς ἔχοντες ἀνύμφευτον γονάν· 980 ἁ δὲ σπέρμα μὲν ἀρχαιογόνων ἄντασ᾽ Ἐρεχθειδᾶν, τηλεπόροις δ᾽ ἐν ἄντροις τράφη θυέλλαισιν ἐν πατρῴαις Βορεὰς ἅμιππος ὀρθόποδος ὑπὲρ πάγου 985 θεῶν παῖς. ἀλλὰ κἀπ᾽ ἐκείνᾳ Μοῖραι μακραίωνες ἔσχον, ὦ παῖ.

τειρεσιας Θήβης ἄνακτες, ἥκομεν κοινὴν ὁδὸν δύ᾽ ἐξ ἑνὸς βλέποντε· τοῖς τυφλοῖσι γὰρ αὕτη κέλευθος ἐκ προηγητοῦ πέλει. 990

κρεων τί δ᾽ ἔστιν, ὦ γεραιὲ Τειρεσία, νέον;

τειρεσιας ἐγὼ διδάξω, καὶ σὺ τῷ μάντει πιθοῦ.

κρεων οὔκουν πάρος γε σῆς ἀπεστάτουν φρενός.

τειρεσιας τοιγὰρ δι᾽ ὀρθῆς τήνδ᾽ ἐναυκλήρεις πόλιν.

κρεων ἔχω πεπονθὼς μαρτυρεῖν ὀνήσιμα. 995

τειρεσιας φρόνει βεβὼς αὖ νῦν ἐπὶ ξυροῦ τύχης.

κρεων τί δ᾽ ἔστιν; ὡς ἐγὼ τὸ σὸν φρίσσω στόμα.

τειρεσιας γνώσει, τέχνης σημεῖα τῆς ἐμῆς κλύων. εἰς γὰρ παλαιὸν θᾶκον ὀρνιθοσκόπον ἵζων, ἵν᾽ ἦν μοι παντὸς οἰωνοῦ λιμήν, 1000 ἀγνῶτ᾽ ἀκούω φθόγγον ὀρνίθων, κακῷ κλάζοντας οἴστρῳ καὶ βεβαρβαρωμένῳ. καὶ σπῶντας ἐν χηλαῖσιν ἀλλήλους φοναῖς ἔγνων· πτερῶν γὰρ ῥοῖβδος οὐκ ἄσημος ἦν. εὐθὺς δὲ δείσας ἐμπύρων ἐγευόμην 1005 βωμοῖσι παμφλέκτοισιν· ἐκ δὲ θυμάτων Ἥφαιστος οὐκ ἔλαμπεν, ἀλλ᾽ ἐπὶ σποδῷ μυδῶσα κηκὶς μηρίων ἐτήκετο κἄτυφε κἀνέπτυε, καὶ μετάρσιοι χολαὶ διεσπείροντο, καὶ καταῤῥυεῖς 1010 μηροὶ καλυπτῆς ἐξέκειντο πιμελῆς. τοιαῦτα παιδὸς τοῦδ᾽ ἐμάνθανον πάρα, φθίνοντ᾽ ἀσήμων ὀργίων μαντεύματα. ἐμοὶ γὰρ οὗτος ἡγεμών, ἄλλοις δ᾽ ἐγώ. καὶ ταῦτα τῆς σῆς ἐκ φρενὸς νοσεῖ πόλις. 1015 βωμοὶ γὰρ ἡμῖν ἐσχάραι τε παντελεῖς πλήρεις ὑπ᾽ οἰωνῶν τε καὶ κυνῶν βορᾶς τοῦ δυσμόρου πεπτῶτος Οἰδίπου γόνου. κᾆτ᾽ οὐ δέχονται θυστάδας λιτὰς ἔτι θεοὶ παρ᾽ ἡμῶν οὐδὲ μηρίων φλόγα, 1020 οὐδ᾽ ὄρνις εὐσήμους ἀποῤῥοιβδεῖ βοάς ἀνδροφθόρου βεβρῶτες αἵματος λίπος. ταῦτ᾽ οὖν, τέκνον, φρόνησον. ἀνθρώποισι γὰρ τοῖς πᾶσι κοινόν ἐστι τοὐξαμαρτάνειν· ἐπεὶ δ᾽ ἁμάρτῃ, κεῖνος οὐκέτ᾽ ἔστ᾽ ἀνὴρ 1025 ἄβουλος οὐδ᾽ ἄνολβος, ὅστις ἐς κακὸν πεσὼν ἀκῆται μηδ᾽ ἀκίνητος πέλῃ. αὐθαδία τοι σκαιότητ᾽ ὀφλισκάνει. ἀλλ᾽ εἶκε τῷ θανόντι μηδ᾽ ὀλωλότα κέντει· τίς ἀλκὴ τὸν θανόντ᾽ ἐπικτανεῖν; 1030 εὖ σοι φρονήσας εὖ λέγω. τὸ μανθάνειν δ᾽ ἥδιστον εὖ λέγοντος, εἰ κέρδος λέγοι.

κρεων ὦ πρέσβυ, πάντες ὥστε τοξόται σκοποῦ τοξεύετ᾽ ἀνδρὸς τοῦδε, κοὐδὲ μαντικῆς ἄπρακτος ὑμῖν εἰμι· τῶν δ᾽ ὑπαὶ γένους 1035 ἐξημπόλημαι κἀμπεφόρτισμαι πάλαι. κερδαίνετ᾽, ἐμπολᾶτε τἀπὸ Σάρδεων ἤλεκτρον, εἰ βούλεσθε, καὶ τὸν Ἰνδικὸν χρυσόν· τάφῳ δ᾽ ἐκεῖνον οὐχὶ κρύψετε, οὐδ᾽ εἰ θέλουσ᾽, οἱ Ζηνὸς αἰετοὶ βορὰν 1040 φέρειν νιν ἁρπάζοντες ἐς Διὸς θρόνους, οὐδ᾽ ὣς μίασμα τοῦτο μὴ τρέσας ἐγὼ θάπτειν παρήσω κεῖνον· εὖ γὰρ οἶδ᾽ ὅτι θεοὺς μιαίνειν οὔτις ἀνθρώπων σθένει. πίπτουσι δ᾽, ὦ γεραιὲ Τειρεσία, βροτῶν 1045 χοἰ πολλὰ δεινοὶ πτώματ᾽ αἴσχρ᾽, ὅταν λόγους αἰσχροὺς καλῶς λέγωσι τοῦ κέρδους χάριν.

τειρεσιας φεῦ.ἆρ᾽ οἶδεν ἀνθρώπων τις, ἆρα φράζεται,

κρεων τί χρῆμα; ποῖον τοῦτο πάγκοινον λέγεις;

τειρεσιας ὅσῳ κράτιστον κτημάτων εὐβουλία; 1050

κρεων ὅσῳπερ, οἶμαι, μὴ φρονεῖν πλείστη βλάβη.

τειρεσιας ταύτης σὺ μέντοι τῆς νόσου πλήρης ἔφυς.

κρεων οὐ βούλομαι τὸν μάντιν ἀντειπεῖν κακῶς.

τειρεσιας καὶ μὴν λέγεις, ψευδῆ με θεσπίζειν λέγων.

κρεων τὸ μαντικὸν γὰρ πᾶν φιλάργυρον γένος. 1055

τειρεσιας τὸ δ᾽ ἐκ τυράννων αἰσχροκέρδειαν φιλεῖ.

κρεων ἆρ᾽ οἶσθα ταγοὺς ὄντας ἃν λέγῃς λέγων;

τειρεσιας οἶδ᾽· ἐξ ἐμοῦ γὰρ τήνδ᾽ ἔχεις σώσας πόλιν.

κρεων σοφὸς σὺ μάντις, ἀλλὰ τἀδικεῖν φιλῶν.

τειρεσιας ὄρσεις με τἀκίνητα διὰ φρενῶν φράσαι. 1060

κρεων κίνει, μόνον δὲ μὴ ᾽πὶ κέρδεσιν λέγων.

τειρεσιας οὕτω γὰρ ἤδη καὶ δοκῶ τὸ σὸν μέρος.

κρεων ὡς μὴ ᾽μπολήσων ἴσθι τὴν ἐμὴν φρένα.

τειρεσιας ἀλλ᾽ εὖ γέ τοι κάτισθι μὴ πολλοὺς ἔτι τρόχους ἁμιλλητῆρας ἡλίου τελεῖν, 1065 ἐν οἷσι τῶν σῶν αὐτὸς ἐκ σπλάγχνων ἕνα νέκυν νεκρῶν ἀμοιβὸν ἀντιδοὺς ἔσει, ἀνθ᾽ ὧν ἔχεις μὲν τῶν ἄνω βαλὼν κάτω ψυχήν τ᾽ ἀτίμως ἐν τάφῳ κατῴκισας, ἔχεις δὲ τῶν κάτωθεν ἐνθάδ᾽ αὖ θεῶν 1070 ἄμοιρον, ἀκτέριστον, ἀνόσιον νέκυν. ὧν οὔτε σοὶ μέτεστιν οὔτε τοῖς ἄνω θεοῖσιν, ἀλλ᾽ ἐκ σοῦ βιάζονται τάδε. τούτων σε λωβητῆρες ὑστεροφθόροι λοχῶσιν Ἅιδου καὶ θεῶν Ἐρινύες, 1075 ἐν τοῖσιν αὐτοῖς τοῖσδε ληφθῆναι κακοῖς. καὶ ταῦτ᾽ ἄθρησον εἰ κατηργυρωμένος λέγω· φανεῖ γὰρ οὐ μακροῦ χρόνου τριβὴ ἀνδρῶν γυναικῶν σοῖς δόμοις κωκύματα. ἐχθραὶ δὲ πᾶσαι συνταράσσονται πόλεις, 1080 ὅσων σπαράγματ᾽ ἢ κύνες καθήγνισαν ἢ θῆρες ἤ τις πτηνὸς οἰωνός, φέρων ἀνόσιον ὀσμὴν ἑστιοῦχον ἐς πόλιν. τοιαῦτά σου, λυπεῖς γάρ, ὥστε τοξότης ἀφῆκα θυμῷ, καρδίας τοξεύματα 1085 βέβαια, τῶν σὺ θάλπος οὐχ ὑπεκδραμεῖ. ὦ παῖ, σὺ δ᾽ ἡμᾶς ἄπαγε πρὸς δόμους, ἵνα τὸν θυμὸν οὗτος ἐς νεωτέρους ἀφῇ, καὶ γνῷ τρέφειν τὴν γλῶσσαν ἡσυχαιτέραν τὸν νοῦν τ᾽ ἀμείνω τῶν φρενῶν ἢ νῦν φέρει. 1090

χορος ἁνήρ, ἄναξ, βέβηκε δεινὰ θεσπίσας· ἐπιστάμεσθα δ᾽, ἐξ ὅτου λευκὴν ἐγὼ τήνδ᾽ ἐκ μελαίνης ἀμφιβάλλομαι τρίχα, μή πώ ποτ᾽ αὐτὸν ψεῦδος ἐς πόλιν λακεῖν.

κρεων ἔγνωκα καὐτὸς καὶ ταράσσομαι φρένας. 1095 τό τ᾽ εἰκαθεῖν γὰρ δεινόν, ἀντιστάντα δὲ ἄτῃ πατάξαι θυμὸν ἐν δεινῷ πάρα.

χορος εὐβουλίας δεῖ, παῖ Μενοικέως, λαβεῖν.

κρεων τί δῆτα χρὴ δρᾶν; φράζε. πείσομαι δ᾽ ἐγώ.

χορος ἐλθὼν κόρην μὲν ἐκ κατώρυχος στέγης 1100 ἄνες, κτίσον δὲ τῷ προκειμένῳ, τάφον.

κρεων καὶ ταῦτ᾽ ἐπαινεῖς καὶ δοκεῖς παρεικαθεῖν; χορος ὅσον γ᾽, ἄναξ, τάχιστα· συντέμνουσι γὰρ θεῶν ποδώκεις τοὺς κακόφρονας βλάβαι.

κρεων οἴμοι· μόλις μέν, καρδίας δ᾽ ἐξίσταμαι 1105 τὸ δρᾶν· ἀνάγκῃ δ᾽ οὐχὶ δυσμαχητέον. χορος δρᾶ νυν τάδ᾽ ἐλθὼν μηδ᾽ ἐπ᾽ ἄλλοισιν τρέπε.

κρεων ὧδ᾽ ὡς ἔχω στείχοιμ᾽ ἄν· ἴτ᾽ ἴτ᾽ ὀπάονες, οἵ τ᾽ ὄντες οἵ τ᾽ ἀπόντες, ἀξίνας χεροῖν ὁρμᾶσθ᾽ ἑλόντες εἰς ἐπόψιον τόπον. 1110 ἐγὼ δ᾽, ἐπειδὴ δόξα τῇδ᾽ ἐπεστράφη, αὐτός τ᾽ ἔδησα καὶ παρὼν ἐκλύσομαι. δέδοικα γὰρ μὴ τοὺς καθεστῶτας νόμους ἄριστον ᾖ σῴζοντα τὸν βίον τελεῖν.

χορος πολυώνυμε, Καδμείας νύμφας ἄγαλμα 1115 καὶ Διὸς βαρυβρεμέτα γένος, κλυτὰν ὃς ἀμφέπεις Ἰταλίαν, μέδεις δὲ παγκοίνοις, Ἐλευσινίας Δῃοῦς ἐν κόλποις, Βακχεῦ Βακχᾶν 1120 ὁ ματρόπολιν Θήβαν ναιετῶν παρ᾽ ὑγρῶν Ἰσμηνοῦ ῥείθρων ἀγρίου τ᾽ ἐπὶ σπορᾷ δράκοντος 1125 σὲ δ᾽ ὑπὲρ διλόφου πέτρας στέροψ ὄπωπε λιγνύς, ἔνθα Κωρύκιαι στείχουσι νύμφαι Βακχίδες, Κασταλίας τε νᾶμα. 1130 καί σε Νυσαίων ὀρέων κισσήρεις ὄχθαι χλωρά τ᾽ ἀκτὰ πολυστάφυλος πέμπει, ἀμβρότων ἐπέων εὐαζόντων Θηβαΐας ἐπισκοποῦντ᾽ ἀγυιάς· 1135 τὰν ἐκ πᾶσαι τιμᾷς ὑπερτάταν πόλεων ματρὶ σὺν κεραυνίᾳ· καὶ νῦν, ὡς βιαίας ἔχεται 1140 πάνδαμος πόλις ἐπὶ νόσου, μολεῖν καθαρσίῳ ποδὶ Παρνασίαν ὑπὲρ κλιτὺν ἢ στονόεντα πορθμόν. 1145 ἰὼ πῦρ πνειόντων χοράγ᾽ ἄστρων, νυχίων φθεγμάτων ἐπίσκοπε, παῖ Διὸς γένεθλον, προφάνηθ᾽ ὦναξ, σαῖς ἅμα περιπόλοις 1150 Θυίαισιν, αἵ σε μαινόμεναι πάννυχοι χορεύουσι τὸν ταμίαν Ἴακχον.

αγγελος Κάδμου πάροικοι καὶ δόμων Ἀμφίονος, 1155 οὐκ ἔσθ᾽ ὁποῖον στάντ᾽ ἂν ἀνθρώπου βίον οὔτ᾽ αἰνέσαιμ᾽ ἂν οὔτε μεμψαίμην ποτέ. τύχη γὰρ ὀρθοῖ καὶ τύχη καταῤῥέπει τὸν εὐτυχοῦντα τόν τε δυστυχοῦντ᾽ ἀεί· καὶ μάντις οὐδεὶς τῶν καθεστώτων βροτοῖς. 1160 Κρέων γὰρ ἦν ζηλωτός, ὡς ἐμοί, ποτέ, σώσας μὲν ἐχθρῶν τήνδε Καδμείαν χθόνα λαβών τε χώρας παντελῆ μοναρχίαν ηὔθυνε, θάλλων εὐγενεῖ τέκνων σπορᾷ· καὶ νῦν ἀφεῖται πάντα. τὰς γὰρ ἡδονὰς 1165 ὅταν προδῶσιν ἄνδρες, οὐ τίθημ᾽ ἐγὼ ζῆν τοῦτον, ἀλλ᾽ ἔμψυχον ἡγοῦμαι νεκρόν. πλούτει τε γὰρ κατ᾽ οἶκον, εἰ βούλει, μέγα καὶ ζῆ τύραννον σχῆμ᾽ ἔχων· ἐὰν δ᾽ ἀπῇ τούτων τὸ χαίρειν, τἄλλ᾽ ἐγὼ καπνοῦ σκιᾶς 1170 οὐκ ἂν πριαίμην ἀνδρὶ πρὸς τὴν ἡδονήν.

χορος τί δ᾽ αὖ τόδ᾽ ἄχθος βασιλέων ἥκεις φέρων;

αγγελος τεθνᾶσιν. οἱ δὲ ζῶντες αἴτιοι θανεῖν.

χορος καὶ τίς φονεύει; τίς δ᾽ ὁ κείμενος; λέγε.

αγγελος Αἵμων ὄλωλεν· αὐτόχειρ δ᾽ αἱμάσσεται. 1175

χορος πότερα πατρῴας ἢ πρὸς οἰκείας χερός;

αγγελος αὐτὸς πρὸς αὑτοῦ, πατρὶ μηνίσας φόνου.

χορος ὦ μάντι, τοὔπος ὡς ἄρ᾽ ὀρθὸν ἤνυσας.

αγγελος ὡς ὧδ᾽ ἐχόντων τἄλλα βουλεύειν πάρα.

χορος καὶ μὴν ὁρῶ τάλαιναν Εὐρυδίκην ὁμοῦ 1180 δάμαρτα τὴν Κρέοντος. ἐκ δὲ δωμάτων ἤτοι κλύουσα παιδὸς ἢ τύχῃ πάρα.

ευρυδικη ὦ πάντες ἀστοί, τῶν λόγων ἐπῃσθόμην πρὸς ἔξοδον στείχουσα, Παλλάδος θεᾶς ὅπως ἱκοίμην εὐγμάτων προσήγορος. 1185 καὶ τυγχάνω τε κλῇθρ᾽ ἀνασπαστοῦ πύλης χαλῶσα καί με φθόγγος οἰκείου κακοῦ βάλλει δι᾽ ὤτων· ὑπτία δὲ κλίνομαι δείσασα πρὸς δμωαῖσι κἀποπλήσσομαι ἀλλ᾽ ὅστις ἦν ὁ μῦθος αὖθις εἴπατε· 1190 κακῶν γὰρ οὐκ ἄπειρος οὖσ᾽ ἀκούσομαι.

αγγελος ἐγώ, φίλη δέσποινα, καὶ παρὼν ἐρῶ κοὐδὲν παρήσω τῆς ἀληθείας ἔπος. τί γάρ σε μαλθάσσοιμ᾽ ἂν ὧν ἐς ὕστερον ψεῦσται φανούμεθ᾽; ὀρθὸν ἁλήθει᾽ ἀεί. 1195 ἐγὼ δὲ σῷ ποδαγὸς ἑσπόμην πόσει πεδίον ἐπ᾽ ἄκρον, ἔνθ᾽ ἔκειτο νηλεὲς κυνοσπάρακτον σῶμα Πολυνείκους ἔτι· καὶ τὸν μέν, αἰτήσαντες ἐνοδίαν θεὸν Πλούτωνά τ᾽ ὀργὰς εὐμενεῖς κατασχεθεῖν 1200 λούσαντες ἁγνὸν λουτρόν, ἐν νεοσπάσιν θαλλοῖς ὃ δὴ λέλειπτο συγκατῄθομεν, καὶ τύμβον ὀρθόκρανον οἰκείας χθονὸς χώσαντες αὖθις πρὸς λιθόστρωτον κόρης νυμφεῖον Ἅιδου κοῖλον εἰσεβαίνομεν. 1205 φωνῆς δ᾽ ἄπωθεν ὀρθίων κωκυμάτων κλύει τις ἀκτέριστον ἀμφὶ παστάδα, καὶ δεσπότῃ Κρέοντι σημαίνει μολών. τῷ δ᾽ ἀθλίας ἄσημα περιβαίνει βοῆς ἕρποντι μᾶλλον ἆσσον, οἰμώξας δ᾽ ἔπος 1210 ἵησι δυσθρήνητον· ὦ τάλας ἐγώ, ἆρ᾽ εἰμὶ μάντις; ἆρα δυστυχεστάτην κέλευθον ἕρπω τῶν παρελθουσῶν ὁδῶν; παιδός με σαίνει φθόγγος. ἀλλὰ πρόσπολοι, ἴτ᾽ ἆσσον ὠκεῖς καὶ παραστάντες τάφῳ 51215 ἀθρήσαθ᾽, ἁρμὸν χώματος λιθοσπαδῆ δύντες πρὸς αὐτὸ στόμιον, εἰ τὸν Αἵμονος φθόγγον συνίημ᾽ ἢ θεοῖσι κλέπτομαι.

αγγελος τάδ᾽ ἐξ ἀθύμου δεσπότου κελευσμάτων ἠθροῦμεν· ἐν δὲ λοισθίῳ τυμβεύματι 1220 τὴν μὲν κρεμαστὴν αὐχένος κατείδομεν, βρόχῳ μιτώδει σινδόνος καθημμένην, τὸν δ᾽ ἀμφὶ μέσσῃ περιπετῆ προσκείμενον, εὐνῆς ἀποιμώζοντα τῆς κάτω φθορὰν καὶ πατρὸς ἔργα καὶ τὸ δύστηνον λέχος. 1225 ὁ δ᾽ ὡς ὁρᾷ σφε, στυγνὸν οἰμώξας ἔσω χωρεῖ πρὸς αὐτὸν κἀνακωκύσας καλεῖ· ὦ τλῆμον, οἷον ἔργον εἴργασαι· τίνα νοῦν ἔσχες; ἐν τῷ συμφορᾶς διεφθάρης; ἔξελθε, τέκνον, ἱκέσιός σε λίσσομαι. 1230 τὸν δ᾽ ἀγρίοις ὄσσοισι παπτήνας ὁ παῖς, πτύσας προσώπῳ κοὐδὲν ἀντειπών, ξίφους ἕλκει διπλοῦς κνώδοντας. ἐκ δ᾽ ὁρμωμένου πατρὸς φυγαῖσιν ἤμπλακ᾽· εἶθ᾽ ὁ δύσμορος αὑτῷ χολωθείς, ὥσπερ εἶχ᾽, ἐπενταθεὶς 1235 ἤρεισε πλευραῖς μέσσον ἔγχος, ἐς δ᾽ ὑγρὸν ἀγκῶν᾽ ἔτ᾽ ἔμφρων παρθένῳ προσπτύσσεται. καὶ φυσιῶν ὀξεῖαν ἐκβάλλει ῥοὴν λευκῇ παρειᾷ φοινίου σταλάγματος. κεῖται δὲ νεκρὸς περὶ νεκρῷ, τὰ νυμφικὰ 1240 τέλη λαχὼν δείλαιος εἰν Ἅιδου δόμοις, δείξας ἐν ἀνθρώποισι τὴν ἀβουλίαν ὅσῳ μέγιστον ἀνδρὶ πρόσκειται κακόν. χορ

ος τί τοῦτ᾽ ἂν εἰκάσειας; ἡ γυνὴ πάλιν φρούδη, πρὶν εἰπεῖν ἐσθλὸν ἢ κακὸν λόγον. 1245

αγγελος καὐτὸς τεθάμβηκ᾽· ἐλπίσιν δὲ βόσκομαι ἄχη τέκνου κλύουσαν ἐς πόλιν γόους οὐκ ἀξιώσειν, ἀλλ᾽ ὑπὸ στέγης ἔσω δμωαῖς προθήσειν πένθος οἰκεῖον στένειν. γνώμης γὰρ οὐκ ἄπειρος, ὥσθ᾽ ἁμαρτάνειν. 1250

χορος οὐκ οἶδ᾽· ἐμοὶ δ᾽ οὖν ἥ τ᾽ ἄγαν σιγὴ βαρὺ δοκεῖ προσεῖναι χἠ μάτην πολλὴ βοή.

αγγελος ἀλλ᾽ εἰσόμεσθα, μή τι καὶ κατάσχετον κρυφῇ καλύπτει καρδίᾳ θυμουμένῃ, δόμους παραστείχοντες· εὖ γὰρ οὖν λέγεις, 1255 καὶ τῆς ἄγαν γάρ ἐστί που σιγῆς βάρος.

χορος καὶ μὴν ὅδ᾽ ἄναξ αὐτὸς ἐφήκει μνῆμ᾽ ἐπίσημον διὰ χειρὸς ἔχων, εἰ θέμις εἰπεῖν, οὐκ ἀλλοτρίαν ἄτην, ἀλλ᾽ αὐτὸς ἁμαρτών. 1260

κρεων ἰὼ φρενῶν δυσφρόνων ἁμαρτήματα στερεὰ θανατόεντ᾽, ὦ κτανόντας τε καὶ θανόντας βλέποντες ἐμφυλίους. ὤμοι ἐμῶν ἄνολβα βουλευμάτων. 1265 ἰὼ παῖ, νέος νέῳ ξὺν μόρῳ αἰαῖ αἰαῖ, ἔθανες, ἀπελύθης ἐμαῖς οὐδὲ σαῖς δυσβουλίαις.

χορος οἴμ᾽ ὡς ἔοικας ὀψὲ τὴν δίκην ἰδεῖν. 1270

κρεων οἴμοι, ἔχω μαθὼν δείλαιος· ἐν δ᾽ ἐμῷ κάρᾳ θεὸς τότ᾽ ἄρα τότε μέγα βάρος μ᾽ ἔχων ἔπαισεν, ἐν δ᾽ ἔσεισεν ἀγρίαις ὁδοῖς, οἴμοι, λακπάτητον ἀντρέπων χαράν. 1275 φεῦ φεῦ, ὦ πόνοι βροτῶν δύσπονοι.

εξαγγελος ὦ δέσποθ᾽, ὡς ἔχων τε καὶ κεκτημένος, τὰ μὲν πρὸ χειρῶν τάδε φέρων, τὰ δ᾽ ἐν δόμοις ἔοικας ἥκειν καὶ τάχ᾽ ὄψεσθαι κακά. 1280

κρεων τί δ᾽ ἔστιν αὖ κάκιον ἐκ κακῶν ἔτι; εξαγγελος γυνὴ τέθνηκε, τοῦδε παμμήτωρ νεκροῦ, δύστηνος, ἄρτι νεοτόμοισι πλήγμασιν.

κρεων ἰώ. ἰὼ δυσκάθαρτος Ἅιδου λιμήν, τί μ᾽ ἄρα τί μ᾽ ὀλέκεις; 1285 ὦ κακάγγελτά μοι προπέμψας ἄχη, τίνα θροεῖς λόγον; αἰαῖ, ὀλωλότ᾽ ἄνδρ᾽ ἐπεξειργάσω. τί φής, παῖ; τίν᾽ αὖ λέγεις μοι νέον, αἰαῖ αἰαῖ, 1290 σφάγιον ἐπ᾽ ὀλέθρῳ γυναικεῖον ἀμφικεῖσθαι μόρον; χορος ὁρᾶν πάρεστιν· οὐ γὰρ ἐν μυχοῖς ἔτι.

κρεων οἴμοι, κακὸν τόδ᾽ ἄλλο δεύτερον βλέπω τάλας. 1295 τίς ἄρα, τίς με πότμος ἔτι περιμένει; ἔχω μὲν ἐν χείρεσσιν ἀρτίως τέκνον, τάλας, τὸν δ᾽ ἔναντα προσβλέπω νεκρόν. φεῦ φεῦ μᾶτερ ἀθλία, φεῦ τέκνον. 1300

εξαγγελος ἡ δ᾽ ὀξυθήκτῳ βωμία περὶ ξίφει λύει κελαινὰ βλέφαρα, κωκύσασα μὲν τοῦ πρὶν θανόντος Μεγαρέως κλεινὸν λάχος, αὖθις δὲ τοῦδε, λοίσθιον δὲ σοὶ κακὰς πράξεις ἐφυμνήσασα τῷ παιδοκτόνῳ. 1305

κρεων αἰαῖ αἰαῖ, ἀνέπταν φόβῳ. τί μ᾽ οὐκ ἀνταίαν ἔπαισέν τις ἀμφιθήκτῳ ξίφει; δείλαιος ἐγώ, αἰαῖ, 1310 δειλαίᾳ δὲ συγκέκραμαι δύᾳ.

εξαγγελος ὡς αἰτίαν γε τῶνδε κἀκείνων ἔχων πρὸς τῆς θανούσης τῆσδ᾽ ἐπεσκήπτου μόρων

κρεων ποίῳ δὲ κἀπελύσατ᾽ ἐν φοναῖς τρόπῳ;

εξαγγελος παίσας ὑφ᾽ ἧπαρ αὐτόχειρ αὑτήν, ὅπως 1315 παιδὸς τόδ᾽ ᾔσθετ᾽ ὀξυκώκυτον πάθος.

κρεων ὤμοι μοι, τάδ᾽ οὐκ ἐπ᾽ ἄλλον βροτῶν ἐμᾶς ἁρμόσει ποτ᾽ ἐξ αἰτίας. ἐγὼ γάρ σ᾽ ἐγὼ ἔκανον, ὢ μέλεος, ἐγώ, φάμ᾽ ἔτυμον. ἰὼ πρόσπολοι, 1320 ἄγετέ μ᾽ ὅτι τάχιστ᾽, ἄγετέ μ᾽ ἐκποδών, τὸν οὐκ ὄντα μᾶλλον ἢ μηδένα. 1325

χορος κέρδη παραινεῖς, εἴ τι κέρδος ἐν κακοῖς. βράχιστα γὰρ κράτιστα τἀν ποσὶν κακά.

κρεων ἴτω ἴτω, φανήτω μόρων ὁ κάλλιστ᾽ ἔχων ἐμοὶ τερμίαν ἄγων ἁμέραν 1330 ὕπατος· ἴτω ἴτω, ὅπως μηκέτ᾽ ἆμαρ ἄλλ᾽ εἰσίδω.

χορος μέλλοντα ταῦτα. τῶν προκειμένων τι χρὴ μέλειν πράσσειν. μέλει γὰρ τῶνδ᾽ ὅτοισι χρὴ μέλειν 1335

κρεων ἀλλ᾽ ὧν ἐρῶ, τοιαῦτα συγκατηυξάμην.

χορος μή νυν προσεύχου μηδέν· ὡς πεπρωμένης οὐκ ἔστι θνητοῖς συμφορᾶς ἀπαλλαγή.

κρεων ἄγοιτ᾽ ἂν μάταιον ἄνδρ᾽ ἐκποδών, ὅς, ὦ παῖ, σέ τ᾽ οὐχ ἑκὼν κάκτανον 1340 σέ τ᾽ αὖ τάνδ᾽, ὤμοι μέλεος, οὐδ᾽ ἔχω ὅπᾳ πρὸς πότερα κλιθῶ· πάντα γὰρ λέχρια τἀν χεροῖν, τὰ δ᾽ ἐπὶ κρατί μοι 1345 πότμος δυσκόμιστος εἰσήλατο.

χορος πολλῷ τὸ φρονεῖν εὐδαιμονίας πρῶτον ὑπάρχει. χρὴ δὲ τά γ᾽ εἰς θεοὺς μηδὲν ἀσεπτεῖν. μεγάλοι δὲ λόγοι 1350 μεγάλας πληγὰς τῶν ὑπεραύχων ἀποτίσαντες γήρᾳ τὸ φρονεῖν ἐδίδαξαν.

 

Traduzione

ANTIGONE Ci apparteniamo Ismene occhi di sorella. Edipo lascito d'umiliazioni... Ne sai tu una e quale che non farà matura Zeus per la nostra coppia d'esistenze? No no. Non esiste strazio errore cieco ovunque non c'è piaga barbarie che non abbia visto e veda io radici d'umiliazioni tue e mie. Oggi nuovamente. Parlano di ordini assoluti fatti gridare per la gente a Tebe da lui dal generale in queste ore. Che sarà? Hai sentito anche tu? Forse no forse a te è oscura la manovra d'odio che umilia chi è più tuo.

ISMENE A me non è arrivata voce Antigone dei nostri serena o lacerante da quel gran vuoto due fratelli morti nello stesso giorno incrocio di ferite e noi due sole. L'armata argiva è via sulle strade in queste ore buie. Non so altro. Niente che m'accresca dentro festa o pianto.

ANTIGONE Avevo visto chiaro. E t'ho chiamata fuori casa allo scoperto per un fatto: devi capirmi tu sola.

ISMENE Che fatto? Qualcosa t'abbuia un'idea. Traspare.

ANTIGONE La fossa non capisci? Fratelli tutti e due... Creonte esalta quello e ha profanato l'altro. Tutti sanno. Con Eteocle è retto ufficiale applica la regola: l'affonda in terra alto personaggio tra i morti dell'abisso. L'altro dolorosa morta carne Polinice fa gridare a Tebe ch'è cancellato escluso: nessuno l'affonderà sotterra. Senza ululi lutto. Starà là scoperto inaridito miniera di sapori per artigli pupille affascinate dalla preda cruda. Che ordini: e Creonte il generale li ha fatti gridare dicono per te per me. Per me capisci? Adesso si dirige qui. Vuole far gridare in faccia limpide le cose a chi non ha capito. Guida lui l'azione non è gioco. Basterà un impulso un atto e la massa t'ammazzerà a sassate qui dentro Tebe: supplizio di Stato. Sai cos'hai davanti: darai subito prova se la tua tempra è d'alto sangue o da radici luminose marcia. ISMENE Povera sorella. La realtà eccola. Potrei tagliare cucire. Che porterei di nuovo io?

ANTIGONE Forse alleanza di fatica e rischio. Scruta in te...

ISMENE Una sfida. Quale? Che mondo di pensieri è il tuo?

ANTIGONE ... se toglierai di là quel morto alleata alla mia mano.

ISMENE Pensi di seppellire lui l'escluso il maledetto?

ANTIGONE Il fratello! Mio almeno e tuo: anche se tu non hai lo slancio. Non l'abbandono non voglio questa colpa. ISMENE Sei di ferro! Contro Creonte il suo assoluto no?

ANTIGONE Non ha potere quello di scindermi dai miei.

ISMENE Aaah! Sorella ricordati. Nostro padre: che fine desolata. Disgusto eroismo sbagliato. Autosvelò errori suoi e furono vive pupille sventrate automaticamente. Autrice del colpo la sua mano. Non basta. Lei madre e sposa - ambigua storia - assassina la vita con pendulo collare. Terza cosa i due fratelli. Due e in quell'unico giorno - incarnavano morte - coppia disperata annodarono fine fatale incrocio di colpi. Oggi siamo sole due assolutamente sole. Tocca a te scrutare che sfacelo che più vile morte avremo se varcheremo la legge decreto e forza del governo. Bisogna concentrarsi in questo: siamo tempra di donne non fatte per duelli contro l'uomo. Non basta. Siamo sotto gente forte piegate docili a queste cose d'oggi o ad altre più brucianti. Io chiederò ai sepolti che sappiano capire. Io oggi sono infranta. M'arrenderò a chi è salito in alto. Porsi squilibrate mete è assurdo totalmente.

ANTIGONE Non voglio spingerti. Anzi: se scegliessi tu d'importi la mia meta non sarebbe decisione grata a me ormai. Scegli il tuo modo d'essere seguilo. A lui laggiù darò una fossa. Dopo l'azione morirò. Sarà esaltante. M'allungherò al suo fianco sua. Al fianco d'uno mio. Devota fuorilegge. È fatale: dovrò farmi accettare dai sepolti più tempo che da questa gente viva. Sì là sotto sarà il mio fermo sonno. Tu fa' come vuoi: ostinati sdegna degne cose degli dèi.

ISMENE Io non le sdegno. Ma decidere violenza a Tebe no mi paralizza: l'ho nel sangue. ANTIGONE Tu fatti questo schermo. Io m'incammino. Ammucchierò una tomba sul fratello. Mi appartiene.

ISMENE Aaah soffrirai! Quanta angoscia mi dai!

ANTIGONE Non rabbrividire per me: regola tu il tuo futuro.

ISMENE Ti prego non parlare mai del gesto con nessuno. Covalo in te nel buio. Farò ugualmente io.

ANTIGONE Nooh urlalo! Mi sarai nemica molto molto più se tacerai se non vorrai gridare a Tebe la notizia mia!

ISMENE Febbre gelida ossessione hai tu in cuore.

ANTIGONE So d'essere gradita a chi più devo.

ISMENE Se avrai la forza; tu ami l'impossibile.

ANTIGONE Solo se non resisto m'arrenderò per sempre.

ISMENE Braccare l'impossibile: ecco il primo sbaglio.

ANTIGONE Se questa è la tua logica tu mi hai già contro ostile e ostilità sarà il rapporto tuo col morto. È naturale. Dimenticami. Lascia che col mio delirio io viva la tremenda prova... Ah no non cederò non fino al punto di morire senza luce.

ISMENE Bene. Va' se così vuoi. Convinciti: è insensato andare il tuo ma retto modo d'appartenere a chi più t'appartiene.

Antigone si allontana. Ismene rientra nel palazzo. A passi cadenzati il Coro invade l'orchestra.

CORO str. Lama di sole radiosa più d'ogni passata alba che Tebe setteporte accese: t'accendesti oh sì pupilla d'aurora d'oro riverbero sul guizzo d'acqua dircea. Tu incandescenza di scudi da Argo

massa viva blocco di metallo sferzasti disperso galoppo che fugge spasimo di sprone.

Su Tebe nostra Polinice Rissoso febbrile di risse laceranti ... fu spasimante grido: aquila come che s'avvita al suolo chiusa ala di neve incandescente folla d'armi intorno d'elmi pennacchi di criniera.

ant. Ecco là sulle case. Rotea - gola voragine di picche innamorate del sangue - su fauci setteporte. Ma dileguò. Non giunse a sfamare le zanne di sangue nostro

né vampata di pece a strappare ghirlanda di spalti. S'addensò sulle schiere tale rullo marziale! Ostica presa di rettile in lotta. Odio sovrano di Zeus è arroganza di labbra sregolate. Li vide lontana onda immensa fluente lui che disprezza martellio dorato. Fionda fuoco dall'aereo traguardo di bastioni sbalza uno che già s'inarca all'ululio vincente. str. Si libra. Piomba sulla piana sorda incudine carico di fuoco. Smaniava ossessionato orgia di folate raffiche rabbiose come vento. Tutto vanamente: gli altri a ciascuno il suo. Spartiva Ares brutale picchiatore bestia da curva. Sette capi contro sette porte: duelli in equilibrio e al dio di disfatta lasciarono regali di metallo pieno. Esclusa la coppia disperata doppio frutto d'unico padre d'una madre sola fermo incrocio di punte trafiggenti equa spartizione di una fine insieme. ant. E arrivò Vittoria nota di grandezza riverbero di festa in Tebe fitti carri. Oggi usciamo da una guerra. Cancelliamo il ricordo. Tocchiamo in processione fino all'alba i templi degli dèi. Bacco palpito di Tebe scorti i passi. Laggiù! Vediamo il principe di Tebe Creonte di Meneceo... nuovo per nuove coincidenze sovrumane. Eccolo. Ritma pensieri. Ma quali? Ha voluto adunanza immediata di noi vecchi. Comando assoluto. Per che? Creonte esce dal palazzo con pochi armati.

CREONTE Uomini Tebe non traballa più! Dèi ce l'hanno martellata con risacca dura. Poi l'hanno rimessa in rotta. Io ho eletto voi. Con dispacci v'ho riuniti isolati da tutti: so bene il vostro culto vivo per i governi in trono via via di Laio prima poi quando Edipo pilotava Tebe. Poi sparve ma voi sempre saldi con radicati sentimenti verso i loro eredi. Caddero anche i figli morti annodate in quell'unico giorno offensori trafitti delitto cancro suicida. Ora io io impugno governo e trono. Io per legami di famiglia ai morti. Bene. Non c'è strumento a decifrare un uomo il suo profondo io sentimenti ideali se non l'illumina - pietra di confronto - fatica di comando e legge. Ho una teoria io da tanto sempre viva: chi regola sovrano la barra dello stato e non si stringe alla politica più sana anzi per indefinite ansie inchioda le sue labbra è l'essere più abietto. Io poi non ho fiducia in chi chiunque sia dà maggior peso ai suoi che alla sua stessa patria. Guardate me. Su Zeus occhio cosmico perenne giuro: non tacerei vedendo Perdizione che attacca i cittadini invece di salvezza. E un uomo fosse sangue mio ma pieno d'odio per lo Stato non lo vorrei con me. Sono convinto! Stato significa sicuro porto; se naviga diritto noi gente imbarcata sentiamo d'appartenerci tra di noi solidali. Con queste regole farò grande Tebe io. Veniamo ad oggi. Ho fatto gridare ai cittadini un ordine sui figli d'Edipo che ben s'accoppia alle regole che ho detto. Eteocle s'è battuto per la sua comunità e cadde. Eroe con la lancia. Va avvolto di terra. Gli toccano chiare bevande che filtrano giù agli altissimi morti. L'altro - identico sangue di Polinice parlo - era reduce esule ebbe slancio d'incenerire alle radici terra madre Potenze della stirpe. Si slanciò goloso su sangue uguale volle la sua gente serva. Per quest'uomo echeggia in Tebe la proibizione: non chiuderlo in fossa niente ululi a lutto relitto senza fossa carne offerta cruda a uccelli e cani. Vista oscena. Ecco il mio principio: nessun vantaggio di favore mai da me dei pessimi sui retti cittadini. Chi darà tutto per questa città nostra caduto o vivo senza distinzione avrà da me sicuro premio.

CORO Tu scegli il trattamento figlio di Meneceo per chi s'accanisce contro e per chi si fa scudo a questa nostra Tebe. Tu sei padrone della legge. Sta in te il futuro dei caduti e di noi gente viva.

CREONTE Che siate scolta ora dei comandi detti...

CORO A uno fresco più di noi addossa il carico.

CREONTE Questo no. Già ci son occhi di scolte sulla salma.

CORO Che altro ordine aggiungeresti?

CREONTE Non parteggiare con chi resiste a me.

CORO Innamorarsi della morte: nessuno è tanto vuoto.

CREONTE Guadagnerebbe morte infatti. Speranze subdole d'arricchimento quante vittime fanno! Si presenta una Guardia. Era incaricata di vigilare sulla salma di Polinice.

GUARDIA Capo non ti dirò che ho fiato mozzo per la fretta che arrivo mulinando aereo passo. Anzi! Quante tappe d'ansia di pensieri. E camminando tante volte perno su me stesso e via in ritirata. Ah sì! Avevo un'eco nel cervello e ripeteva ripeteva: sei nei guai perché marci a meta di castigo? Che guaio stai ancora fermo? Se Creonte saprà tutto da diversa bocca come pensi di non pagarla cara? Gorgo di pensieri. E il viaggio era vischioso lento. È quando un breve tratto si fa lungo. Ma poi per forza la scelta vittoriosa è stata di venire qui da te. Non varrà nulla il mio racconto. Non importa parlo. Io sono qui m'attacco alla speranza di non soffrire altro: solo la mia quota.

CREONTE Che c'è da sfiduciarti tanto?

GUARDIA Sento che devo darti chiarimenti su di me per cominciare. Quel gesto io non l'ho deciso. Neanche ho visto l'autore io. Sarebbe poco giusto se cadessi nei castighi.

CREONTE Bella mossa. Bella trincea hai fatto intorno al tuo problema. Stai per confessare strane cose. Te lo leggo. GUARDIA Eh sì tremende. Mi paralizzano mi bloccano.

CREONTE Vuoi deciderti? Parlare poi levarti scomparire?

GUARDIA Dico dico tutto. Il corpo uno adesso gli ha fatto funerale e se n'è andato. Poca polvere arsa su quel morto velo di farina. E l'altro rituale in regola.

CREONTE Cosa dici? Che uomo l'ebbe quel coraggio?

GUARDIA Non so. Non c'era buca di badile là né sterro di piccone; solido asciutto suolo senza crepe senza rotaie di carro; chi ha lavorato l'ha fatto senza indizi. Quando la scolta al primo turno ci segnala disperazione incredula ci invade tutti quanti. Quello laggiù era velato. Non proprio tumulo. Fragile sparsa polvere: pareva tentativo di cancellare l'empietà. Non brillavano segni di bestia o d'arrivo di cani a rovistare. E c'era tempesta di parole sconce nel gruppo tra noi uomo che incolpava uomo e finiva a suon di pugni quasi. Non c'era paciere. Eh sì uno per uno chiunque là in mezzo aveva fatto il gesto nessuno era lampante: non aver visto niente era la scusa. Accettavamo tutto: alzare con le mani ferri incandescenti andare nelle fiamme giurare e spergiurare di non essere noi la mente di quell'atto né braccio di chi l'ha meditato o l'ha concretamente fatto. Non si faceva un passo avanti su questa pista. Allora parla uno parola che c'inchioda gli occhi a terra dall'angoscia. E che c'era da rispondergli? Che mezzo che diversa scelta per toglierci dai guai? Ecco il piano: bisognava riferire il gesto a te senza misteri. Fu convincente. Ah sono sfortunato io! Si sorteggia e capito io per questo bel lavoro. E mi presento: mi dispiace e a voi non piacerà lo sento. Non c'è simpatia per chi giunge con notizie storte.

CORO Principe chissà fu forse per celeste impulso il gesto. È un'insistente idea che m'ispira.

CREONTE Basta! Parli e già quasi mi gonfi d'ira tesa. Vuoi che ti scopra vecchio e in più senza cervello? Dici ribelli assurdità se dici che i Potenti spendono un pensiero per quel tale là cadavere. Com'è? L'incensano il benemerito col fregio d'una fossa uno venuto a incenerire santuari colonnati ex-voto terra di quegli stessi dèi e a sgretolare leggi? O sai di dèi capaci di esaltare il vizio? No no. Piuttosto quell'insistente brontolio coperto in Tebe d'individui che non mi sopportano. Scuotere di teste. Colli non docili alle stanghe. Criminali! Io non piaccio loro! È lì la fonte in questa gente: e il lavoro l'hanno fatto gli altri traviati da una paga. Ah non c'è rigoglio in terra di sinistra usanza come il soldo. Dirocca terre spopola le case. È buon maestro deforma rette menti che restano aggrappate al vizio al crimine; squaderna all'uomo i modi del delitto lo fa colto d'ogni profanante agire. Quei mercenari braccio materiale della colpa qualcosa han ricavato: salderanno il conto oggi domani al giusto tempo. (Rivolgendosi alla Guardia) Attento se religione vive salda in me di Zeus cerca di capirmi bene io ti giuro: se non scovate se non mettete in luce qui davanti agli occhi miei la mano che scavò la fossa per voi l'inferno sarà troppo poco prima che appesi per i polsi denuncerete l'atto squilibrato. Vi servirà a capire qual è la giusta vena del denaro da cui cavarne d'ora innanzi. Così saprete che far denaro avidamente da qualunque parte non si deve. Ormai vedi tu stesso: la conseguenza dei guadagni ladri è perdizione non felicità.

GUARDIA Una parola. Me la darai o giro su me stesso e vado?

CREONTE Ma non capisci che solo la tua voce mi trafigge?

GUARDIA Nei timpani t'azzanna o dentro più profondo?

CREONTE Scandagli il punto del soffrire. A che?

GUARDIA L'autore ti trafigge l'anima. Io i timpani.

CREONTE Sei chiacchiera vivente splende chiaro.

GUARDIA Ma uno che quel gesto non l'ha fatto.

CREONTE L'ha fatto. E s'è venduto per denaro.



GUARDIA Fa paura eventuale giudice con pregiudizi errati! CREONTE Rìdici sul giudicare. Provate a non far luce sulla mente che decise. Racconterete che basso profittare genera soffrire. (Creonte rientra nel palazzo)

GUARDIA (al Corifeo) Ah si scoprisse! Lo vorrei tanto! Lo arresteranno oppure no - dipende dalle circostanze - comunque non mi vedrai tornare sta' sicuro. Adesso - più non speravo non immaginavo - ho un bel debito con gli dèi. La Guardia scompare.

CORO str. Pullula mistero. E nulla più misterioso d'uomo vive. Oltre increspato mare su folate d'autunno corre rete di fragori pista sotto arcate d'acqua. Tra dèi l'altissima Terra sempreviva che non sa stanchezze strema aratri altalenanti ritmo di stagioni rivanga con forza di cavalli. ant. Svagata razza d'uccelli in gabbia preda e orde di selvagge prede e salmastra natura di mare con trama flessibile di nodi uomo pensiero che spazia: prostra con ordigni preda che sotto aperti cieli abita le rocce e così imprigiona a stanghe di fatica collo equino boscoso e toro delle rocce che non sa stanchezza. str. E di linguaggio d'ariose intelligenze di forze armonizzate in leggi e mura fu maestro a sè. E di rifugi da lame di gelo sotto gli astri impossibile vivere - e d'ostici scrosci infinito artista: inerte non affronta nessun domani. Solo dal Nulla non costruirà vie di fuga. A malattie senza perdono scudi ha ideato. ant. Lume della mente mani artefici senza limiti: ecco l'uomo. Pure scivola nel vizio. Tende a virtù se attua codici terreni e retti patti di divinità. Allora è colonna dello Stato: Stato non ha chi è intriso d'arroganza d'immoralità Non voglio tra le mie pareti non voglio nella mia amicizia chi tanto osa. Compare la Guardia che trascina Antigone. È assurdo sovrumano: si lacera la mente. Io la conosco. Come smentire che è lei Antigone che viene? Ah ostico fato e ostico fato d'Edipo padre! Che fai? Sei ribelle al palazzo ai decreti? Ah lo sento. Ti trascinano sorpresa in delirio.

GUARDIA Eccola qui. Ha lavorato lei. Bel lavoro. Scavava e noi l'abbiamo presa. Su dov'è Creonte? Creonte appare sulla soglia del palazzo.

CORO Là. Rispunta dalla soglia in tempo.

CREONTE A che? A che coincidenza giungo giusto?

GUARDIA Capo giurare no è un controsenso. Ci pensi sopra e la tua idea di prima è già fasulla. Io lo dicevo forte: ce ne correva prima di ripresentarmi qua dopo la grandine delle maledizioni tue! Ma quella gioia strana che non t'aspetti più quella non ha confronto con altre contentezze tanto è grande! E quindi sono qua falso e spergiuro che m'importa? Porto la ragazza guarda. Pescata che accudiva il morto. Niente sorteggio questa volta. Tutta buona stella mia solo mia. Bene capo. È ora che la tieni tu. Fa' come vuoi processala falla confessare. Io posso andare fuori da questa brutta storia. Me lo merito.

CREONTE L'hai prigioniera. Presa dove come?

GUARDIA Scavava lei la fossa: non c'è altro.

CREONTE Ti rendi conto vero sei certo del tuo dire?

GUARDIA L'ho vista almeno che sotterrava quel tuo morto quello del divieto. Parlo chiaro e schietto o no? CREONTE E il metodo della scoperta e dell'arresto?

GUARDIA L'operazione fu così. Tornammo indietro col terrore delle tue minacce. Cancellammo l'ombra della polvere sul morto scoprimmo la carne che sudava. Una bellezza. C'eravamo sistemati su rialzi in cima sottovento fuori tiro dai miasmi che il morto ci buttava. Tutti svegli. E che scossoni bestemmie martellanti se capitava di distrarsi sul lavoro. Durò del tempo tutto questo: finché nell'aria a piombo s'inchiodò lampo di rotondo sole. Bolliva la calura. Un attimo e gorgo strappa guizzi di polvere dal piano - spasimo del cielo - e copre l'orizzonte sfilaccia tutta scarmigliata la foresta in basso. L'arco celeste fu polvere. Chiudevamo gli occhi sotto la crisi sovrumana. Trascorsero le ore e tutto si quietò. Fu allora: si vede la ragazza. Stride nota acre d'uccello lacerante quando vede il fondo del nido suo deserto e i piccoli scomparsi. Quella uguale come vede morta nudità ululò pianse maledisse male parole contro i delinquenti autori del delitto. Poi di volo porta pugno di polvere bruciata alza una brocca di metallo martellato fa spiovere tre volte l'aspersione e così consacra il morto. Noi testimoni scattiamo l'intrappoliamo di volo tutti insieme. Lei è indifferente. E noi la scandagliamo sul gesto del passato e quello d'ora. Lei non s'irrigidiva non smentiva nulla. Nodo di sollievo e d'amarezza per me almeno. Gran sollievo aver schivato danno personale ma è amaro far precipitare chi senti a te vicino. Ma tutto il resto viene dopo: per me conta la mia incolumità. Questione di carattere.

CREONTE Tu ehi tu che inchiodi gli occhi a terra: ammetti o neghi la responsabilità dei fatti?

ANTIGONE Io sono responsabile. Non negherò non voglio.

CREONTE (alla Guardia) Tu puoi sparire. Scegli il luogo l'accusa non ti schiaccia più. Sei libero. (Ad Antigone) Tu rispondi senza ghirigori taglia corto: sapevi l'ordine gridato di non fare riti?

ANTIGONE Sapevo. Non dovevo? E come? Così limpido splendente...

CREONTE Hai potuto spezzare norme mie?

ANTIGONE Ah sì. Quest'ordine non l'ha gridato Zeus a me; né fu Diritto che divide con gli dèi l'abisso ordinatore di norme come quelle per il mondo. Ero convinta: gli ordini che tu gridi non hanno tanto nerbo da far violare a chi ha morte in sé regole sovrumane non mai scritte senza cedimenti. Regole non d'un'ora non d'un giorno fa. Hanno vita misteriosamente eterna. Nessuno sa radice della loro luce. E in nome d'esse non volevo colpe io nel tribunale degli dèi intimidita da ragioni umane. Il mio futuro è morte lo sapevo è naturale: anche se tu non proclamavi nulla. Se prima del mio giorno morirò è mio interesse dico: uno che vive come me tanto in basso e soffre non ha interesse nella fine? E così tocca a me: fortuna di quest'ora di morte non dolore. Lasciassi senza fossa per obbligo la salma quel frutto di mia madre spento quello era dolore: ma il mio presente caso ah no non m'addolora. Logica idiota penserai. Chissà. Forse è l'accusa d'idiozia idiota.

CORO Spicca nella figlia tempra cruda da crudo padre. L'umili e non si curva.

CREONTE Attento. Cervelli ferrigni si spezzano più spesso. Come acciaio: il più possente in tempera di fuoco arso lo vedi che si scheggia schianta. So che basta un po' di freno e s'addomestica il puledro ardente. Non deve esistere arroganza in chi sta sotto servo. Lei era lucida superba quando trasgrediva derideva leggi proclamate chiare. La senti? Non le basta colpa aggiunge un'arroganza nuova: si gloria della colpa n'è radiosa. Ora basta. Non sarei più maschio io lei sarebbe maschio se questa prepotenza passasse senza pena. Figlia di sorella sia pure. Fosse pure legata al sangue mio più dello stesso Zeus della casa lei e l'altra del suo sangue non scamperanno ai loro due supplizi vili. Certo incrimino anche l'altra assente d'aver pensato a questa fossa. Fatela venire. Ora capisco: l'ho scorta nella sala adesso. Lottava con se stessa non si dominava. L'impulso criminoso di chi architetta storte trame al buio si smaschera in anticipo. Accade sempre. Provo disgusto io di chi sorpreso in atto degradante insiste a esaltarlo e si compiace. ANTIGONE E che ti piacerebbe? Farmi ammazzare e poi che altro?

CREONTE Niente. Mi basta. Con questo ho tutto.

ANTIGONE Perché perdi tempo? Tu hai le tue ragioni. Non le accetto. Non le accetterò mai. Così per te: le mie ti disgustano. È nelle nostre essenze. Dimmi da dove ricavavo luce di più illustre fama se non con rito della fossa a mio fratello? Anche da questa gente sarebbe voce piena di consenso senza sigillo di terrore in bocca. Ma il despota è baciato dai celesti sta in lui decidere parlare come crede.

CREONTE Tu scorgi tutto questo: ma sei la sola in Tebe.

ANTIGONE Scorgono anche questi: ma con te sono muti scodinzolanti.

CREONTE Non hai pudore a sentirti isolata con le tue idee?

ANTIGONE Non è vile il culto per chi venne da comune ventre.

CREONTE Non è sangue uguale l'altro caduto nello scontro?

ANTIGONE Sangue uguale. Unica madre e uno stesso padre.

CREONTE Perché questo tributo d'amore profanante?`

ANTIGONE Il caduto l'ucciso non attesterebbe questo.

CREONTE Sì se l'eguagli al profanatore nell'omaggio.

ANTIGONE Non uno schiavo una cosa. Un fratello m'era morto.

CREONTE Rapace sul paese: l'altro in trincea a contrastarlo.

ANTIGONE Non conta. L'invisibile riequilibra tutto. E la sua legge.

CREONTE Ma non che probità sia ripagata come bassa colpa.

ANTIGONE È principio santo nell'abisso? Mistero.

CREONTE Odia uno. Potrà morire non lo sentirai mai tuo.

ANTIGONE Non nodo d'odio: nodo con i miei è la mia essenza.

CREONTE Allora va' là sotto. Se devi unirti unisciti coi tuoi con quelli. Finché vivo non mi comanderà una donna. Dalla soglia appare Ismene.

CORO Eccola Ismene là sul limitare. Pianto di sorella giù le stilla. Nebbia sulle palpebre l'infuocato viso rabbuia intride la gota gioia d'occhi.

CREONTE Tu come rettile subdolo losco nelle stanze m'hai riarso. Ah non capivo sfamavo coppia maledetta attentatrice del potere. Avanti parla. Guardami: confessi connivenza in quella fossa o giuri estraneità?

ISMENE Io ho voluto il gesto se lei s'accorda sul mio remo. Partecipo al carico d'accusa.

ANTIGONE Ma retta verità non te lo lascia fare. Tu non avesti slancio. E io non volli complici.

ISMENE Ma ora tu sei disperata: e io non ho pudori a scegliere con te la rotta della pena.

ANTIGONE La mano di chi agi è nota a Nulla e a quelli dell'abisso. Io non accetto come mia una che vuole appartenermi ma a parole. ISMENE Non annullarmi Antigone col negarmi morte accanto a te e rito di pietà sul morto.

ANTIGONE Non puoi spartire la mia morte. Non t'impadronirai di cose che hai da te scostato. Morirò io. Basterà.

ISMENE Come sentirò mia la vita se mi lasci?

ANTIGONE Interroga Creonte. È lui nei tuoi pensieri.

ISMENE Mi spezzi così. Perché? Non ne ricavi bene.

ANTIGONE Mi lacero dentro se oggetto della beffa mia sei tu.

ISMENE Allora dimmi. Che bene potrei farti io?

ANTIGONE Pensa a te stessa. Non ti rinfaccio la salvezza.

ISMENE Dovrò patire tanto fallire meta di morte con te?

ANTIGONE Sì. Tu preferisti vita io morte.

ISMENE Ma per ragioni non taciute almeno.

ANTIGONE Luminosa scelta la tua per alcuni. La mia per altri.

ISMENE Pure c'è equilibrio di colpa in noi due.

ANTIGONE Calmati. Tu sei sempre viva. Il mio io da tanto è nella morte ed io conforto i morti.

CREONTE Guardatele! Due donne nel delirio: una da oggi l'altra dal suo esser viva.

ISMENE No principe germoglio di pensiero non resiste sfuma in chi ha perduto tutto.

CREONTE In te è così che scegli perdizione coi perduti.

ISMENE Che esistere sarebbe il mio senza di lei?

CREONTE Non parlare più di lei: lei non esiste ormai.

ISMENE Assassinare le nozze di tuo figlio? Lo farai?

CREONTE Ci sono solchi d'altre buoni per l'aratro.

ISMENE Ma non l'unione che saldava lui a lei.

CREONTE Donnacce fango! Le rifiuto io per i figli.

ANTIGONE Emone mio mio! Come ti disprezza il padre.

CREONTE Esageri m'annoi tu col tuo sposalizio.

CORO La strapperai davvero al figlio tuo?

CREONTE Il Nulla cancellerà l'unione fatalmente.

CORO Lei dovrà cadere allora. È legge fissa.

CREONTE Fissa per te. Per me perfino. S'è perso troppo tempo. Servi portatele dentro. Devono essere rinchiuse non sciolte Anche i più duri cercano la fuga quando vedono la vita sul baratro del Nulla. Antigone e Ismene vengono arrestate dagli armati di Creonte e condotte nel palazzo.

CORO str. Benedetto se la tua vicenda non assapora colpa. A chi si sradica la casa - e dio è fonte - gorgo d'ininterrotta perdizione attacca il ceppo intero. Come accade che ribollire d'acque sotto folate irte ostiche del nord precipita in vertigine salmastra: mulina dall'abisso sabbia buia. Rabbia di vento e rugge e piange l'incudine di scogli. ant. Dall'origine fisso i Labdàcidi: gente sotto frana di mali su mali eredità dei morti. Età non libera età. Un dio sgretola. Non esiste spiraglio. Oggi ancora. Luce s'allungava sull'ultima radice nelle sale d'Edipo e subito lama sanguinaria di sotterranei dèi la falcia: delirio di parole e ossessione innata. str. Zeus! C'è prepotenza d'uomo che ingabbia la tua forza? Non la blocca sonno che fa sfiorire né irriducibili stagioni celesti. Fiorisce nei secoli il tuo regno: domini trasparenze scintillanti d'Olimpo. Spazio di giorni d'avvenire eterno di passato: s'impone ovunque la legge che esistenza d'uomo sfiora sublimi altezze solo con colpa e perdizione. ant. Speranza che brancola randagia conforta molti nel mondo: molti illude fascino di deliri vuoti. S'annoda nell'inconscio prima che uno s'arroventi al fuoco della vita. Ecco un'illuminante verità riflesso d'esperienza savia: male pare bene qualche volta a chi il cervello preda dio e acceca. E fuori da rovina cieca vive poco. Entra in scena Emone. Guarda Emone ultimo frutto della tua famiglia. Occhi bui. Forse per la fine d'Antigone promessa? Rimpianto lacerante della sposa che gli sfugge?

CREONTE Sapremo subito più chiaro di veggenti. (A Emone) Ragazzo che c'è: hai udito la sentenza sulla futura moglie e ti presenti tempestoso al padre? O noi - comunque decidiamo - ti apparteniamo sempre?

EMONE Padre ti appartengo. Tu mi piloti coi tuoi principi probi. Essi sono faro per me almeno. Lo sai. Non hanno peso le nozze per me: non più di te che m'illumini la strada.

CREONTE Figlio deve essere questo il pilastro interiore: prima ciò che pensa il padre. Tutto il resto dopo. L'ambizione umana d'avere in casa figli sempre docili tende a che ti siano scudo ai colpi dei nemici e condividano di te padre la stima per chi senti tuo. Ma se uno sparge semenza di figli incapaci che fa? Dà vita a dolori per sé e a festa di risate per chi l'odia. Null'altro. Figlio non perdere il cervello ora dietro a sesso di donna. Devi sapere che dà brividi stringere una donna se quella che ti porti a letto e in casa è perfida. Può esistere ulcera peggiore di un legame sporco? Sputale in faccia. Ci odia quella. Lasciala cadere dentro al Nulla che si mariti là. lo l'ho sorpresa che tradiva in piena luce lei sola in tutta Tebe: ora non posso certo fare il fantoccio di me stesso. L'ammazzerò. Può sfogarsi con la nenia a Zeus del sangue uguale. Se covo creature sregolate in casa mia chissà fuori. Chi fra le quattro mura è vero uomo anche nello Stato fa limpidamente il suo dovere. E questo stampo d'uomo - col fondo di me stesso credo - sa essere luminoso capo e sa accettare i capi: esposto a raffiche di lancia ti si blocca a fianco baluardo retto degno. Ma c'è anche l'arrogante pazzo: spezza leggi medita attentati all'autorità. Escludo che strappi consensi da me. A chi lo Stato innalza docilità si deve: nelle minori nelle diritte e nelle opposte cose. Del non governo non c'è peggiore male. Sbriciola stati spopola case. Schianta spazza via lance nello scontro. Nei vittoriosi fedeltà ai comandi salva molte vite. Chiudo: urge sostenere l'ordine vigente non arretrare davanti a donna mai. Preferisco se devo crollare sotto pugno maschio e non sentirmi dire che m'arrendo a donne. CORO Se gli anni non ci annebbiano diremmo ragionevoli le tue ragioni.

EMONE Padre innestano gli dèi nell'uomo la ragione sovrana dei valori. Io non avrei forza non avrei parole a dire che questo tuo parlare non è retto. Proviamo a non scartare lucide ragioni dentro idee diverse. Tu non puoi scrutare - sarebbe sovrumano - minime parole gesti indefinito mormorare in Tebe. E la tua faccia rende muto l'uomo della strada... Voci che non rallegrerebbero il tuo udito. Io sto dietro le quinte e percepisco certe cose: le lacrime di Tebe per la giovane che sai che sfuma in morte degradante lei la più trasparente delle donne per gesti che svettano di luce; lei non ammise che il suo stesso sangue che il fratello crollato nella pozza rossa si consumasse scoperto sotto cani sanguinari e volo di rapaci. Se non lei chi merita fregio d'oro puro? Questa voce striscia nel silenzio nero. Per me padre non c'è più nobile tesoro di quando successo ti sorride. Che cosa esalta un figlio più che rigoglio luminoso di suo padre? E un padre di suo figlio? Ma tu non chiuderti in consuetudine esclusiva nella certezza che quanto tu declami è retto e solo quello. Uno chiunque sia con l'illusione di essere la mente capace d'espressioni d'interiori mondi senza uguali srotola tu uno come quello e sotto gli occhi avrai pagina bianca. Un uomo può sapere molto: ma certo non s'infanga se approfondisce studia cose nuove. O se rifiuta gli eccessi. Guarda rasente i corsi d'acqua in piena l'albero che si flette accondiscende: sottrae salvi i rami. Quello che s'irrigidisce crolla le radici in aria. Ancora: uno tende i cavi nerbo dello scafo e non allenta mai. S'avvita finisce fluttuando col ponte sottosopra. Raffredda allora la tua febbre. Mostra che sai correggerti. Io sono troppo giovane ma se da me può nascere un'idea dico forte che il più nobile valore è la capacità di riflessione sempre viva innata. Altrimenti - ma la tendenza generale in questo è ben diversa - bello è imparare da chi ragiona bene.

CORO Principe se è coerente ragionare il suo è umano che tu apprenda. (A Emone) Come tu da lui: coppia egregia di discorsi.

CREONTE Io con i miei anni scolaro di ragionevolezza da uno che ha i suoi pochi anni?

EMONE Su nulla d'immorale. Sono un ragazzo. Ma non è l'età: l'impegno conta.

CREONTE Impegno prosternarsi ai rivoltosi?

EMONE Non chiedo d'inchinarsi ai perfidi certo.

CREONTE E lei non ha addosso questo cancro?

EMONE Tebe con la sua gente le si stringe intorno e solennemente nega.

CREONTE Sarà la gente ora a dirmi che comandi dare!

EMONE Vedi che immature parole pronunci?

CREONTE Altri non io dev'essere guida del paese?

EMONE Paese possesso d'uno solo? Non esiste.

CREONTE Non è di chi ha potere? Non è questo l'uso?

EMONE Splendido potere. Tu sopra una terra vuota!

CREONTE Costui s'allea a quella donna l'ho capito.

EMONE Se sei donna tu: tu sei nei miei pensieri.

CREONTE E mi processi pezzo di canaglia?

EMONE Non sei retto sbagli sbagli: io lo vedo.

CREONTE Sbaglio se ho alto senso del potete?

EMONE Non è alto sentimento violare religione.

CREONTE Sei marcio dentro! T'accodi a donna!

EMONE Ma non mi lascio travolgete dal fango.

CREONTE Però ogni parola tua è per far scudo a lei.

EMONE E a te. E a me e ai numi dell'abisso

CREONTE È certo non l'avrai moglie viva.

EMONE Cadrà e nella sua caduta perderà qualcuno.

CREONTE A questo punto? Fino alla sfida folle bruta?

EMONE Che sfida? Ragionate contro vuote idee?

CREONTE Vuoi farmi ragionate. Ma stagioni tu. Ti pentirai.

EMONE Se non mi fossi padre direi che perdi la ragione.

CREONTE Sei un oggetto utensile di donna. Non solleticarmi.

EMONE Vuoi monologare. Tu non ascolti mai.

CREONTE Davvero? Ah dio dio tu mi ferisci mi offendi. Ma non potrai riderne. (A un armato) Portami il pomo di discordia. Deve morire adesso. Qui davanti al fresco sposo. Che la veda bene.

EMONE Non davanti a me morrà. Non pensarlo. Tu non m'avrai più negli occhi. Sparirò. Sta con i tuoi se accettano la tua ossessione. Emone esce.

CORO Principe è scomparso. Rabbioso volo. Mente tanto giovane trafitta è una minaccia.

CREONTE Sta a lui decidere. Coltivi l'arroganza assurda. Non stornerà fatale fine dalle due.

CORO Come pensi di giustiziarle entrambe?

CREONTE Ah no non quella che s'astenne: dici bene.

CORO A che modo di condanna pensi?

CREONTE Condurla dove non c'è pista d'uomo farla sparire viva in sasso cavo. Le darò pane giusto per sacro scampo: la peste non dovrà lambire Tebe. Là supplicherà Nulla il solo dio della sua fede: chissà le toccherà di non morire. O almeno capirà e sarà l'ora che è stupida fatica il culto al mondo dell'abisso. Creonte rientra nel palazzo.

CORO str. Eros che disarmi Eros che invadi vivi beni che passi le tue notti su guance delicate della donna in fiore spazi oltremare e nei ricoveri dei campi. Tra chi non ha morte tra chi tramonta nessuno ti schiva. E averti è ossessione. ant. Tu rette menti dirotti perverti a degradarsi. Hai acceso la rissa tra padre e figlio identità di sangue. Vince Incanto lucente vibrazione dalle ciglia della donna amata: Incanto che si asside tra Potenze regolatrici della vita. È nel gioco la celeste Afrodite che disarma. In quest'ora vedendo che accade varco anch'io la base della legge. Non ho forza di chiudere lo sgorgo del mio pianto mentre vedo Antigone che giunge a stanze di riposo eterno. Entra in scena Antigone circondata da guardie.

ANTIGONE str. Mi vedete gente di mia terra antica: supremi passi allineo suprema scintilla m'abbaglia di sole. Poi buio. Il grande sonno il Nulla mi vuole. E sono viva! Alla riva d'Acheronte! Non mi toccano note di nozze. E al mio sposalizio musica muta! Sposerò Acheronte.

CORO Luminosa in trionfo di lode scivoli nell'abisso morto. Senza attacco di febbre languida Senza premio largito da lama. La tua legge sei tu. Di chi ha dentro morte sola viva tu cadrai nel Nulla.

ANTIGONE ant. M'hanno detto la fine disperata della straniera frigia quella di Tàntalo sul Sìpilo acre. Come tenaglia d'edera rigoglio di sasso l'incurva. Oggi pioggia rode slava leggenda d'uomini - e neve senza posa intride dai cigli - cascata di pianto - i fianchi. Su lei mi modella Potenza di funebre letto.

CORO Ma era celeste radice divina. Noi siamo umani la morte nel sangue; è vero: ti spegni. Ma è grandioso: diranno che spartisti destino con stirpe di dèi nella vita e nell'ultima ora.

ANTIGONE str. Aaah mi schernisci! Sugli antichi dèi perché mi spezzi prima che io parta qui sotto i tuoi occhi? O Tebe o nobili di Tebe che tanto potete! Aaah acque dircee santa cerchia di Tebe ricchezza di carri testimoni astratti vi voglio: come sola senza pianto di miei e per che leggi vado a cella cumulo tombale d'incredibile fossa. Fato ostile: esclusa dagli esseri vivi cadavere vivente senza vita senza morte!

CORO Ti tendesti a frontiera d'ardimento e fu duro urto all'aereo soglio di Giustizia: duro urto figlia. Saldi paterno dissidio.

ANTIGONE ant. Hai toccato l'angoscia che più mi brucia ritornello dolente del padre patimento vivo in noi tutti chiari eredi di Làbdaco. Aaah materno perdersi in quell'amore unirsi nel letto col sangue proprio madre disperata con mio padre: e ne nascevo io vita di dolore! Col mio marchio senza uomo io io capisci sto per trasferirmi là da loro. Ah fratello che sinistre nozze le tue! Morto mi trafiggi l'esistenza.



CORO Rituale pietà e gesto religioso. Ma il potere! Chi fa suo il potere non ammette varchi. Scatto istintivo t'ha annientato.

ANTIGONE ep. Nessuno mi piange nessuno è mio non ho note di nozze. L'anima in pezzi strascino passi segnati! Soffro: il mio occhio non ha più diritto a quel puro scoccare di luce. La mia fine è riarsa: nessuno l'irrora di pianto. Ricompare Creonte: si rivolge agli armati che circondano Antigone.

CREONTE Nenie singhiozzi? Ancora? Nessuno ci rinuncia in faccia a morte se servono parole. Portatela via. Sparite! Affondatela nel nero di una fossa. Fate come ho detto! Lasciatela nel vuoto nel silenzio. Vorrà morire vorrà la vita sepolta in quel suo covo non importa: non ci contamina la sorte della donna. Solo si spezzerà il legame con il mondo vivo.

ANTIGONE Ah fossa ah prima notte d'amore casa nell'abisso eterna cella! Scendo laggiù dai miei. Quanti quanti perduti e Morte li ospita tra gli estinti. Resto io l'ultima. Sprofondo degradazione senza pari. E la mia parte di vita non è colma! Cammino e ho dentro una speranza viva: che arriverò dal padre per appartenergli sempre e per essere tua madre e tua fratello morto. Perché io con le mie mani ho rialzato i corpi li ho lavati ho sparso le bevande sulle fosse. Oggi Polinice ho seppellito il tuo cadavere: ed ecco il frutto. Doveroso rito direbbe la ragione; certo avessi avuto in me forza di madre e figli miei o fosse sposo mio putrido di morte non avrei tentato questa prova sfidando il potente. A che logica obbedisce e a che diritto quanto dico? Fosse stato lo sposo a cadermi trovavo altri. E altri figli da diverso uomo se restavo senza figli. Ma padre e madre uniti posano nel profondo Nulla e rifiorire di fratelli non è dato. Ecco il diritto per cui t'ho scelto t'ho nobilitato fratello caro: e Creonte lo giudica colpa e scatto assurdo. Ora mi strappa a forza viva m'imprigiona: e non ho uomo non ho festa di nozze non ho futuro di donna figli da avere cullare. Sono un relitto. Non ho nessuno. Parte atroce: viva vado dentro pozzo morto. Quale norma di Potenti ho scavalcato? Dovrei rivolgere lo sguardo a dio. E come? Sono disperata. Chiedere che uno si batta per me? E chi? Sacro gesto sacrilegio m'ha addossato. Forse tutto questo ha un senso tra gli dèi. E allora vivendo il mio dolore decifrerò dove ho sbagliato. Se invece sbaglia quella gente vorrei per loro non peggiore pena del male che barbaramente decidono per me.CORO Eccolo vortice identico identica tempesta dello spirito l'invade.

CREONTE E costerà pianto ai carcerieri questo pigro andare.

CORO Aaah grido che arriva a soglia di morte.

CREONTE Non spreco fiato io a darvi la speranza che non sia questo il senso delle cose.

ANTIGONE O case di Tebe nativo paese dei padri sono preda precipito. V'abbaglia potenti di Tebe la scena di me sola sopravvissuta dei re che soffro da che gente e che cose: io che a sacro gesto consacrai me stessa. Antigone viene trascinata fuori. CORO str. Si rassegnò anche Danae la bella al distacco dall'aria luminosa nel chiuso di nodi di metallo. Scomparve in funebra stanza nuziale. Fu coperta. Ed era d'alta nobiltà figlia. Fu scrigno di rivolo d'oro dei semi di Zeus! Ma esiste fatale potenza sovrumana. Fortuna armi baluardo battito di remi di navi nere: nulla sguscia. ant. Fu coperto il figlio di Driante tagliente re d'Edoni. Fu scabro astioso e Dioniso lo volle murato in morsa di sasso. Trasuda paurosa ostinazione gemma della sua pazzia. Li ripensò l'attacco pazzo al dio lingua che scavava nel vivo! Voleva spenta l'ossessione delle donne l'orgia della fiamma. Inaspriva Muse musica di flauti. str. Rasentano violetti scogli del gemello mare rive acri di Bosforo e Salmidesso sulla sponda tracia. Dio dei dintorni Ares laggiù scorse su facce di Fineidi l'infernale squarcio vitreo sfondato colpo di donna disumana a occhi cavi fantasmi di vendetta divelti da scarlatte mani da punture di spola. ant. Sfiniti disperati disperato patire gemevano frutti di madre sposa sfortunata. Lei sorgeva dal ceppo d'Eretteidi antichi e in grotte lontanissime crebbe tra paterne raffiche lei la Boreade in corsa coi cavalli sui massicci irti celeste. Su lei piombarono millenarie Dispensiere figlia. Appare il profeta Tiresia guidato da un ragazzo.

TIRESIA Nobili di Tebe. A passi uniti siamo giunti qui due con la vista d'uno. Per noi ciechi la strada sorge da chi ci precede e regge.

CREONTE Che succede ora venerando Tiresia?

TIRESIA Io illuminerò. Tu affidati al veggente.

CREONTE Non fui mai ribelle al tuo sapere io.

TIRESIA Perciò manovri dritta la barra dello Stato.

CREONTE M'hai fruttato bene. Io l'attesto che lo so.

TIRESIA Ora t'affacci all'orlo della sorte. Medita.

CREONTE Che dici? Vibro al suono delle labbra.

TIRESIA Comprenderai se ripercorri i segni della mia magia. Fu così. Posavo sul seggio secolare vedetta di voli. Là ero faro di tutti gli alati. Ecco odo note enigmatiche d'uccelli sinistri ossessionati. Balbettare stridulo insensato. Li percepivo stracci insanguinati in nodo d'unghie e becchi. Sì decifravo l'esplosione d'ali. Rabbrividii subito tastai le sacre cose accese sui bracieri in fiamme. Dal sacrificio non scintillava santa fiamma. Marcia scoria di carne si sfaceva tra i tizzoni. Sfrigolava schiumava. Vapore di fiele svaniva nel cielo. Affioravano cosce scheletrite imperlate di grasso. Io sapevo tutto dal giovane che vedi pronostici smorti dal rito senza forma. Lui è il mio pilota. Io di voi tutti. Appesta Tebe questo. La causa è nella tua mentalità. Altari sacri focolari soffocano sotto cruda preda d'uccelli e cagne: carne del figlio d'Edipo schiantato da nemico caso. E ora non c'è dio che si apra alle preghiere nostre tra vapori sacri e a vittima accesa. Non c'è schianto d'ali a urlare pronostico chiaro: sono becchi golosi impastati di sangue già morto. Figlio concentrati su questo: sbagliare è d'uomo. Non c'è eccezione è naturale. Ma nello sbaglio non ha torto non cade nell'inferno chi crollando degradato tenta una cura non s'inchioda immoto. Pienezza di se stessi è vanità. Ritirati di fronte al morto. Non accanirti su chi non è più. Strano coraggio raddoppiare morte a quel caduto. Ho usato io il cervello per te per il tuo bene dico. Fa felice la parola buona che t'illumina se è carica di frutto.

CREONTE Vecchio sembrate tanti arcieri. Puntate gli archi dritti su quest'uomo. Oggi neppure dal vostro profetare so sbrogliarmi: razza di mercanti mi liquidate mi svendete voi da tanto. Fate soldi l'elettro di Sardi smerciate se volete l'oro d'India: non calerete quello in una fossa neanche se le aquile di Zeus fossero qui ad artigliarlo cruda preda lassù ai celesti seggi. Non ho fremiti io. Non mi sento mani sporche. Perciò non darò fossa a quello. So troppo bene che nessuno al mondo ha forza di sporcare esseri divini. Tiresia vecchio crollano anche creature eccezionali: crollano nel fango se decorano di frasi viscide ragioni per fascino di lucro.

TIRESIA Ah ma esiste al mondo chi conosce pesa...

CREONTE Cosa? Sentiamolo il proverbio cosmico.

TIRESIA ...come più nobile possesso è mente chiara?

CREONTE E gran brutto danno mente vuota.

TIRESIA Sì la malattia che ti porti dentro tu da sempre.

CREONTE Che volgarità. Non replico al veggente.

TIRESIA Sì invece. La mia magica voce è bugiarda tu dici.

CREONTE Razza di maghi! Tutti attaccati al soldo.

TIRESIA E di despoti! Hanno nel sangue viscida avarizia.

CREONTE Forse non capisci. Tu stai ragionando a capi.

TIRESIA Capisco ma devi a me se Tebe intatta è tutta tua.

CREONTE Maestro di presagi ma rettitudine non sai cos'è.

TIRESIA Mi sferzi a svelare chiuse cose della mia coscienza.

CREONTE Apriti. Basta che non sveli per denaro.

TIRESIA Siamo a questo ormai? Questo pensi tu di me?

CREONTE Sta certo. Le mie idee non sono merce adatta a te.

TIRESIA Bene. Allora concentrati: non vedrai culminare molte orbite volanti di sole e tu esattamente tu avrai già corrisposto un morto specchio d'altri morti. Uno sorto dal tuo seme: a saldo di viventi che tu affondi nell'abisso morto disumana fossa carcere tombale d'una che respira. E tieni stretto un corpo che tocca a dèi dell'aldilà: frodato profanato osceno. È campo che non tocca a te né a dèi d'alto firmamento: è arbitrio vile il tuo. Sei in colpa: hai addosso occhi di pazienti giustizieri funebri vendette di Nulla e di Celesti. Finirai nella rete tua di male. Scruta il mio parlare: m'hanno coperto di denaro? Attento: logorio di non vasto tempo e in casa tua sarà lampo d'ululi d'uomini e donne. Ecco tempeste d'odio tra le genti dove cagne bestie uccelli delle altezze danno estremi onori a carne lacerata e fetore sacrilego filtra fino al fondo delle case. Tu mi esasperi. Così come arciere - ribollivo dentro - t'ho fiondato i colpi d'arco ferrei dritti: squarci febbrili e tu non sguscerai. (Alla guida) Figlio torniamo a casa: che sfoghi il suo bollore con chi ha meno anni. Deve capire educare la lingua alla calma e il suo cervello a funzionare meglio. Tiresia e il ragazzo si allontanano.

CORO Se n'è andato principe. Spaventa la magica voce. Da quando m'inghirlanda bianca chioma da bruna non so parole sue fasulle per la patria.

CREONTE Anch'io so bene. Mi sento a pezzi dentro. Flettersi è follia. Ma caso di follia è anche ribellarsi l'istintivo schianto contro Perdizione.

CORO Creonte ci vuole ragionevolezza ora.

CREONTE Che decisione prendo? Di' chiaramente. Cederò.

CORO Va' fa riemergere la giovane da coperto covo. Dedica una fossa all'altro ai quattro venti.

CREONTE Caldeggi questo? Gradisci cedimento?

CORO Principe è già tardi: a tese falcate castighi di dèi incrociano menti perverse.

CREONTE Aaah! È tremendo smentisco me stesso i decreti. Combattere stretta fatale è impossibile.

CORO Deciditi va' tu. Non demandare ad altri.

CREONTE Eccomi in cammino. Uomini voi qui e gli altri che non vedo prendete le scuri correte là dove puntano gli occhi di tutti. Io no... io m'illudevo e ora mi trasformo. Io ho legato. lo sarò là a slegare. Ho un'ansia dentro: se non sia più nobile sigillo per la vita proteggere i pilastri della legge. Creonte si precipita fuori scena.

CORO str. Moltiplicato nome! Gloria di cadmea sposa frutto di Zeus che cavernoso vibra! Tu custode della chiara Italia tu oculato re delle accoglienti valli di Deo Eleusinia o Bacco di Baccanti è culla Tebe e tu l'abiti sul limpido fluire d'Ismeno tra semina di rettile acre. ant. Fumo lucenti scintille ti videro sul massiccio a due punte dove Ninfe Coricie sfilano in orgia ossessiva. E ti vide Castalia la fonte. Ti mandano gobbe di roccia Nisee tutte edera e il pallido lido dei grappoli fitti fra giubilanti devote possedute da dio a vegliare su piazze su strade di Tebe. str. Fra le terre tutte tu sublimi Tebe con la madre fatta folgore. E oggi - crudo cancro inchioda Tebe massa viva - appari con passo che monda dal clivo parnasio dall'onda che rugge. ant. O maestro di stelle danzanti raggianti di fiamma tu che ritmi le voci nel buio eterno ragazzo di Zeus esplodici innanzi di luce o Potente nel cerchio d'Ossesse che in frenetica notte di danza t'esaltano Iacco dio padrone! Entra un messaggero.

MESSAGGERO Voi che fate cerchio alla reggia di Cadmo e d'Anfione! Non c'è stabilità in esistenza d'uomo da dirne lode o criticarla mai! Caso equilibra caso sbilancia: chi capita bene chi capita storto. Cadenza eterna. Non c'è presagio d'un domani già passato fisso. Ecco Creonte. Era un idolo ieri credo di poterlo dire. Liberatore della nostra Tebe in guerra monarca splendidamente solo al suo timone: e in più una primavera fertile di figli. Oggi tutto gli sfugge. Il giorno in cui uno saluta per sempre la gioia ha finito di vivere almeno per me. È morto corpo con un po' di fiato dentro. Copriti d'oro in casa se ti piace vivi con stile principesco: ma se elimini il senso del godere una manciata di fumo io non la darei per tutto il resto. Non vale senza gioia. CORO Che peso di dolore rechi per la reggia adesso? MESSAGGERO Morti sono. Nei vivi radice delle morti.

CORO Chi dà morte? Chi soccombe? Parla!

MESSAGGERO Emone non è più: mano intima colpì cruenta.

CORO Intima? Del padre o sua di lui?

MESSAGGERO Sua di lui. Furore contro il padre per l'esecuzione. CORO Veggente come scoccasti dritto il dire!

MESSAGGERO Nulla da fare qui. Pensiamo al resto. CORO Eccola infatti Euridice consorte di Creonte Che sofferenza. Viene dalle sale. Ha sentito del figlio o per coincidenza è qui. È apparsa Euridice.

EURIDICE Tebani quanti siete qui. Ho percepito le parole. Ero qui sull'uscita. M'avviavo da Pallade dea a parlarle a supplicarla. Sto liberando la sbarra dai battenti schiudo e nota d'intima disgrazia mi trapassa. Arretro mi sciolgo crollo tra le mie donne. Paralisi d'angoscia. Fatemi riascoltare la notizia quale sia. So cos'è disgrazia. Ascolterò.

MESSAGGERO Sovrana mia sovrana. Io ero là. Ti dirò tutto senza sorvolare. La piena verità. Addolcirti? In cose in cui ben presto splenderà che mento? Non ha senso. Sincerità non devia mai. Io ero del seguito con lo sposo tuo. Facevo strada fino al punto dove la pianura sale. La salma stava ancora là Polinice stracciato dai morsi. Che barbarie. Pregammo la dea delle strade e Plutone che smorzassero l'ira sereni. Lo tergemmo con acqua tersa e accendemmo i resti fra le fronde colte allora. Lo coprimmo con sue zolle antiche e fu tumulo erto fiero. Poi subito penetravamo nella stanza della prima notte tra la ragazza e Nulla lenzuola di sasso sotterra. Da laggiù s'ode nota di ululi irti intorno alle pareti indecorose. Uno corre fa' segno al principe. Creonte s'inerpica e più si fa vicino più l'avvolge incerto suono di urlo doloroso. Ha un singhiozzo si strappa funebre parola: "Ah che dura prova! Ho le visioni? Brancolo su rampa la più sinistra delle passate strade? Voce di figlio mi si struscia addosso? Uomini fate presto. Avvicinatevi allo scavo aprite spiraglio tra le pietre penetrate all'imbocco e lì scrutate s'è d'Emone la voce che m'avvolge o un dio mi froda". Era comando d'un capo con il cuore in pezzi. Noi scrutavamo. E là nel buio dove la grotta cessa intravvedemmo lei. Pendeva per il collo. Gancio era cappio di veste sfilacciata. Lui s'inarcava sfinito ad allacciarla. Mugolava su sfacelo di nozze d'agonia sui crimini del padre su ostico letto d'amore. Come lo scorse fu gemere amaro. Corre da lui e in balbettio di pianto chiama e dice: "Come hai potuto che coraggio! Che volevi fare? In che tristezze ti perdi? Figlio vieni fuori sono io qui in ginocchio che ti prego". Il ragazzo lo guarda con occhio di bestia spaventata. Gli sputa in faccia. Non una parola. Cava l'elsa falcata della spada. Colpo a vuoto col padre che di scatto sfugge. Rabbia amara con se stesso povero figlio e subito s'incurva s'appoggia sulla lama che gli spacca il petto. È lucido. S'aggrappa alla giovane donna. Cerchio di braccia che scivola scivola. Ansima e un rivolo esala squillo di gocciole rosse su candida guancia. È finita. Nodo di morte uno sull'altra. Non ha avuto fortuna. La sua festa di nozze è laggiù nelle case dei morti. Ci ha fatto lezione: mente ottusa nel mondo è male più vile. Euridice scompare nella reggia senza parole.

CORO Che ti fa pensare questo la regina che rientra e non dice parola di bene di male?

MESSAGGERO Anch'io non so capire. Un pensiero mi dà forza: ora che ha saputo l'agonia del figlio non sceglierà di disperarsi davanti a tutta Tebe ma dentro all'ombra delle sale addosserà alle donne il compito del lutto stretto nella casa. Sa l'equilibrio non farà sciocchezze.

CORO Dubito. Mutismo esasperato è un peso per me come alte grida vuote.

MESSAGGERO Andiamo a vedere se tiene sepolti misteri nell'incendio del cuore Incamminiamoci alla reggia. Parli bene tu. Sento cupo peso in questo silenzio che si ostina. Il Messaggero entra nel palazzo. CORO È il principe che s'avvicina guarda. Teste eloquente ha sulla mano m'è dato dirlo - di perduta colpa non d'altri: interamente sua. Appare Creonte che regge il capo del morto Emone trasportato a braccia.

CREONTE str. Aaah Follia di demente mente rigida letale! Uccisori uccisi unica famiglia. Li vedete. Squallore di decreti miei! Ah figlio acerbo d'acerba fine aah! cadesti dissolto e fu delirio mio non tuo. CORO Scorgi la retta via. Troppo tardi.

CREONTE Aaaah! Certezze disperate. M'era addosso quel giorno quel giorno devastante dio a mazzate. M'indusse a vie bestiali. Aaah schiantò felicità sotto i talloni. Insoffribile soffrire di viventi. Irrompe un Messaggero dall'interno del palazzo.

MESSAGGERO O re sei tale e quale chi più ne ha più ne guadagna. Un bel peso di dolore l'hai già lì sulle braccia. E si vede. Ma va' dentro in casa: troverai ben altro. CREONTE Altro? Strazio più di questo strazio?

MESSAGGERO Moglie morta. Sì lei vera madre di quel corpo morto. Brutta morte. Taglio ancora caldo di ferro.

CREONTE ant. Porto spietato del Nulla! Mi sgretoli. Ma perché perché? Tu corriere di nere parole funebri che linguaggio è il tuo? Liquidi uno già morto. Aaah messaggero che nuovo sangue narri cumulo di morte fine di donna che ci piomba addosso? Le porte del palazzo si spalancano: appare Euridice morta.

CORO Eccola appare: non è più nell'ombra chiusa.

CREONTE Aaah! Guardatelo! Il mio secondo lutto! Che altra caduta mi minaccia adesso? Ho sulle braccia il figlio ancora caldo e mi vedo sotto gli occhi l'altra morta! Aaah madre lacerata! Ah creatura!

MESSAGGERO Fu filo di lama là sotto l'altare e abbandona le palpebre di nebbia. Quanto piangere sul posto vuoto di Megareo il primo morto. Poi su questo. Poi la fine. T'ha augurata una morte disperata: a te assassino di figli.

CREONTE str. Aaah! Frustate di terrore! Ammazzatemi! Nessuno mi spacca qui davanti con la spada? Sono niente mi mangia spasimo che annienta.

MESSAGGERO Eri bersaglio della morta. T'incriminava della doppia fine. Dell'uno qui e di quell'altro.

CREONTE Dimmi per che via è scivolata nella morte?

MESSAGGERO Un colpo sotto il seno tutta sola. Fu quando udì la stridula passione di suo figlio.

CREONTE str. Ah non posso strapparmela di dosso la mia colpa legarla ad altro uomo! Io t'ho ucciso. Sì io. Ora pago. Io. Non ho dubbi. Voi del corteo fatemi sparire svelti. Spazzate via me che non sono nulla. Meno che nulla.

CORO Comandi bene se bene esiste nella pena. Più s'abbrevia meglio è l'assedio della pena.

CREONTE ant. Sorgi sorgi accenditi culmine della mia vicenda che mi regali l'incanto della fine. Ah sorgi. Non voglio altra luce dentro gli occhi.

CORO Domani tutto questo. Ora c'è da pensare ai corpi esposti. Sono cose quelle che toccano a chi deve.

CREONTE Una cosa m'innamora. E l'ho già chiesta.

CORO Non è più tempo di preghiere. Chi ha dentro morte non ha vie di fuga dalla cadenza dei suoi giorni fissi.

CREONTE ant. Dovrebbero spazzarlo via quest'uomo vuoto sì figlio io che t'ho ammazzato e non volevo! E anche te per cui ora piango! Due e non so chi contemplare! Brancolo! Ho tra le mani stravolto mondo. E su me l'incubo di schianto che non ha rimedi. CORO Ragionevolezza è base base prima di buona vita. È obbligo evitare sacrilegio. Altera lingua di sfrontati paga prezzo d'altissima rovina. Poi riconosce nell'età vecchia - la ragione.

 

Copyright © 2007-2024 SkuolaSprint.it di Anna Maria Di Leo P.I.11973461004 | Tutti i diritti riservati - Vietata ogni riproduzione, anche parziale
web-site powered by many open source software and original software by Jan Janikowski 2010-2024 ©.
All trademarks, components, sourcecode and copyrights are owned by their respective owners.

release check: 2024-03-31 08:23:49 - flow version _RPTC_G1.3