Sofocle - Edipo Re

Edipo Re Sofocle

TESTO GRECO  -  TRADUZIONE

Testo originale

Οἰδίπους ὦ τέκνα, Κάδμου τοῦ πάλαι νέα τροφή, τίνας ποθ᾽ ἕδρας τάσδε μοι θοάζετε ἱκτηρίοις κλάδοισιν ἐξεστεμμένοι; πόλις δ᾽ ὁμοῦ μὲν θυμιαμάτων γέμει, ὁμοῦ δὲ παιάνων τε καὶ στεναγμάτων· [5] ἁγὼ δικαιῶν μὴ παρ᾽ ἀγγέλων, τέκνα, ἄλλων ἀκούειν αὐτὸς ὧδ᾽ ἐλήλυθα, ὁ πᾶσι κλεινὸς Οἰδίπους καλούμενος. ἀλλ᾽ ὦ γεραιέ, φράζ᾽, ἐπεὶ πρέπων ἔφυς πρὸ τῶνδε φωνεῖν, τίνι τρόπῳ καθέστατε, [10] δείσαντες ἢ στέρξαντες; ὡς θέλοντος ἂν ἐμοῦ προσαρκεῖν πᾶν· δυσάλγητος γὰρ ἂν εἴην τοιάνδε μὴ οὐ κατοικτίρων ἕδραν.

Ἱερεύς ἀλλ᾽ ὦ κρατύνων Οἰδίπους χώρας ἐμῆς, ὁρᾷς μὲν ἡμᾶς ἡλίκοι προσήμεθα [15] βωμοῖσι τοῖς σοῖς· οἱ μὲν οὐδέπω μακρὰν πτέσθαι σθένοντες, οἱ δὲ σὺν γήρᾳ βαρεῖς, ἱερῆς, ἐγὼ μὲν Ζηνός, οἵδε τ᾽ ᾐθέων λεκτοί· τὸ δ᾽ ἄλλο φῦλον ἐξεστεμμένον ἀγοραῖσι θακεῖ πρός τε Παλλάδος διπλοῖς [20] ναοῖς, ἐπ᾽ Ἰσμηνοῦ τε μαντείᾳ σποδῷ. πόλις γάρ, ὥσπερ καὐτὸς εἰσορᾷς, ἄγαν ἤδη σαλεύει κἀνακουφίσαι κάρα βυθῶν ἔτ᾽ οὐχ οἵα τε φοινίου σάλου, φθίνουσα μὲν κάλυξιν ἐγκάρποις χθονός, [25] φθίνουσα δ᾽ ἀγέλαις βουνόμοις τόκοισί τε ἀγόνοις γυναικῶν· ἐν δ᾽ ὁ πυρφόρος θεὸς σκήψας ἐλαύνει, λοιμὸς ἔχθιστος, πόλιν, ὑφ᾽ οὗ κενοῦται δῶμα Καδμεῖον, μέλας δ᾽ Ἅιδης στεναγμοῖς καὶ γόοις πλουτίζεται. [30] θεοῖσι μέν νυν οὐκ ἰσούμενόν σ᾽ ἐγὼ οὐδ᾽ οἵδε παῖδες ἑζόμεσθ᾽ ἐφέστιοι, ἀνδρῶν δὲ πρῶτον ἔν τε συμφοραῖς βίου κρίνοντες ἔν τε δαιμόνων συναλλαγαῖς· ὅς γ᾽ ἐξέλυσας ἄστυ Καδμεῖον μολὼν [35] σκληρᾶς ἀοιδοῦ δασμὸν ὃν παρείχομεν, καὶ ταῦθ᾽ ὑφ᾽ ἡμῶν οὐδὲν ἐξειδὼς πλέον οὐδ᾽ ἐκδιδαχθείς, ἀλλὰ προσθήκῃ θεοῦ λέγει νομίζει θ᾽ ἡμὶν ὀρθῶσαι βίον· νῦν τ᾽, ὦ κράτιστον πᾶσιν οἰδίπου κάρα, [40] ἱκετεύομέν σε πάντες οἵδε πρόστροποι ἀλκήν τιν᾽ εὑρεῖν ἡμίν, εἴτε του θεῶν φήμην ἀκούσας εἴτ᾽ ἀπ᾽ ἀνδρὸς οἶσθά του· ὡς τοῖσιν ἐμπείροισι καὶ τὰς ξυμφορὰς ζώσας ὁρῶ μάλιστα τῶν βουλευμάτων. [45] ἴθ᾽, ὦ βροτῶν ἄριστ᾽, ἀνόρθωσον πόλιν, ἴθ᾽, εὐλαβήθηθ᾽· ὡς σὲ νῦν μὲν ἥδε γῆ σωτῆρα κλῄζει τῆς πάρος προθυμίας· ἀρχῆς δὲ τῆς σῆς μηδαμῶς μεμνώμεθα στάντες τ᾽ ἐς ὀρθὸν καὶ πεσόντες ὕστερον. [50] ἀλλ᾽ ἀσφαλείᾳ τήνδ᾽ ἀνόρθωσον πόλιν· ὄρνιθι γὰρ καὶ τὴν τότ᾽ αἰσίῳ τύχην παρέσχες ἡμῖν, καὶ τανῦν ἴσος γενοῦ. ὡς εἴπερ ἄρξεις τῆσδε γῆς, ὥσπερ κρατεῖς, ξὺν ἀνδράσιν κάλλιον ἢ κενῆς κρατεῖν· [55] ὡς οὐδέν ἐστιν οὔτε πύργος οὔτε ναῦς ἔρημος ἀνδρῶν μὴ ξυνοικούντων ἔσω.

Οἰδίπους ὦ παῖδες οἰκτροί, γνωτὰ κοὐκ ἄγνωτά μοι προσήλθεθ᾽ ἱμείροντες· εὖ γὰρ οἶδ᾽ ὅτι νοσεῖτε πάντες, καὶ νοσοῦντες, ὡς ἐγὼ [60] οὐκ ἔστιν ὑμῶν ὅστις ἐξ ἴσου νοσεῖ. τὸ μὲν γὰρ ὑμῶν ἄλγος εἰς ἕν᾽ ἔρχεται μόνον καθ᾽ αὑτὸν κοὐδέν᾽ ἄλλον, ἡ δ᾽ ἐμὴ ψυχὴ πόλιν τε κἀμὲ καὶ σ᾽ ὁμοῦ στένει. ὥστ᾽ οὐχ ὕπνῳ γ᾽ εὕδοντά μ᾽ ἐξεγείρετε, [65] ἀλλ᾽ ἴστε πολλὰ μέν με δακρύσαντα δή, πολλὰς δ᾽ ὁδοὺς ἐλθόντα φροντίδος πλάνοις· ἣν δ᾽ εὖ σκοπῶν ηὕρισκον ἴασιν μόνην, ταύτην ἔπραξα· παῖδα γὰρ Μενοικέως Κρέοντ᾽, ἐμαυτοῦ γαμβρόν, ἐς τὰ Πυθικὰ [70] ἔπεμψα Φοίβου δώμαθ᾽, ὡς πύθοιθ᾽ ὅ τι δρῶν ἢ τί φωνῶν τήνδε ῥυσαίμην πόλιν. καί μ᾽ ἦμαρ ἤδη ξυμμετρούμενον χρόνῳ λυπεῖ τί πράσσει· τοῦ γὰρ εἰκότος πέρα ἄπεστι πλείω τοῦ καθήκοντος χρόνου. [75] ὅταν δ᾽ ἵκηται, τηνικαῦτ᾽ ἐγὼ κακὸς μὴ δρῶν ἂν εἴην πάνθ᾽ ὅσ᾽ ἂν δηλοῖ θεός.

Ἱερεύς ἀλλ᾽ εἰς καλὸν σύ τ᾽ εἶπας οἵδε τ᾽ ἀρτίως Κρέοντα προσστείχοντα σημαίνουσί μοι.

Οἰδίπους ὦναξ Ἄπολλον, εἰ γὰρ ἐν τύχῃ γέ τῳ [80] σωτῆρι βαίη λαμπρὸς ὥσπερ ὄμματι

Ἱερεύς ἀλλ᾽ εἰκάσαι μέν, ἡδύς· οὐ γὰρ ἂν κάρα πολυστεφὴς ὧδ᾽ εἷρπε παγκάρπου δάφνης.

Οἰδίπους τάχ᾽ εἰσόμεσθα· ξύμμετρος γὰρ ὡς κλύειν. ἄναξ, ἐμὸν κήδευμα, παῖ Μενοικέως, [85] τίν᾽ ἡμὶν ἥκεις τοῦ θεοῦ φήμην φέρων;

Κρέων ἐσθλήν· λέγω γὰρ καὶ τὰ δύσφορ᾽, εἰ τύχοι κατ᾽ ὀρθὸν ἐξελθόντα, πάντ᾽ ἂν εὐτυχεῖν.

Οἰδίπους ἔστιν δὲ ποῖον τοὔπος; οὔτε γὰρ θρασὺς οὔτ᾽ οὖν προδείσας εἰμὶ τῷ γε νῦν λόγῳ. [90]

Κρέων εἰ τῶνδε χρῄζεις πλησιαζόντων κλύειν, ἕτοιμος εἰπεῖν, εἴτε καὶ στείχειν ἔσω.

Οἰδίπους ἐς πάντας αὔδα· τῶνδε γὰρ πλέον φέρω τὸ πένθος ἢ καὶ τῆς ἐμῆς ψυχῆς πέρι.

Κρέων λέγοιμ ἂν οἷ᾽ ἤκουσα τοῦ θεοῦ πάρα. [95] ἄνωγεν ἡμᾶς Φοῖβος ἐμφανῶς ἄναξ μίασμα χώρας, ὡς τεθραμμένον χθονὶ ἐν τῇδ᾽, ἐλαύνειν μηδ᾽ ἀνήκεστον τρέφειν.

Οἰδίπους ποίῳ καθαρμῷ; τίς ὁ τρόπος τῆς ξυμφορᾶς;

Κρέων ἀνδρηλατοῦντας ἢ φόνῳ φόνον πάλιν [100] λύοντας, ὡς τόδ᾽ αἷμα χειμάζον πόλιν.

Οἰδίπους ποίου γὰρ ἀνδρὸς τήνδε μηνύει τύχην;

Κρέων ἦν ἡμίν, ὦναξ, Λάϊός ποθ᾽ ἡγεμὼν γῆς τῆσδε, πρὶν σὲ τήνδ᾽ ἀπευθύνειν πόλιν.

Οἰδίπους ἔξοιδ᾽ ἀκούων· οὐ γὰρ εἰσεῖδόν γέ πω. [105]

Κρέων τούτου θανόντος νῦν ἐπιστέλλει σαφῶς τοὺς αὐτοέντας χειρὶ τιμωρεῖν τινας.

Οἰδίπους οἳ δ᾽ εἰσὶ ποῦ γῆς; ποῦ τόδ᾽ εὑρεθήσεται ἴχνος παλαιᾶς δυστέκμαρτον αἰτίας;

Κρέων ἐν τῇδ᾽ ἔφασκε γῇ· τὸ δὲ ζητούμενον [110] ἁλωτόν, ἐκφεύγειν δὲ τἀμελούμενον.

Οἰδίπους πότερα δ᾽ ἐν οἴκοις ἢ ᾽ν ἀγροῖς ὁ Λάϊος ἢ γῆς ἐπ᾽ ἄλλης τῷδε συμπίπτει φόνῳ;

Κρέων θεωρός, ὡς ἔφασκεν, ἐκδημῶν, πάλιν πρὸς οἶκον οὐκέθ᾽ ἵκεθ᾽, ὡς ἀπεστάλη. [115]

Οἰδίπους οὐδ᾽ ἄγγελός τις οὐδὲ συμπράκτωρ ὁδοῦ κατεῖδ᾽, ὅτου τις ἐκμαθὼν ἐχρήσατ᾽ ἄν;

Κρέων θνῄσκουσι γάρ, πλὴν εἷς τις, ὃς φόβῳ, φυγὼν ὧν εἶδε πλὴν ἓν οὐδὲν εἶχ᾽ εἰδὼς φράσαι.

Οἰδίπους τὸ ποῖον; ἓν γὰρ πόλλ᾽ ἂν ἐξεύροι μαθεῖν, [120] ἀρχὴν βραχεῖαν εἰ λάβοιμεν ἐλπίδος.

Κρέων λῃστὰς ἔφασκε συντυχόντας οὐ μιᾷ ῥώμῃ κτανεῖν νιν, ἀλλὰ σὺν πλήθει χερῶν.

Οἰδίπους πῶς οὖν ὁ λῃστής, εἴ τι μὴ ξὺν ἀργύρῳ ἐπράσσετ᾽ ἐνθένδ᾽, ἐς τόδ᾽ ἂν τόλμης ἔβη; [125]

Κρέων δοκοῦντα ταῦτ᾽ ἦν· Λαΐου δ᾽ ὀλωλότος οὐδεὶς ἀρωγὸς ἐν κακοῖς ἐγίγνετο.

Οἰδίπους κακὸν δὲ ποῖον ἐμποδών, τυραννίδος οὕτω πεσούσης, εἶργε τοῦτ᾽ ἐξειδέναι;

Κρέων ἡ ποικιλῳδὸς Σφὶγξ τὸ πρὸς ποσὶν σκοπεῖν [130] μεθέντας ἡμᾶς τἀφανῆ προσήγετο.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ ἐξ ὑπαρχῆς αὖθις αὔτ᾽ ἐγὼ φανῶ· ἐπαξίως γὰρ Φοῖβος, ἀξίως δὲ σὺ πρὸ τοῦ θανόντος τήνδ᾽ ἔθεσθ᾽ ἐπιστροφήν· ὥστ᾽ ἐνδίκως ὄψεσθε κἀμὲ σύμμαχον [135] γῇ τῇδε τιμωροῦντα τῷ θεῷ θ᾽ ἅμα. ὑπὲρ γὰρ οὐχὶ τῶν ἀπωτέρω φίλων, ἀλλ᾽ αὐτὸς αὑτοῦ τοῦτ᾽ ἀποσκεδῶ μύσος. ὅστις γὰρ ἦν ἐκεῖνον ὁ κτανών, τάχ᾽ ἂν κἄμ᾽ ἂν τοιαύτῃ χειρὶ τιμωροῦνθ᾽ ἕλοι. [140] κείνῳ προσαρκῶν οὖν ἐμαυτὸν ὠφελῶ. ἀλλ᾽ ὡς τάχιστα, παῖδες, ὑμεῖς μὲν βάθρων ἵστασθε, τούσδ᾽ ἄραντες ἱκτῆρας κλάδους, ἄλλος δὲ Κάδμου λαὸν ὧδ᾽ ἀθροιζέτω, ὡς πᾶν ἐμοῦ δράσοντος· ἢ γὰρ εὐτυχεῖς [145] σὺν τῷ θεῷ φανούμεθ᾽ ἢ πεπτωκότες.

Ἱερεύς ὦ παῖδες, ἱστώμεσθα· τῶνδε γὰρ χάριν καὶ δεῦρ᾽ ἔβημεν ὧν ὅδ᾽ ἐξαγγέλλεται. Φοῖβος δ᾽ ὁ πέμψας τάσδε μαντείας ἅμα σωτήρ δ᾽ ἵκοιτο καὶ νόσου παυστήριος. [150]

Χορός ὦ Διὸς ἁδυεπὲς φάτι, τίς ποτε τᾶς πολυχρύσου Πυθῶνος ἀγλαὰς ἔβας Θήβας; ἐκτέταμαι φοβερὰν φρένα, δείματι πάλλων, ἰήιε Δάλιε Παιάν, ἀμφὶ σοὶ ἁζόμενος τί μοι ἢ νέον [155] ἢ περιτελλομέναις ὥραις πάλιν ἐξανύσεις χρέος. εἰπέ μοι, ὦ χρυσέας τέκνον Ἐλπίδος, ἄμβροτε Φάμα. πρῶτα σὲ κεκλόμενος, θύγατερ Διός, ἄμβροτ᾽ Ἀθάνα [160] γαιάοχόν τ᾽ ἀδελφεὰν Ἄρτεμιν, ἃ κυκλόεντ᾽ ἀγορᾶς θρόνον εὐκλέα θάσσει, καὶ Φοῖβον ἑκαβόλον, ἰὼ τρισσοὶ ἀλεξίμοροι προφάνητέ μοι, εἴ ποτε καὶ προτέρας ἄτας ὕπερ ὀρνυμένας πόλει [165] ἠνύσατ᾽ ἐκτοπίαν φλόγα πήματος, ἔλθετε καὶ νῦν. ὦ πόποι, ἀνάριθμα γὰρ φέρω πήματα· νοσεῖ δέ μοι πρόπας στόλος, οὐδ᾽ ἔνι φροντίδος ἔγχος [170] ᾧ τις ἀλέξεται. οὔτε γὰρ ἔκγονα κλυτᾶς χθονὸς αὔξεται οὔτε τόκοισιν ἰηίων καμάτων ἀνέχουσι γυναῖκες· ἄλλον δ᾽ ἂν ἄλλῳ προσίδοις ἅπερ εὔπτερον ὄρνιν [175] κρεῖσσον ἀμαιμακέτου πυρὸς ὄρμενον ἀκτὰν πρὸς ἑσπέρου θεοῦ. ὧν πόλις ἀνάριθμος ὄλλυται· νηλέα δὲ γένεθλα πρὸς πέδῳ θαναταφόρα κεῖται ἀνοίκτως· [180] ἐν δ᾽ ἄλοχοι πολιαί τ᾽ ἔπι ματέρες ἀχὰν παραβώμιον ἄλλοθεν ἄλλαν λυγρῶν πόνων ἱκετῆρες ἐπιστενάχουσιν. παιὰν δὲ λάμπει στονόεσσά τε γῆρυς ὅμαυλος [185] ὧν ὕπερ, ὦ χρυσέα θύγατερ Διός, εὐῶπα πέμψον ἀλκάν. Ἄρεά τε τὸν μαλερόν, ὃς νῦν ἄχαλκος ἀσπίδων [190] φλέγει με περιβόατον, ἀντιάζω παλίσσυτον δράμημα νωτίσαι πάτρας ἔπουρον, εἴτ᾽ ἐς μέγαν θάλαμον Ἀμφιτρίτας εἴτ᾽ ἐς τὸν ἀπόξενον ὅρμων [195] Θρῄκιον κλύδωνα· τελεῖν γὰρ εἴ τι νὺξ ἀφῇ, τοῦτ᾽ ἐπ᾽ ἦμαρ ἔρχεται· τόν, ὦ τᾶν πυρφόρων ἀστραπᾶν κράτη νέμων, [200] ὦ Ζεῦ πάτερ, ὑπὸ σῷ φθίσον κεραυνῷ, Λύκει᾽ ἄναξ, τά τε σὰ χρυσοστρόφων ἀπ᾽ ἀγκυλᾶν βέλεα θέλοιμ᾽ ἂν ἀδάματ᾽ ἐνδατεῖσθαι ἀρωγὰ προσταχθέντα τάς τε πυρφόρους [205] Ἀρτέμιδος αἴγλας, ξὺν αἷς Λύκι᾽ ὄρεα διᾴσσει· τὸν χρυσομίτραν τε κικλήσκω, τᾶσδ᾽ ἐπώνυμον γᾶς, [210] οἰνῶπα Βάκχον εὔιον, Μαινάδων ὁμόστολον, πελασθῆναι φλέγοντ᾽ ἀγλαῶπι < > πεύκᾳ ᾽πὶ τὸν ἀπότιμον ἐν θεοῖς θεόν. [215]

Οἰδίπους αἰτεῖς· ἃ δ᾽ αἰτεῖς, τἄμ᾽ ἐὰν θέλῃς ἔπη κλύων δέχεσθαι τῇ νόσῳ θ᾽ ὑπηρετεῖν, ἀλκὴν λάβοις ἂν κἀνακούφισιν κακῶν· ἁγὼ ξένος μὲν τοῦ λόγου τοῦδ᾽ ἐξερῶ, ξένος δὲ τοῦ πραχθέντος· οὐ γὰρ ἂν μακρὰν [220] ἴχνευον αὐτός, μὴ οὐκ ἔχων τι σύμβολον, νῦν δ᾽ ὕστερος γὰρ ἀστὸς εἰς ἀστοὺς τελῶ, ὑμῖν προφωνῶ πᾶσι Καδμείοις τάδε· ὅστις ποθ᾽ ὑμῶν Λάϊον τὸν Λαβδάκου κάτοιδεν ἀνδρὸς ἐκ τίνος διώλετο, [225] τοῦτον κελεύω πάντα σημαίνειν ἐμοί· κεἰ μὲν φοβεῖται, τοὐπίκλημ᾽ ὑπεξελεῖν αὐτὸν καθ᾽ αὑτοῦ· πείσεται γὰρ ἄλλο μὲν ἀστεργὲς οὐδέν. γῆς δ᾽ ἄπεισιν ἀσφαλής. εἰ δ᾽ αὖ τις ἄλλον οἶδεν ἐξ ἄλλης χθονὸς [230] τὸν αὐτόχειρα, μὴ σιωπάτω· τὸ γὰρ κέρδος τελῶ ᾽γὼ χἠ χάρις προσκείσεται. εἰ δ᾽ αὖ σιωπήσεσθε, καί τις ἢ φίλου δείσας ἀπώσει τοὔπος ἢ χαὐτοῦ τόδε, ἃκ τῶνδε δράσω, ταῦτα χρὴ κλύειν ἐμοῦ. [235] τὸν ἄνδρ᾽ ἀπαυδῶ τοῦτον, ὅστις ἐστί, γῆς τῆσδ᾽, ἧς ἐγὼ κράτη τε καὶ θρόνους νέμω, μήτ᾽ εἰσδέχεσθαι μήτε προσφωνεῖν τινα, μήτ᾽ ἐν θεῶν εὐχαῖσι μήτε θύμασιν κοινὸν ποεῖσθαι, μήτε χέρνιβας νέμειν· [240] ὠθεῖν δ᾽ ἀπ᾽ οἴκων πάντας, ὡς μιάσματος τοῦδ᾽ ἡμὶν ὄντος, ὡς τὸ Πυθικὸν θεοῦ μαντεῖον ἐξέφηνεν ἀρτίως ἐμοί. ἐγὼ μὲν οὖν τοιόσδε τῷ τε δαίμονι τῷ τ᾽ ἀνδρὶ τῷ θανόντι σύμμαχος πέλω· [245] κατεύχομαι δὲ τὸν δεδρακότ᾽, εἴτε τις εἷς ὢν λέληθεν εἴτε πλειόνων μέτα, κακὸν κακῶς νιν ἄμορον ἐκτρῖψαι βίον· ἐπεύχομαι δ᾽, οἴκοισιν εἰ ξυνέστιος ἐν τοῖς ἐμοῖς γένοιτ᾽ ἐμοῦ συνειδότος, [250] παθεῖν ἅπερ τοῖσδ᾽ ἀρτίως ἠρασάμην. ὑμῖν δὲ ταῦτα πάντ᾽ ἐπισκήπτω τελεῖν, ὑπέρ τ᾽ ἐμαυτοῦ τοῦ θεοῦ τε τῆσδέ τε γῆς ὧδ᾽ ἀκάρπως κἀθέως ἐφθαρμένης.

Οἰδίπους οὐδ᾽ εἰ γὰρ ἦν τὸ πρᾶγμα μὴ θεήλατον, [255] ἀκάθαρτον ὑμᾶς εἰκὸς ἦν οὕτως ἐᾶν, ἀνδρός γ᾽ ἀρίστου βασιλέως τ᾽ ὀλωλότος, ἀλλ᾽ ἐξερευνᾶν· νῦν δ᾽ ἐπεὶ κυρῶ γ᾽ ἐγὼ ἔχων μὲν ἀρχὰς ἃς ἐκεῖνος εἶχε πρίν, ἔχων δὲ λέκτρα καὶ γυναῖχ᾽ ὁμόσπορον, [260] κοινῶν τε παίδων κοίν᾽ ἄν, εἰ κείνῳ γένος μὴ ᾽δυστύχησεν, ἦν ἂν ἐκπεφυκότα· νῦν δ᾽ ἐς τὸ κείνου κρᾶτ᾽ ἐνήλαθ᾽ ἡ τύχη· ἀνθ᾽ ὧν ἐγὼ τάδ᾽, ὡσπερεὶ τοὐμοῦ πατρός, ὑπερμαχοῦμαι κἀπὶ πᾶν ἀφίξομαι, [265] ζητῶν τὸν αὐτόχειρα τοῦ φόνου λαβεῖν, τῷ Λαβδακείῳ παιδὶ Πολυδώρου τε καὶ τοῦ πρόσθε Κάδμου τοῦ πάλαι τ᾽ Ἀγήνορος. καὶ ταῦτα τοῖς μὴ δρῶσιν εὔχομαι θεοὺς μήτ᾽ ἄροτον αὐτοῖς γῆς ἀνιέναι τινὰ [270] μήτ᾽ οὖν γυναικῶν παῖδας, ἀλλὰ τῷ πότμῳ τῷ νῦν φθερεῖσθαι κἄτι τοῦδ᾽ ἐχθίονι· ὑμῖν δὲ τοῖς ἄλλοισι Καδμείοις, ὅσοις τάδ᾽ ἔστ᾽ ἀρέσκονθ᾽, ἥ τε σύμμαχος Δίκη χοἰ πάντες εὖ ξυνεῖεν εἰσαεὶ θεοί. [275]

Χορός ὥσπερ μ᾽ ἀραῖον ἔλαβες, ὧδ᾽, ἄναξ, ἐρῶ. οὔτ᾽ ἔκτανον γὰρ οὔτε τὸν κτανόντ᾽ ἔχω δεῖξαι. τὸ δὲ ζήτημα τοῦ πέμψαντος ἦν Φοίβου τόδ᾽ εἰπεῖν, ὅστις εἴργασταί ποτε.

Οἰδίπους δίκαι᾽ ἔλεξας· ἀλλ᾽ ἀναγκάσαι θεοὺς [280] ἃν μὴ θέλωσιν οὐδ᾽ ἂν εἷς δύναιτ᾽ ἀνήρ.

Χορός τὰ δεύτερ᾽ ἐκ τῶνδ᾽ ἂν λέγοιμ᾽ ἁμοὶ δοκεῖ.

Οἰδίπους εἰ καὶ τρίτ᾽ ἐστί, μὴ παρῇς τὸ μὴ οὐ φράσαι.

Χορός ἄνακτ᾽ ἄνακτι ταὔθ᾽ ὁρῶντ᾽ ἐπίσταμαι μάλιστα Φοίβῳ Τειρεσίαν, παρ᾽ οὗ τις ἂν [285] σκοπῶν τάδ᾽, ὦναξ, ἐκμάθοι σαφέστατα.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ οὐκ ἐν ἀργοῖς οὐδὲ τοῦτ᾽ ἐπραξάμην. ἔπεμψα γὰρ Κρέοντος εἰπόντος διπλοῦς πομπούς· πάλαι δὲ μὴ παρῶν θαυμάζεται.

Χορός καὶ μὴν τά γ᾽ ἄλλα κωφὰ καὶ παλαί᾽ ἔπη. [290]

Οἰδίπους τὰ ποῖα ταῦτα; πάντα γὰρ σκοπῶ λόγον.

Χορός θανεῖν ἐλέχθη πρός τινων ὁδοιπόρων.

Οἰδίπους ἤκουσα κἀγώ. τὸν δ᾽ ἰδόντ᾽ οὐδεὶς ὁρᾷ.

Χορός ἀλλ᾽ εἴ τι μὲν δὴ δείματός γ᾽ ἔχει μέρος, τὰς σὰς ἀκούων οὐ μενεῖ τοιάσδ᾽ ἀράς, [295]

Οἰδίπους ᾧ μή ᾽στι δρῶντι τάρβος, οὐδ᾽ ἔπος φοβεῖ.

Χορός ἀλλ᾽ οὑξελέγξων αὐτὸν ἔστιν· οἵδε γὰρ τὸν θεῖον ἤδη μάντιν ὧδ᾽ ἄγουσιν, ᾧ τἀληθὲς ἐμπέφυκεν ἀνθρώπων μόνῳ.

Οἰδίπους ὦ πάντα νωμῶν Τειρεσία, διδακτά τε [300] ἄῤῥητά τ᾽, οὐράνιά τε καὶ χθονοστιβῆ, πόλιν μέν, εἰ καὶ μὴ βλέπεις, φρονεῖς δ᾽ ὅμως οἵᾳ νόσῳ σύνεστιν· ἧς σὲ προστάτην σωτῆρά τ᾽, ὦναξ, μοῦνον ἐξευρίσκομεν. Φοῖβος γάρ, εἴ τι μὴ κλύεις τῶν ἀγγέλων, [305] πέμψασιν ἡμῖν ἀντέπεμψεν, ἔκλυσιν μόνην ἂν ἐλθεῖν τοῦδε τοῦ νοσήματος, εἰ τοὺς κτανόντας Λάϊον μαθόντες εὖ κτείναιμεν ἢ γῆς φυγάδας ἐκπεμψαίμεθα. σύ νυν φθονήσας μήτ᾽ ἀπ᾽ οἰωνῶν φάτιν [310] μήτ᾽ εἴ τιν᾽ ἄλλην μαντικῆς ἔχεις ὁδόν, ῥῦσαι σεαυτὸν καὶ πόλιν, ῥῦσαι δ᾽ ἐμέ, ῥῦσαι δὲ πᾶν μίασμα τοῦ τεθνηκότος. ἐν σοὶ γὰρ ἐσμέν· ἄνδρα δ᾽ ὠφελεῖν ἀφ᾽ ὧν ἔχοι τε καὶ δύναιτο, κάλλιστος πόνων. [315]

Τειρεσίας φεῦ φεῦ, φρονεῖν ὡς δεινὸν ἔνθα μὴ τέλη λύῃ φρονοῦντι· ταῦτα γὰρ καλῶς ἐγὼ εἰδὼς διώλεσ᾽· οὐ γὰρ ἂν δεῦρ᾽ ἱκόμην.

Οἰδίπους τί δ᾽ ἔστιν; ὡς ἄθυμος εἰσελήλυθας.

Τειρεσίας ἄφες μ᾽ ἐς οἴκους· ῥᾷστα γὰρ τὸ σόν τε σὺ [320] κἀγὼ διοίσω τοὐμόν, ἢν ἐμοὶ πίθῃ.

Οἰδίπους οὔτ᾽ ἔννομ᾽ εἶπας οὔτε προσφιλῆ πόλει τῇδ᾽, ἥ σ᾽ ἔθρεψε, τήνδ᾽ ἀποστερῶν φάτιν.

Τειρεσίας
Οἰδίπους μὴ πρὸς θεῶν φρονῶν γ᾽ ἀποστραφῇς, ἐπεὶ πάντες σε προσκυνοῦμεν οἵδ᾽ ἱκτήριοι.

Τειρεσίας πάντες γὰρ οὐ φρονεῖτ᾽· ἐγὼ δ᾽ οὐ μή ποτε τἄμ᾽, ὡς ἂν εἴπω μὴ τὰ σ᾽, ἐκφήνω κακά.

Οἰδίπους τί φής; ξυνειδὼς οὐ φράσεις, ἀλλ᾽ ἐννοεῖς [330] ἡμᾶς προδοῦναι καὶ καταφθεῖραι πόλιν;

Τειρεσίας ἐγὼ οὔτ᾽ ἐμαυτὸν οὔτε σ᾽ ἀλγυνῶ. τί ταῦτ᾽ ἄλλως ἐλέγχεις; οὐ γὰρ ἂν πύθοιό μου.

Οἰδίπους οὐκ, ὦ κακῶν κάκιστε, καὶ γὰρ ἂν πέτρου φύσιν σύ γ᾽ ὀργάνειας, ἐξερεῖς ποτε, [335] ἀλλ᾽ ὧδ᾽ ἄτεγκτος κἀτελεύτητος φανεῖ;

Τειρεσίας ὀργὴν ἐμέμψω τὴν ἐμήν, τὴν σὴν δ᾽ ὁμοῦ ναίουσαν οὐ κατεῖδες, ἀλλ᾽ ἐμὲ ψέγεις.

Οἰδίπους τίς γὰρ τοιαῦτ᾽ ἂν οὐκ ἂν ὀργίζοιτ᾽ ἔπη κλύων, ἃ νῦν σὺ τήνδ᾽ ἀτιμάζεις πόλιν; [340]

Τειρεσίας ἥξει γὰρ αὐτά, κἂν ἐγὼ σιγῇ στέγω.

Οἰδίπους οὐκοῦν ἅ γ᾽ ἥξει καὶ σὲ χρὴ λέγειν ἐμοί.

Τειρεσίας οὐκ ἂν πέρα φράσαιμι. πρὸς τάδ᾽, εἰ θέλεις, θυμοῦ δι᾽ ὀργῆς ἥτις ἀγριωτάτη.

Οἰδίπους καὶ μὴν παρήσω γ᾽ οὐδέν, ὡς ὀργῆς ἔχω, [345] ἅπερ ξυνίημ᾽· ἴσθι γὰρ δοκῶν ἐμοὶ καὶ ξυμφυτεῦσαι τοὔργον εἰργάσθαι θ᾽, ὅσον μὴ χερσὶ καίνων· εἰ δ᾽ ἐτύγχανες βλέπων, καὶ τοὔργον ἂν σοῦ τοῦτ᾽, ἔφην εἶναι μόνου.

Τειρεσίας ἄληθες; ἐννέπω σὲ τῷ κηρύγματι [350] ᾧπερ προεῖπας ἐμμένειν, κἀφ᾽ ἡμέρας τῆς νῦν προσαυδᾶν μήτε τούσδε μήτ᾽ ἐμέ, ὡς ὄντι γῆς τῆσδ᾽ ἀνοσίῳ μιάστορι.

Οἰδίπους οὕτως ἀναιδῶς ἐξεκίνησας τόδε τὸ ῥῆμα; καὶ ποῦ τοῦτο φεύξεσθαι δοκεῖς; [355]

Τειρεσίας πέφευγα· τἀληθὲς γὰρ ἰσχῦον τρέφω.

Οἰδίπους πρὸς τοῦ διδαχθείς; οὐ γὰρ ἔκ γε τῆς τέχνης.

Τειρεσίας πρὸς σοῦ· σὺ γάρ μ᾽ ἄκοντα προυτρέψω λέγειν.

Οἰδίπους ποῖον λόγον; λέγ᾽ αὖθις, ὡς μᾶλλον μάθω.

Τειρεσίας οὐχὶ ξυνῆκας πρόσθεν; ἢ ᾽κπειρᾷ λέγων; [360]

Οἰδίπους οὐχ ὥστε γ᾽ εἰπεῖν γνωστόν· ἀλλ᾽ αὖθις φράσον.

Τειρεσίας φονέα σε φημὶ τἀνδρὸς οὗ ζητεῖς κυρεῖν.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ οὔ τι χαίρων δίς γε πημονὰς ἐρεῖς.

Τειρεσίας εἴπω τι δῆτα κἄλλ᾽, ἵν᾽ ὀργίζῃ πλέον;

Οἰδίπους ὅσον γε χρῄζεις· ὡς μάτην εἰρήσεται. [365]

Τειρεσίας λεληθέναι σε φημὶ σὺν τοῖς φιλτάτοις αἴσχισθ᾽ ὁμιλοῦντ᾽, οὐδ᾽ ὁρᾶν ἵν᾽ εἶ κακοῦ.

Οἰδίπους ἦ καὶ γεγηθὼς ταῦτ᾽ ἀεὶ λέξειν δοκεῖς;

Τειρεσίας εἴπερ τί γ᾽ ἐστὶ τῆς ἀληθείας σθένος.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ ἔστι, πλὴν σοί· σοὶ δὲ τοῦτ᾽ οὐκ ἔστ᾽ ἐπεὶ [370] τυφλὸς τά τ᾽ ὦτα τόν τε νοῦν τά τ᾽ ὄμματ᾽ εἶ.

Τειρεσίας σὺ δ᾽ ἄθλιός γε ταῦτ᾽ ὀνειδίζων, ἃ σοὶ οὐδεὶς ὃς οὐχὶ τῶνδ᾽ ὀνειδιεῖ τάχα.

Οἰδίπους μιᾶς τρέφει πρὸς νυκτός, ὥστε μήτ᾽ ἐμὲ μήτ᾽ ἄλλον, ὅστις φῶς ὁρᾷ, βλάψαι ποτ᾽ ἄν. [375]

Τειρεσίας οὐ γάρ σε μοῖρα πρός γ᾽ ἐμοῦ πεσεῖν, ἐπεὶ ἱκανὸς Ἀπόλλων, ᾧ τάδ᾽ ἐκπρᾶξαι μέλει.

Οἰδίπους Κρέοντος ἢ σοῦ ταῦτα τἀξευρήματα;

Τειρεσίας

Κρέων δέ σοι πῆμ᾽ οὐδέν, ἀλλ᾽ αὐτὸς σὺ σοί.

Οἰδίπους ὦ πλοῦτε καὶ τυραννὶ καὶ τέχνη τέχνης [380] ὑπερφέρουσα τῷ πολυζήλῳ βίῳ, ὅσος παρ᾽ ὑμῖν ὁ φθόνος φυλάσσεται, εἰ τῆσδέ γ᾽ ἀρχῆς οὕνεχ᾽, ἣν ἐμοὶ πόλις δωρητόν, οὐκ αἰτητόν, εἰσεχείρισεν, ταύτης

Κρέων ὁ πιστός, οὑξ ἀρχῆς φίλος, [385] λάθρᾳ μ᾽ ὑπελθὼν ἐκβαλεῖν ἱμείρεται, ὑφεὶς μάγον τοιόνδε μηχανοῤῥάφον, δόλιον ἀγύρτην, ὅστις ἐν τοῖς κέρδεσιν μόνον δέδορκε, τὴν τέχνην δ᾽ ἔφυ τυφλός. ἐπεί, φέρ᾽ εἰπέ, ποῦ σὺ μάντις εἶ σαφής; [390] πῶς οὐκ, ὅθ᾽ ἡ ῥαψῳδὸς ἐνθάδ᾽ ἦν κύων, ηὔδας τι τοῖσδ᾽ ἀστοῖσιν ἐκλυτήριον; καίτοι τό γ᾽ αἴνιγμ᾽ οὐχὶ τοὐπιόντος ἦν ἀνδρὸς διειπεῖν, ἀλλὰ μαντείας ἔδει· ἣν οὔτ᾽ ἀπ᾽ οἰωνῶν σὺ προυφάνης ἔχων [395] οὔτ᾽ ἐκ θεῶν του γνωτόν· ἀλλ᾽ ἐγὼ μολών, ὁ μηδὲν εἰδὼς Οἰδίπους, ἔπαυσά νιν, γνώμῃ κυρήσας οὐδ᾽ ἀπ᾽, οἰωνῶν μαθών· ὃν δὴ σὺ πειρᾷς ἐκβαλεῖν, δοκῶν θρόνοις παραστατήσειν τοῖς Κρεοντείοις πέλας. [400] κλαίων δοκεῖς μοι καὶ σὺ χὠ συνθεὶς τάδε ἀγηλατήσειν· εἰ δὲ μὴ ᾽δόκεις γέρων εἶναι, παθὼν ἔγνως ἂν οἷά περ φρονεῖς.

Χορός ἡμῖν μὲν εἰκάζουσι καὶ τὰ τοῦδ᾽ ἔπη ὀργῇ λελέχθαι καὶ τά σ᾽, Οἰδίπους, δοκεῖ, [405] δεῖ δ᾽ οὐ τοιούτων, ἀλλ᾽ ὅπως τὰ τοῦ θεοῦ μαντεῖ᾽ ἄριστα λύσομεν, τόδε σκοπεῖν.

Τειρεσίας εἰ καὶ τυραννεῖς, ἐξισωτέον τὸ γοῦν ἴσ᾽ ἀντιλέξαι· τοῦδε γὰρ κἀγὼ κρατῶ. οὐ γάρ τι σοὶ ζῶ δοῦλος, ἀλλὰ Λοξίᾳ· [410] ὥστ᾽ οὐ κρέοντος προστάτου γεγράψομαι. λέγω δ᾽, ἐπειδὴ καὶ τυφλόν μ᾽ ὠνείδισας· σὺ καὶ δέδορκας κοὐ βλέπεις ἵν᾽ εἶ κακοῦ, οὐδ᾽ ἔνθα ναίεις, οὐδ᾽ ὅτων οἰκεῖς μέτα. ἆρ᾽ οἶσθ᾽ ἀφ᾽ ὧν εἶ; καὶ λέληθας ἐχθρὸς ὢν [415] τοῖς σοῖσιν αὐτοῦ νέρθε κἀπὶ γῆς ἄνω, καί σ᾽ ἀμφιπλὴξ μητρός τε καὶ τοῦ σοῦ πατρὸς ἐλᾷ ποτ᾽ ἐκ γῆς τῆσδε δεινόπους ἀρά, βλέποντα νῦν μὲν ὄρθ᾽, ἔπειτα δὲ σκότον. βοῆς δὲ τῆς σῆς ποῖος οὐκ ἔσται λιμήν, [420] ποῖος Κιθαιρὼν οὐχὶ σύμφωνος τάχα, ὅταν καταίσθῃ τὸν ὑμέναιον, ὃν δόμοις ἄνορμον εἰσέπλευσας, εὐπλοίας τυχών; ἄλλων δὲ πλῆθος οὐκ ἐπαισθάνει κακῶν, ἅ σ᾽ ἐξισώσει σοί τε καὶ τοῖς σοῖς τέκνοις. [425] πρὸς ταῦτα καὶ Κρέοντα καὶ τοὐμὸν στόμα προπηλάκιζε· σοῦ γὰρ οὐκ ἔστιν βροτῶν κάκιον ὅστις ἐκτριβήσεταί ποτε.

Οἰδίπους ἦ ταῦτα δῆτ᾽ ἀνεκτὰ πρὸς τούτου κλύειν; οὐκ εἰς ὄλεθρον; οὐχὶ θᾶσσον; οὐ πάλιν [430] ἄψοῤῥος οἴκων τῶνδ᾽ ἀποστραφεὶς ἄπει;

Τειρεσίας οὐδ᾽ ἱκόμην ἔγωγ᾽ ἄν, εἰ σὺ μὴ ᾽κάλεις.

Οἰδίπους οὐ γάρ τί σ᾽ ᾔδη μῶρα φωνήσοντ᾽, ἐπεὶ σχολῇ σ᾽ ἂν οἴκους τοὺς ἐμοὺς ἐστειλάμην.

Τειρεσίας ἡμεῖς τοιοίδ᾽ ἔφυμεν, ὡς μὲν σοὶ δοκεῖ, [435] μῶροι, γονεῦσι δ᾽, οἵ σ᾽ ἔφυσαν, ἔμφρονες.

Οἰδίπους ποίοισι; μεῖνον, τίς δέ μ᾽ ἐκφύει βροτῶν;

Τειρεσίας ἥδ᾽ ἡμέρα φύσει σε καὶ διαφθερεῖ.

Οἰδίπους ὡς πάντ᾽ ἄγαν αἰνικτὰ κἀσαφῆ λέγεις.

Τειρεσίας οὔκουν σὺ ταῦτ᾽ ἄριστος εὑρίσκειν ἔφυς; [440]

Οἰδίπους τοιαῦτ᾽ ὀνείδιζ᾽, οἷς ἔμ᾽ εὑρήσεις μέγαν.

Τειρεσίας αὕτη γε μέντοι σ᾽ ἡ τύχη διώλεσεν.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ εἰ πόλιν τήνδ᾽ ἐξέσωσ᾽, οὔ μοι μέλει.

Τειρεσίας ἄπειμι τοίνυν· καὶ σύ, παῖ, κόμιζέ με.

Οἰδίπους κομιζέτω δῆθ᾽· ὡς παρὼν σύ γ᾽ ἐμποδὼν [445] ὀχλεῖς, συθείς τ᾽ ἂν οὐκ ἂν ἀλγύνοις πλέον.

Τειρεσίας εἰπὼν ἄπειμ᾽ ὧν οὕνεκ᾽, ἦλθον, οὐ τὸ σὸν δείσας πρόσωπον· οὐ γὰρ ἔσθ᾽ ὅπου μ᾽ ὀλεῖς. λέγω δέ σοι· τὸν ἄνδρα τοῦτον, ὃν πάλαι ζητεῖς ἀπειλῶν κἀνακηρύσσων φόνον [450] τὸν Λαΐειον, οὗτός ἐστιν ἐνθάδε, ξένος λόγῳ μέτοικος, εἶτα δ᾽ ἐγγενὴς φανήσεται Θηβαῖος, οὐδ᾽ ἡσθήσεται τῇ ξυμφορᾷ· τυφλὸς γὰρ ἐκ δεδορκότος καὶ πτωχὸς ἀντὶ πλουσίου ξένην ἔπι [455] σκήπτρῳ προδεικνὺς γαῖαν ἐμπορεύσεται. φανήσεται δὲ παισὶ τοῖς αὑτοῦ ξυνὼν ἀδελφὸς αὑτὸς καὶ πατήρ, κἀξ ἧς ἔφυ γυναικὸς υἱὸς καὶ πόσις, καὶ τοῦ πατρὸς ὁμόσπορός τε καὶ φονεύς. καὶ ταῦτ᾽ ἰὼν [460] εἴσω λογίζου· κἂν λάβῃς ἐψευσμένον, φάσκειν ἔμ᾽ ἤδη μαντικῇ μηδὲν φρονεῖν.

Χορός τίς ὅντιν᾽ ἁ θεσπιέπεια δελφὶς εἶπε πέτρα ἄῤῥητ᾽ ἀῤῥήτων τελέσαντα φοινίαισι χερσίν; [465] ὥρα νιν ἀελλάδων ἵππων σθεναρώτερον φυγᾷ πόδα νωμᾶν. ἔνοπλος γὰρ ἐπ᾽ αὐτὸν ἐπενθρῴσκει πυρὶ καὶ στεροπαῖς ὁ Διὸς γενέτας, [470] δειναὶ δ᾽ ἅμ᾽ ἕπονται κῆρες ἀναπλάκητοι ἔλαμψε γὰρ τοῦ νιφόεντος ἀρτίως φανεῖσα φάμα Παρνασοῦ τὸν ἄδηλον ἄνδρα πάντ᾽ ἰχνεύειν. φοιτᾷ γὰρ ὑπ᾽ ἀγρίαν [475] ὕλαν ἀνά τ᾽ ἄντρα καὶ πέτρας ἰσόταυρος μέλεος μελέῳ ποδὶ χηρεύων, τὰ μεσόμφαλα γᾶς ἀπονοσφίζων [480] μαντεῖα· τὰ δ᾽ ἀεὶ ζῶντα περιποτᾶται. δεινὰ μὲν οὖν, δεινὰ ταράσσει σοφὸς οἰωνοθέτας οὔτε δοκοῦντ᾽ οὔτ᾽ ἀποφάσκονθ᾽· ὅ τι λέξω δ᾽ ἀπορῶ. [485] πέτομαι δ᾽ ἐλπίσιν οὔτ᾽, ἐνθάδ᾽ ὁρῶν οὔτ᾽ ὀπίσω. τί γὰρ ἢ Λαβδακίδαις ἢ τῷ Πολύβου νεῖκος ἔκειτ᾽, οὔτε πάροιθέν ποτ᾽ ἔγωγ᾽ [490] ἔμαθον, πρὸς ὅτου δὴ βασανίζων βασάνῳ ἐπὶ τὰν ἐπίδαμον φάτιν εἶμ᾽ Οἰδιπόδα Λαβδακίδαις ἐπίκουρος ἀδήλων θανάτων. [495] ἀλλ᾽ ὁ μὲν οὖν Ζεὺς ὅ τ᾽ Ἀπόλλων ξυνετοὶ καὶ τὰ βροτῶν εἰδότες· ἀνδρῶν δ᾽ ὅτι μάντις πλέον ἢ ᾽γὼ φέρεται, [500] κρίσις οὔκ ἔστιν ἀλαθής· σοφίᾳ δ᾽ ἂν σοφίαν παραμείψειεν ἀνήρ. ἀλλ᾽ οὔποτ᾽ ἔγωγ᾽ ἄν, πρὶν ἴδοιμ᾽ ὀρθὸν ἔπος, μεμφομένων ἂν καταφαίην. [505] φανερὰ γὰρ ἐπ᾽ αὐτῷ, πτερόεσσ᾽ ἦλθε κόρα ποτέ, καὶ σοφὸς ὤφθη βασάνῳ θ᾽ ἁδύπολις τῷ ἀπ᾽ ἐμᾶς [510] φρενὸς οὔποτ᾽ ὀφλήσει κακίαν.

Κρέων ἄνδρες πολῖται, δείν᾽ ἔπη πεπυσμένος κατηγορεῖν μου τὸν τύραννον Οἰδίπουν, πάρειμ᾽ ἀτλητῶν. εἰ γὰρ ἐν ταῖς ξυμφοραῖς [515] ταῖς νῦν νομίζει πρός γ᾽ ἐμοῦ πεπονθέναι λόγοισιν εἴτ᾽ ἔργοισιν εἰς βλάβην φέρον, οὔτοι βίου μοι τοῦ μακραίωνος πόθος, φέροντι τήνδε βάξιν. οὐ γὰρ εἰς ἁπλοῦν ἡ ζημία μοι τοῦ λόγου τούτου φέρει, [520] ἀλλ᾽ ἐς μέγιστον, εἰ κακὸς μὲν ἐν πόλει, κακὸς δὲ πρὸς σοῦ καὶ φίλων κεκλήσομαι.

Χορός ἀλλ᾽ ἦλθε μὲν δὴ τοῦτο τοὔνειδος τάχ᾽ ἂν ὀργῇ βιασθὲν μᾶλλον ἢ γνώμῃ φρενῶν.

Κρέων τοὔπος δ᾽ ἐφάνθη, ταῖς ἐμαῖς γνώμαις ὅτι [525] πεισθεὶς ὁ μάντις τοὺς λόγους ψευδεῖς λέγοι;

Χορός ηὐδᾶτο μὲν τάδ᾽, οἶδα δ᾽ οὐ γνώμῃ τίνι.

Κρέων ἐξ ὀμμάτων δ᾽ ὀρθῶν τε κἀξ ὀρθῆς φρενὸς κατηγορεῖτο τοὐπίκλημα τοῦτό μου;

Χορός οὐκ οἶδ᾽· ἃ γὰρ δρῶσ᾽, οἱ κρατοῦντες οὐχ ὁρῶ. [530] αὐτὸς δ᾽ ὅδ᾽ ἤδη δωμάτων ἔξω περᾷ.

Οἰδίπους οὗτος σύ, πῶς δεῦρ᾽ ἦλθες; ἦ τοσόνδ᾽ ἔχεις τόλμης πρόσωπον ὥστε τὰς ἐμὰς στέγας ἵκου, φονεὺς ὢν τοῦδε τἀνδρὸς ἐμφανῶς λῃστής τ᾽ ἐναργὴς τῆς ἐμῆς τυραννίδος; [535] φέρ᾽ εἰπὲ πρὸς θεῶν, δειλίαν ἢ μωρίαν ἰδών τιν᾽ ἔν μοι ταῦτ᾽ ἐβουλεύσω ποεῖν; ἢ τοὔργον ὡς οὐ γνωριοῖμί σου τόδε δόλῳ προσέρπον ἢ οὐκ ἀλεξοίμην μαθών; ἆρ᾽ οὐχὶ μῶρόν ἐστι τοὐγχείρημά σου, [540] ἄνευ τε πλήθους καὶ φίλων τυραννίδα θηρᾶν, ὃ πλήθει χρήμασίν θ᾽ ἁλίσκεται;

Κρέων οἶσθ᾽ ὡς πόησον; ἀντὶ τῶν εἰρημένων ἴσ᾽ ἀντάκουσον, κᾆτα κρῖν᾽ αὐτὸς μαθών.

Οἰδίπους λέγειν σὺ δεινός, μανθάνειν δ᾽ ἐγὼ κακὸς [545] σοῦ· δυσμενῆ γὰρ καὶ βαρύν σ᾽ ηὕρηκ᾽ ἐμοί.

Κρέων τοῦτ᾽ αὐτὸ νῦν μου πρῶτ᾽ ἄκουσον ὡς ἐρῶ.

Οἰδίπους τοῦτ᾽ αὐτὸ μή μοι φράζ᾽, ὅπως οὐκ εἶ κακός.

Κρέων εἴ τοι νομίζεις κτῆμα τὴν αὐθαδίαν εἶναί τι τοῦ νοῦ χωρίς, οὐκ ὀρθῶς φρονεῖς. [550]

Οἰδίπους εἴ τοι νομίζεις ἄνδρα συγγενῆ κακῶς δρῶν οὐχ ὑφέξειν τὴν δίκην, οὐκ εὖ φρονεῖς.

Κρέων ξύμφημί σοι ταῦτ᾽ ἔνδικ᾽ εἰρῆσθαι· τὸ δὲ πάθημ᾽ ὁποῖον φὴς παθεῖν, δίδασκέ με.

Οἰδίπους ἔπειθες ἢ οὐκ ἔπειθες, ὡς χρείη μ᾽ ἐπὶ [555] τὸν σεμνόμαντιν ἄνδρα πέμψασθαί τινα;

Κρέων καὶ νῦν ἔθ᾽ αὑτός εἰμι τῷ βουλεύματι.

Οἰδίπους πόσον τιν᾽ ἤδη δῆθ᾽ ὁ Λάϊος χρόνον

Κρέων δέδρακε ποῖον ἔργον; οὐ γὰρ ἐννοῶ.

Οἰδίπους ἄφαντος ἔῤῥει θανασίμῳ χειρώματι; [560]

Κρέων μακροὶ παλαιοί τ᾽ ἂν μετρηθεῖεν χρόνοι.

Οἰδίπους τότ᾽ οὖν ὁ μάντις οὗτος ἦν ἐν τῇ τέχνῃ;

Κρέων σοφός γ᾽ ὁμοίως κἀξ ἴσου τιμώμενος.

Οἰδίπους ἐμνήσατ᾽ οὖν ἐμοῦ τι τῷ τότ᾽ ἐν χρόνῳ;

Κρέων οὔκουν ἐμοῦ γ᾽ ἑστῶτος οὐδαμοῦ πέλας. [565]

Οἰδίπους ἀλλ᾽ οὐκ ἔρευναν τοῦ κτανόντος ἔσχετε;

Κρέων παρέσχομεν, πῶς δ᾽ οὐχί; κοὐκ ἠκούσαμεν.

Οἰδίπους πῶς οὖν τόθ᾽ οὗτος ὁ σοφὸς οὐκ ηὔδα τάδε;

Κρέων οὐκ οἶδ᾽· ἐφ᾽ οἷς γὰρ μὴ φρονῶ σιγᾶν φιλῶ.

Οἰδίπους τοσόνδε γ᾽ οἶσθα καὶ λέγοις ἂν εὖ φρονῶν. [570]

Κρέων ποῖον τόδ᾽; εἰ γὰρ οἶδά γ᾽, οὐκ ἀρνήσομαι.

Οἰδίπους ὁθούνεκ᾽, εἰ μὴ σοὶ ξυνῆλθε, τάσδ᾽ ἐμὰς οὐκ ἄν ποτ᾽ εἶπε Λαΐου διαφθοράς.

Κρέων εἰ μὲν λέγει τάδ᾽, αὐτὸς οἶσθ᾽· ἐγὼ δὲ σοῦ μαθεῖν δικαιῶ ταὔθ᾽ ἅπερ κἀμοῦ σὺ νῦν. [575]

Οἰδίπους ἐκμάνθαν᾽· οὐ γὰρ δὴ φονεὺς ἁλώσομαι.

Κρέων τί δῆτ᾽; ἀδελφὴν τὴν ἐμὴν γήμας ἔχεις;

Οἰδίπους ἄρνησις οὐκ ἔνεστιν ὧν ἀνιστορεῖς.

Κρέων ἄρχεις δ᾽ ἐκείνῃ ταὐτὰ γῆς ἴσον νέμων;

Οἰδίπους ἃν ᾖ θέλουσα πάντ᾽ ἐμοῦ κομίζεται. [580]

Κρέων οὔκουν ἰσοῦμαι σφῷν ἐγὼ δυοῖν τρίτος;

Οἰδίπους ἐνταῦθα γὰρ δὴ καὶ κακὸς φαίνει φίλος.

Κρέων οὔκ, εἰ διδοίης γ᾽ ὡς ἐγὼ σαυτῷ λόγον. σκέψαι δὲ τοῦτο πρῶτον, εἴ τιν᾽ ἂν δοκεῖς ἄρχειν ἑλέσθαι ξὺν φόβοισι μᾶλλον ἢ [585] ἄτρεστον εὕδοντ᾽, εἰ τά γ᾽ αὔθ᾽ ἕξει κράτη. ἐγὼ μὲν οὖν οὔτ᾽ αὐτὸς ἱμείρων ἔφυν τύραννος εἶναι μᾶλλον ἢ τύραννα δρᾶν, οὔτ᾽ ἄλλος ὅστις σωφρονεῖν ἐπίσταται. νῦν μὲν γὰρ ἐκ σοῦ πάντ᾽ ἄνευ φόβου φέρω, [590] εἰ δ᾽ αὐτὸς ἦρχον, πολλὰ κἂν ἄκων ἔδρων. πῶς δῆτ᾽ ἐμοὶ τυραννὶς ἡδίων ἔχειν ἀρχῆς ἀλύπου καὶ δυναστείας ἔφυ; οὔπω τοσοῦτον ἠπατημένος κυρῶ ὥστ᾽ ἄλλα χρῄζειν ἢ τὰ σὺν κέρδει καλά. [595] νῦν πᾶσι χαίρω, νῦν με πᾶς ἀσπάζεται, νῦν οἱ σέθεν χρῄζοντες ἐκκαλοῦσί με· τὸ γὰρ τυχεῖν αὐτοῖσι πᾶν ἐνταῦθ᾽ ἔνι. πῶς δῆτ᾽ ἐγὼ κεῖν᾽ ἂν λάβοιμ᾽ ἀφεὶς τάδε; οὐκ ἂν γένοιτο νοῦς κακὸς καλῶς φρονῶν. [600] ἀλλ᾽ οὔτ᾽ ἐραστὴς τῆσδε τῆς γνώμης ἔφυν οὔτ᾽ ἂν μετ᾽ ἄλλου δρῶντος ἂν τλαίην ποτέ. καὶ τῶνδ᾽ ἔλεγχον τοῦτο μὲν Πυθώδ᾽ ἰὼν πεύθου τὰ χρησθέντ᾽ εἰ σαφῶς ἤγγειλά σοι· τοῦτ᾽ ἄλλ᾽, ἐάν με τῷ τερασκόπῳ λάβῃς [605] κοινῇ τι βουλεύσαντα, μή μ᾽ ἁπλῇ κτάνῃς ψήφῳ, διπλῇ δέ, τῇ τ᾽ ἐμῇ καὶ σῇ, λαβών· γνώμῃ δ᾽ ἀδήλῳ μή με χωρὶς αἰτιῶ. οὐ γὰρ δίκαιον οὔτε τοὺς κακοὺς μάτην χρηστοὺς νομίζειν οὔτε τοὺς χρηστοὺς κακούς. [610] φίλον γὰρ ἐσθλὸν ἐκβαλεῖν ἴσον λέγω καὶ τὸν παρ᾽ αὑτῷ βίοτον, ὃν πλεῖστον, φιλεῖ. ἀλλ᾽ ἐν χρόνῳ γνώσει τάδ᾽ ἀσφαλῶς, ἐπεὶ χρόνος δίκαιον ἄνδρα δείκνυσιν μόνος· κακὸν δὲ κἂν ἐν ἡμέρᾳ γνοίης μιᾷ. [615]

Χορός καλῶς ἔλεξεν εὐλαβουμένῳ πεσεῖν, ἄναξ· φρονεῖν γὰρ οἱ ταχεῖς οὐκ ἀσφαλεῖς.

Οἰδίπους ὅταν ταχύς τις οὑπιβουλεύων λάθρᾳ χωρῇ, ταχὺν δεῖ κἀμὲ βουλεύειν πάλιν· εἰ δ᾽ ἡσυχάζων προσμενῶ, τὰ τοῦδε μὲν [620] πεπραγμέν᾽ ἔσται, τἀμὰ δ᾽ ἡμαρτημένα.

Κρέων τί δῆτα χρῄζεις; ἦ με γῆς ἔξω βαλεῖν;

Οἰδίπους ἥκιστα· θνῄσκειν, οὐ φυγεῖν σε βούλομαι. ὡς ἂν προδείξῃς οἷόν ἐστι τὸ φθονεῖν.

Κρέων ὡς οὐχ ὑπείξων οὐδὲ πιστεύσων λέγεις; [625]

Οἰδίπους < >

Κρέων οὐ γὰρ φρονοῦντά σ᾽ εὖ βλέπω.

Οἰδίπους --τὸ γοῦν ἐμόν.

Κρέων ἀλλ᾽ ἐξ ἴσου δεῖ κἀμόν.

Οἰδίπους --ἀλλ᾽ ἔφυς κακός.

Κρέων εἰ δὲ ξυνίης μηδέν;

Οἰδίπους --ἀρκτέον γ᾽ ὅμως.

Κρέων οὔτοι κακῶς γ᾽ ἄρχοντος.

Οἰδίπους --ὦ πόλις πόλις.

Κρέων κἀμοὶ πόλεως μέτεστιν, οὐχί σοι μόνῳ. [630]

Χορός παύσασθ᾽, ἄνακτες· καιρίαν δ᾽ ὑμῖν ὁρῶ τήνδ᾽ ἐκ δόμων στείχουσαν Ἰοκάστην, μεθ᾽ ἧς τὸ νῦν παρεστὸς νεῖκος εὖ θέσθαι χρεών.

Ἰοκάστη τί τὴν ἄβουλον, ὦ ταλαίπωροι, στάσιν γλώσσης ἐπήρασθ᾽ οὐδ᾽ ἐπαισχύνεσθε γῆς [635] οὕτω νοσούσης ἴδια κινοῦντες κακά; οὐκ εἶ σύ τ᾽ οἴκους σύ τε,

Κρέων, κατὰ στέγας, καὶ μὴ τὸ μηδὲν ἄλγος εἰς μέγ᾽ οἴσετε;

Κρέων ὅμαιμε, δεινά μ᾽ Οἰδίπους ὁ σὸς πόσις δρᾶσαι δικαιοῖ δυοῖν ἀποκρίνας κακοῖν [640] ἢ γῆς ἀπῶσαι πατρίδος ἢ κτεῖναι λαβών.

Οἰδίπους ξύμφημι· δρῶντα γάρ νιν, ὦ γύναι, κακῶς εἴληφα τοὐμὸν σῶμα σὺν τέχνῃ κακῇ.

Κρέων μή νυν ὀναίμην, ἀλλ᾽ ἀραῖος, εἴ σέ τι δέδρακ᾽, ὀλοίμην, ὧν ἐπαιτιᾷ με δρᾶν. [645]

Ἰοκάστη ὦ πρὸς θεῶν πίστευσον, Οἰδίπους, τάδε, μάλιστα μὲν τόνδ᾽ ὅρκον αἰδεσθεὶς θεῶν, ἔπειτα κἀμὲ τούσδε θ᾽ οἳ πάρεισί σοι.

Χορός πιθοῦ θελήσας φρονήσας τ᾽, ἄναξ, λίσσομαι.

Οἰδίπους τί σοι θέλεις δῆτ᾽ εἰκάθω; [650]

Χορός τὸν οὔτε πρὶν νήπιον νῦν τ᾽ ἐν ὅρκῳ μέγαν καταίδεσαι.

Οἰδίπους οἶσθ᾽ οὖν ἃ χρῄζεις; [655]

Χορός οἶδα.

Οἰδίπους --φράζε δὴ τί φής.

Χορός τὸν ἐναγῆ φίλον μήποτ᾽ ἐν αἰτίᾳ σὺν ἀφανεῖ λόγῳ σ᾽ ἄτιμον βαλεῖν.

Οἰδίπους εὖ νυν ἐπίστω, ταῦθ᾽ ὅταν ζητῇς, ἐμοὶ ζητῶν ὄλεθρον ἢ φυγὴν ἐκ τῆσδε γῆς.

Χορός οὐ τὸν πάντων θεῶν θεὸν πρόμον [660] Ἅλιον· ἐπεὶ ἄθεος ἄφιλος ὅ τι πύματον ὀλοίμαν, φρόνησιν εἰ τάνδ᾽ ἔχω. ἀλλά μοι δυσμόρῳ γᾶ φθινὰς [665] τρύχει ψυχάν, τάδ᾽ εἰ κακοῖς κακὰ προσάψει τοῖς πάλαι τὰ πρὸς σφῷν.

Οἰδίπους ὁ δ᾽ οὖν ἴτω, κεἰ χρή με παντελῶς θανεῖν ἢ γῆς ἄτιμον τῆσδ᾽ ἀπωσθῆναι βίᾳ. [670] τὸ γὰρ σόν, οὐ τὸ τοῦδ᾽, ἐποικτίρω στόμα ἐλεινόν· οὗτος δ᾽ ἔνθ᾽ ἂν ᾖ στυγήσεται.

Κρέων στυγνὸς μὲν εἴκων δῆλος εἶ, βαρὺς δ᾽, ὅταν θυμοῦ περάσῃς· αἱ δὲ τοιαῦται φύσεις αὑταῖς δικαίως εἰσὶν ἄλγισται φέρειν. [675]

Οἰδίπους οὔκουν μ᾽ ἐάσεις κἀκτὸς εἶ;

Κρέων --πορεύσομαι, σοῦ μὲν τυχὼν ἀγνῶτος, ἐν δὲ τοῖσδ᾽ ἴσος.

Χορός γύναι, τί μέλλεις κομίζειν δόμων τόνδ᾽ ἔσω;

Ἰοκάστη μαθοῦσά γ᾽ ἥτις ἡ τύχη. [680]

Χορός δόκησις ἀγνὼς λόγων ἦλθε, δάπτει δὲ καὶ τὸ μὴ ᾽νδικον.

Ἰοκάστη ἀμφοῖν ἀπ᾽ αὐτοῖν;

Χορός ναίχι.

Ἰοκάστη --καὶ τίς ἦν λόγος;

Χορός ἅλις ἔμοιγ᾽, ἅλις, γᾶς προπονουμένας, [685] φαίνεται ἔνθ᾽ ἔληξεν αὐτοῦ μένειν.

Οἰδίπους ὁρᾷς ἵν᾽ ἥκεις, ἀγαθὸς ὢν γνώμην ἀνήρ, τοὐμὸν παριεὶς καὶ καταμβλύνων κέαρ;

Χορός ὦναξ, εἶπον μὲν οὐχ ἅπαξ μόνον, [690] ἴσθι δὲ παραφρόνιμον, ἄπορον ἐπὶ φρόνιμα πεφάνθαι μ᾽ ἄν, εἴ σ᾽ ἐνοσφιζόμαν, ὅς τ᾽ ἐμὰν γᾶν φίλαν ἐν πόνοις ἀλύουσαν κατ᾽ ὀρθὸν οὔρισας, [695] τανῦν τ᾽ εὔπομπος, ἂν γένοιο.

Ἰοκάστη πρὸς θεῶν δίδαξον κἄμ᾽, ἄναξ, ὅτου ποτὲ μῆνιν τοσήνδε πράγματος στήσας ἔχεις.

Οἰδίπους ἐρῶ· σὲ γὰρ τῶνδ᾽ ἐς πλέον, γύναι, σέβω· [700] Κρέοντος, οἷά μοι βεβουλευκὼς ἔχει.

Ἰοκάστη λέγ᾽, εἰ σαφῶς τὸ νεῖκος ἐγκαλῶν ἐρεῖς.

Οἰδίπους φονέα με φησὶ Λαΐου καθεστάναι.

Ἰοκάστη αὐτὸς ξυνειδὼς ἢ μαθὼν ἄλλου πάρα;

Οἰδίπους μάντιν μὲν οὖν κακοῦργον εἰσπέμψας, ἐπεὶ [705] τό γ᾽ εἰς ἑαυτὸν πᾶν ἐλευθεροῖ στόμα.

Ἰοκάστη σύ νυν ἀφεὶς σεαυτὸν ὧν λέγεις πέρι ἐμοῦ ᾽πάκουσον, καὶ μάθ᾽ οὕνεκ᾽ ἐστί σοι βρότειον οὐδὲν μαντικῆς ἔχον τέχνης. φανῶ δέ σοι σημεῖα τῶνδε σύντομα. [710] χρησμὸς γὰρ ἦλθε Λαΐῳ ποτ᾽, οὐκ ἐρῶ Φοίβου γ᾽ ἄπ᾽ αὐτοῦ, τῶν δ᾽ ὑπηρετῶν ἄπο, ὡς αὐτὸν ἕξοι μοῖρα πρὸς παιδὸς θανεῖν, ὅστις γένοιτ᾽ ἐμοῦ τε κἀκείνου πάρα. καὶ τὸν μέν, ὥσπερ γ᾽ ἡ φάτις, ξένοι ποτὲ [715] λῃσταὶ φονεύουσ᾽ ἐν τριπλαῖς ἁμαξιτοῖς· παιδὸς δὲ βλάστας οὐ διέσχον ἡμέραι τρεῖς, καί νιν ἄρθρα κεῖνος ἐνζεύξας ποδοῖν ἔῤῥιψεν ἄλλων χερσὶν ἄβατον εἰς ὄρος. κἀνταῦθ᾽ Ἀπόλλων οὔτ᾽ ἐκεῖνον ἤνυσεν [720] φονέα γενέσθαι πατρὸς οὔτε Λάϊον τὸ δεινὸν οὑφοβεῖτο πρὸς παιδὸς θανεῖν. τοιαῦτα φῆμαι μαντικαὶ διώρισαν, ὧν ἐντρέπου σὺ μηδέν· ὧν γὰρ ἂν θεὸς χρείαν ἐρευνᾷ, ῥᾳδίως αὐτὸς φανεῖ. [725]

Οἰδίπους οἷόν μ᾽ ἀκούσαντ᾽ ἀρτίως ἔχει, γύναι, ψυχῆς πλάνημα κἀνακίνησις φρενῶν.

Ἰοκάστη ποίας μερίμνης τοῦθ᾽ ὑποστραφεὶς λέγεις;

Οἰδίπους ἔδοξ᾽ ἀκοῦσαι σοῦ τόδ᾽, ὡς ὁ Λάϊος κατασφαγείη πρὸς τριπλαῖς ἁμαξιτοῖς. [730]

Ἰοκάστη ηὐδᾶτο γὰρ ταῦτ᾽ οὐδέ πω λήξαντ᾽ ἔχει.

Οἰδίπους καὶ ποῦ ᾽σθ᾽ ὁ χῶρος οὗτος οὗ τόδ᾽ ἦν πάθος;

Ἰοκάστη Φωκὶς μὲν ἡ γῆ κλῄζεται, σχιστὴ δ᾽ ὁδὸς ἐς ταὐτὸ Δελφῶν κἀπὸ Δαυλίας ἄγει.

Οἰδίπους καὶ τίς χρόνος τοῖσδ᾽ ἐστὶν οὑξεληλυθώς; [735]

Ἰοκάστη σχεδόν τι πρόσθεν ἢ σὺ τῆσδ᾽ ἔχων χθονὸς ἀρχὴν ἐφαίνου, τοῦτ᾽ ἐκηρύχθη πόλει.

Οἰδίπους ὦ Ζεῦ, τί μου δρᾶσαι βεβούλευσαι πέρι;

Ἰοκάστη τί δ᾽ ἐστί σοι τοῦτ᾽, Οἰδίπους, ἐνθύμιον;

Οἰδίπους μήπω μ᾽ ἐρώτα· τὸν δὲ Λάϊον φύσιν [740] τίν᾽ ἦλθε φράζε, τίνα δ᾽ ἀκμὴν ἥβης ἔχων.

Ἰοκάστη μέγας, χνοάζων ἄρτι λευκανθὲς κάρα, μορφῆς δὲ τῆς σῆς οὐκ ἀπεστάτει πολύ.

Οἰδίπους οἴμοι τάλας· ἔοικ᾽ ἐμαυτὸν εἰς ἀρὰς δεινὰς προβάλλων ἀρτίως οὐκ εἰδέναι. [745]

Ἰοκάστη πῶς φῄς; ὀκνῶ τοι πρός σ᾽ ἀποσκοποῦσ᾽, ἄναξ.

Οἰδίπους δεινῶς ἀθυμῶ μὴ βλέπων ὁ μάντις ᾖ· δείξεις δὲ μᾶλλον, ἢν ἓν ἐξείπῃς ἔτι.

Ἰοκάστη καὶ μὴν ὀκνῶ μέν, ἃ δ᾽ ἂν ἔρῃ μαθοῦσ᾽ ἐρῶ.

Οἰδίπους πότερον ἐχώρει βαιὸς ἢ πολλοὺς ἔχων [750] ἄνδρας λοχίτας, οἷ᾽ ἀνὴρ ἀρχηγέτης;

Ἰοκάστη πέντ᾽ ἦσαν οἱ ξύμπαντες, ἐν δ᾽ αὐτοῖσιν ἦν . κῆρυξ· ἀπήνη δ᾽ ἦγε Λάϊον μία.

Οἰδίπους αἰαῖ, τάδ᾽ ἤδη διαφανῆ. τίς ἦν ποτε ὁ τούσδε λέξας τοὺς λόγους ὑμῖν, γύναι; [755]

Ἰοκάστη οἰκεύς τις, ὅσπερ ἵκετ᾽ ἐκσωθεὶς μόνος.

Οἰδίπους ἦ κἀν δόμοισι τυγχάνει τανῦν παρών;

Ἰοκάστη οὐ δῆτ᾽· ἀφ᾽ οὗ γὰρ κεῖθεν ἦλθε καὶ κράτη σέ τ᾽ εἶδ᾽ ἔχοντα Λάϊόν τ᾽ ὀλωλότα, ἐξικέτευσε τῆς ἐμῆς χειρὸς θιγὼν [760] ἀγρούς σφε πέμψαι κἀπὶ ποιμνίων νομάς, ὡς πλεῖστον εἴη τοῦδ᾽ ἄποπτος ἄστεως. κἄπεμψ᾽ ἐγώ νιν· ἄξιος γὰρ οἷ᾽ ἀνὴρ δοῦλος φέρειν ἦν τῆσδε καὶ μείζω χάριν.

Οἰδίπους πῶς ἂν μόλοι δῆθ᾽ ἡμὶν ἐν τάχει πάλιν; [765]

Ἰοκάστη πάρεστιν· ἀλλὰ πρὸς τί τοῦτ᾽ ἐφίεσαι;

Οἰδίπους δέδοικ᾽ ἐμαυτόν, ὦ γύναι, μὴ πόλλ᾽ ἄγαν εἰρημέν᾽ ᾖ μοι δι᾽ ἅ νιν εἰσιδεῖν θέλω.

Ἰοκάστη ἀλλ᾽ ἵξεται μέν· ἀξία δέ που μαθεῖν κἀγὼ τά γ᾽ ἐν σοὶ δυσφόρως ἔχοντ᾽, ἄναξ. [770]

Οἰδίπους κοὐ μὴ στερηθῇς γ᾽, ἐς τοσοῦτον ἐλπίδων ἐμοῦ βεβῶτος. τῷ γὰρ ἂν καὶ μείζονι λέξαιμ᾽ ἂν ἢ σοί, διὰ τύχης τοιᾶσδ᾽ ἰών; ἐμοὶ πατὴρ μὲν Πόλυβος ἦν Κορίνθιος, μήτηρ δὲ Μερόπη Δωρίς. ἠγόμην δ᾽ ἀνὴρ [775] ἀστῶν μέγιστος τῶν ἐκεῖ, πρίν μοι τύχη τοιάδ᾽ ἐπέστη, θαυμάσαι μὲν ἀξία, σπουδῆς γε μέντοι τῆς ἐμῆς οὐκ ἀξία. ἀνὴρ γὰρ ἐν δείπνοις μ᾽ ὑπερπλησθεὶς μέθῃ καλεῖ παρ᾽ οἴνῳ, πλαστὸς ὡς εἴην πατρί. [780] κἀγὼ βαρυνθεὶς τὴν μὲν οὖσαν ἡμέραν μόλις κατέσχον, θἀτέρᾳ δ᾽ ἰὼν πέλας μητρὸς πατρός τ᾽ ἤλεγχον· οἱ δὲ δυσφόρως τοὔνειδος ἦγον τῷ μεθέντι τὸν λόγον. κἀγὼ τὰ μὲν κείνοιν ἐτερπόμην, ὅμως δ᾽ [785] ἔκνιζέ μ᾽ ἀεὶ τοῦθ᾽· ὑφεῖρπε γὰρ πολύ. λάθρᾳ δὲ μητρὸς καὶ πατρὸς πορεύομαι Πυθώδε, καί μ᾽ ὁ Φοῖβος ὧν μὲν ἱκόμην ἄτιμον ἐξέπεμψεν, ἄλλα δ᾽ ἄθλια καὶ δεινὰ καὶ δύστηνα προύφηνεν λέγων, [790] ὡς μητρὶ μὲν χρείη με μιχθῆναι, γένος δ᾽ ἄτλητον ἀνθρώποισι δηλώσοιμ᾽ ὁρᾶν, φονεὺς δ᾽ ἐσοίμην τοῦ φυτεύσαντος πατρός. κἀγὼ ᾽πακούσας ταῦτα τὴν κορινθίαν, ἄστροις τὸ λοιπὸν ἐκμετρούμενος, χθόνα [795] ἔφευγον, ἔνθα μήποτ᾽ ὀψοίμην κακῶν χρησμῶν ὀνείδη τῶν ἐμῶν τελούμενα. στείχων δ᾽ ἱκνοῦμαι τούσδε τοὺς χώρους, ἐν οἷς σὺ τὸν τύραννον τοῦτον ὄλλυσθαι λέγεις. καί σοι, γύναι, τἀληθὲς ἐξερῶ. τριπλῆς [800] ὅτ᾽ ἦ κελεύθου τῆσδ᾽ ὁδοιπορῶν πέλας, ἐνταῦθά μοι κῆρύξ τε κἀπὶ πωλικῆς ἀνὴρ ἀπήνης ἐμβεβώς, οἷον σὺ φῇς, ξυνηντίαζον· κἀξ ὁδοῦ μ᾽ ὅ θ᾽ ἡγεμὼν αὐτός θ᾽ ὁ πρέσβυς πρὸς βίαν ἠλαυνέτην. [805] κἀγὼ τὸν ἐκτρέποντα, τὸν τροχηλάτην, παίω δι᾽ ὀργῆς· καί μ᾽ ὁ πρέσβυς ὡς ὁρᾷ, ὄχου παραστείχοντα τηρήσας, μέσον κάρα διπλοῖς κέντροισί μου καθίκετο. οὐ μὴν ἴσην γ᾽ ἔτισεν, ἀλλὰ συντόμως [810] σκήπτρῳ τυπεὶς ἐκ τῆσδε χειρὸς ὕπτιος μέσης ἀπήνης εὐθὺς ἐκκυλίνδεται· κτείνω δὲ τοὺς ξύμπαντας. εἰ δὲ τῷ ξένῳ τούτῳ προσήκει Λαΐου τι συγγενές, τίς τοῦδέ γ᾽ ἀνδρός ἐστιν ἀθλιώτερος; [815] τίς ἐχθροδαίμων μᾶλλον ἂν γένοιτ᾽ ἀνήρ; ὃν μὴ ξένων ἔξεστι μηδ᾽ ἀστῶν τινι δόμοις δέχεσθαι μηδὲ προσφωνεῖν τινα, ὠθεῖν δ᾽ ἀπ᾽ οἴκων. καὶ τάδ᾽ οὔτις ἄλλος ἦν ἢ ᾽γὼ ᾽π᾽ ἐμαυτῷ τάσδ᾽ ἀρὰς ὁ προστιθείς. [820] λέχη δὲ τοῦ θανόντος ἐκ χεροῖν ἐμαῖν χραίνω, δι᾽ ὧνπερ ὤλετ᾽· ἆρ᾽ ἔφυν κακός; ἆρ᾽ οὐχὶ πᾶς ἄναγνος; εἴ με χρὴ φυγεῖν, καί μοι φυγόντι μἤστι τοὺς ἐμοὺς ἰδεῖν μηδ᾽ ἐμβατεύειν πατρίδος, ἢ γάμοις με δεῖ [825] μητρὸς ζυγῆναι καὶ πατέρα κατακτανεῖν Πόλυβον, ὃς ἐξέφυσε κἀξέθρεψέ με. ἆρ᾽ οὐκ ἀπ᾽ ὠμοῦ ταῦτα δαίμονός τις ἂν κρίνων ἐπ᾽ ἀνδρὶ τῷδ᾽ ἂν ὀρθοίη λόγον; μὴ δῆτα, μὴ δῆτ᾽, ὦ θεῶν ἁγνὸν σέβας, [830] ἴδοιμι ταύτην ἡμέραν, ἀλλ᾽ ἐκ βροτῶν βαίην ἄφαντος πρόσθεν ἢ τοιάνδ᾽ ἰδεῖν κηλῖδ᾽ ἐμαυτῷ συμφορᾶς ἀφιγμένην.

Χορός ἡμῖν μέν, ὦναξ, ταῦτ᾽ ὀκνήρ᾽· ἕως δ᾽ ἂν οὖν πρὸς τοῦ παρόντος ἐκμάθῃς, ἔχ᾽ ἐλπίδα. [835]

Οἰδίπους καὶ μὴν τοσοῦτόν γ᾽ ἐστί μοι τῆς ἐλπίδος, τὸν ἄνδρα τὸν βοτῆρα προσμεῖναι μόνον.

Ἰοκάστη πεφασμένου δὲ τίς ποθ᾽ ἡ προθυμία;

Οἰδίπους ἐγὼ διδάξω σ᾽· ἢν γὰρ εὑρεθῇ λέγων σοὶ ταὔτ᾽, ἔγωγ᾽ ἂν ἐκπεφευγοίην πάθος. [840]

Ἰοκάστη ποῖον δέ μου περισσὸν ἤκουσας λόγον;

Οἰδίπους λῃστὰς ἔφασκες αὐτὸν ἄνδρας ἐννέπειν ὥς νιν κατακτείνειαν. εἰ μὲν οὖν ἔτι λέξει τὸν αὐτὸν ἀριθμόν, οὐκ ἐγὼ ᾽κτανον· οὐ γὰρ γένοιτ᾽ ἂν εἷς γε τοῖς πολλοῖς ἴσος· [845] εἰ δ᾽ ἄνδρ᾽ ἕν᾽ οἰόζωνον αὐδήσει, σαφῶς τοῦτ᾽ ἐστὶν ἤδη τοὔργον εἰς ἐμὲ ῥέπον.

Ἰοκάστη ἀλλ᾽ ὡς φανέν γε τοὔπος ὧδ᾽ ἐπίστασο, κοὐκ ἔστιν αὐτῷ τοῦτό γ᾽ ἐκβαλεῖν πάλιν· πόλις γὰρ ἤκουσ᾽, οὐκ ἐγὼ μόνη, τάδε. [850] εἰ δ᾽ οὖν τι κἀκτρέποιτο τοῦ πρόσθεν λόγου, οὔτοι ποτ᾽, ὦναξ, σόν γε Λαΐου φόνον φανεῖ δικαίως ὀρθόν, ὅν γε λοξίας διεῖπε χρῆναι παιδὸς ἐξ ἐμοῦ θανεῖν. καίτοι νιν οὐ κεῖνός γ᾽ ὁ δύστηνός ποτε [855] κατέκταν᾽, ἀλλ᾽ αὐτὸς πάροιθεν ὤλετο. ὥστ᾽ οὐχὶ μαντείας γ᾽ ἂν οὔτε τῇδ᾽ ἐγὼ βλέψαιμ᾽ ἂν εἵνεκ᾽ οὔτε τῇδ᾽ ἂν ὕστερον.

Οἰδίπους καλῶς νομίζεις· ἀλλ᾽ ὅμως τὸν ἐργάτην πέμψον τινὰ στελοῦντα μηδὲ τοῦτ᾽ ἀφῇς. [860]

Ἰοκάστη πέμψω ταχύνασ᾽· ἀλλ᾽ ἴωμεν ἐς δόμους· οὐδὲν γὰρ ἂν πράξαιμ᾽ ἂν ὧν οὐ σοὶ φίλον.

Χορός εἴ μοι ξυνείη φέροντι μοῖρα τὰν εὔσεπτον ἁγνείαν λόγων ἔργων τε πάντων, ὧν νόμοι πρόκεινται [865] ὑψίποδες, οὐρανίαν δι᾽ αἰθέρα τεκνωθέντες, ὧν Ὄλυμπος πατὴρ μόνος, οὐδέ νιν θνατὰ φύσις ἀνέρων ἔτικτεν οὐδὲ μή ποτε λάθα κατακοιμάσῃ· [870] μέγας ἐν τούτοις θεὸς οὐδὲ γηράσκει. ὕβρις φυτεύει τύραννον· ὕβρις, εἰ πολλῶν ὑπερπλησθῇ μάταν, ἃ μὴ ᾽πίκαιρα μηδὲ συμφέροντα, [875] ἀκρότατον εἰσαναβᾶσ᾽ αἶπος ἀπότομον ὤρουσεν εἰς ἀνάγκαν, ἔνθ᾽ οὐ ποδὶ χρησίμῳ χρῆται. τὸ καλῶς δ᾽ ἔχον [880] πόλει πάλαισμα μήποτε λῦσαι θεὸν αἰτοῦμαι. θεὸν οὐ λήξω ποτὲ προστάταν ἴσχων. εἰ δέ τις ὑπέροπτα χερσὶν ἢ λόγῳ πορεύεται, δίκας ἀφόβητος οὐδὲ δαιμόνων ἕδη σέβων, [885] κακά νιν ἕλοιτο μοῖρα, δυσπότμου χάριν χλιδᾶς, εἰ μὴ τὸ κέρδος κερδανεῖ δικαίως καὶ τῶν ἀσέπτων ἔρξεται [890] ἢ τῶν ἀθίκτων θίξεται ματᾴζων. τίς ἔτι ποτ᾽ ἐν τοῖσδ᾽ ἀνὴρ θεῶν βέλη εὔξεται ψυχᾶς ἀμύνειν; εἰ γὰρ αἱ τοιαίδε πράξεις τίμιαι, [895] τί δεῖ με χορεύειν; οὐκέτι τὸν ἄθικτον εἶμι γᾶς ἐπ᾽ ὀμφαλὸν σέβων, οὐδ᾽ ἐς τὸν Ἀβαῖσι ναὸν οὐδὲ τὰν Ὀλυμπίαν, [900] εἰ μὴ τάδε χειρόδεικτα πᾶσιν ἁρμόσει βροτοῖς. ἀλλ᾽, ὦ κρατύνων, εἴπερ ὄρθ᾽ ἀκούεις, [905] Ζεῦ, πάντ᾽ ἀνάσσων, μὴ λάθοι σὲ τάν τε σὰν ἀθάνατον αἰὲν ἀρχάν. φθίνοντα γὰρ Λαΐου παλαίφατα θέσφατ᾽ ἐξαιροῦσιν ἤδη, κοὐδαμοῦ τιμαῖς Ἀπόλλων ἐμφανής· ἔῤῥει δὲ τὰ θεῖα. [910]

Ἰοκάστη χώρας ἄνακτες, δόξα μοι παρεστάθη ναοὺς ἱκέσθαι δαιμόνων, τάδ᾽ ἐν χεροῖν στέφη λαβούσῃ κἀπιθυμιάματα. ὑψοῦ γὰρ αἴρει θυμὸν

Οἰδίπους ἄγαν λύπαισι παντοίαισιν· οὐδ᾽ ὁποῖ᾽ ἀνὴρ [915] ἔννους τὰ καινὰ τοῖς πάλαι τεκμαίρεται, ἀλλ᾽ ἐστὶ τοῦ λέγοντος, εἰ φόβους λέγοι. ὅτ᾽ οὖν παραινοῦσ᾽ οὐδὲν ἐς πλέον ποιῶ, πρὸς σ᾽, ὦ Λύκει᾽ Ἄπολλον, ἄγχιστος γὰρ εἶ, ἱκέτις ἀφῖγμαι τοῖσδε σὺν κατεύγμασιν, [920] ὅπως λύσιν τιν᾽ ἡμὶν εὐαγῆ πόρῃς· ὡς νῦν ὀκνοῦμεν πάντες ἐκπεπληγμένον κεῖνον βλέποντες ὡς κυβερνήτην νεώς.

Ἄγγελος ἆρ᾽ ἂν παρ᾽ ὑμῶν, ὦ ξένοι, μάθοιμ᾽ ὅπου τὰ τοῦ τυράννου δώματ᾽ ἐστὶν Οἰδίπου; [925] μάλιστα δ᾽ αὐτὸν εἴπατ᾽, εἰ κάτισθ᾽ ὅπου.

Χορός στέγαι μὲν αἵδε, καὐτὸς ἔνδον, ὦ ξένε· γυνὴ δὲ μήτηρ ἥδε τῶν κείνου τέκνων.

Ἄγγελος ἀλλ᾽ ὀλβία τε καὶ ξὺν ὀλβίοις ἀεὶ γένοιτ᾽, ἐκείνου γ᾽ οὖσα παντελὴς δάμαρ. [930]

Ἰοκάστη αὔτως δὲ καὶ σύ γ᾽, ὦ ξέν᾽· ἄξιος γὰρ εἶ τῆς εὐεπείας εἵνεκ᾽· ἀλλὰ φράζ᾽ ὅτου χρῄζων ἀφῖξαι χὤ τι σημῆναι θέλων.

Ἄγγελος ἀγαθὰ δόμοις τε καὶ πόσει τῷ σῷ, γύναι.

Ἰοκάστη τὰ ποῖα ταῦτα; παρὰ τίνος δ᾽ ἀφιγμένος; [935]

Ἄγγελος ἐκ τῆς Κορίνθου· τὸ δ᾽ ἔπος οὑξερῶ τάχα, ἥδοιο μέν, πῶς δ᾽ οὐκ ἄν, ἀσχάλλοις δ᾽ ἴσως.

Ἰοκάστη τί δ᾽ ἔστι; ποίαν δύναμιν ὧδ᾽ ἔχει διπλῆν;

Ἄγγελος τύραννον αὐτὸν οὑπιχώριοι χθονὸς τῆς Ἰσθμίας στήσουσιν, ὡς ηὐδᾶτ᾽ ἐκεῖ. [940]

Ἰοκάστη τί δ᾽; οὐχ ὁ πρέσβυς πόλυβος ἐγκρατὴς ἔτι; Ἄγγελος οὐ δῆτ᾽, ἐπεί νιν θάνατος ἐν τάφοις ἔχει.

Ἰοκάστη πῶς εἶπας; ἦ τέθνηκε Πόλυβος, ὦ γέρον;

Ἄγγελος εἰ μὴ λέγω τἀληθές, ἀξιῶ θανεῖν.

Ἰοκάστη ὦ πρόσπολ᾽, οὐχὶ δεσπότῃ τάδ᾽ ὡς τάχος [945] μολοῦσα λέξεις; ὦ θεῶν μαντεύματα, ἵν᾽ ἐστέ· τοῦτον Οἰδίπους πάλαι τρέμων τὸν ἄνδρ᾽ ἔφευγε μὴ κτάνοι, καὶ νῦν ὅδε πρὸς τῆς τύχης ὄλωλεν οὐδὲ τοῦδ᾽ ὕπο.

Οἰδίπους ὦ φίλτατον γυναικὸς Ἰοκάστης κάρα, [950] τί μ᾽ ἐξεπέμψω δεῦρο τῶνδε δωμάτων;

Ἰοκάστη ἄκουε τἀνδρὸς τοῦδε, καὶ σκόπει κλύων τὰ σέμν᾽ ἵν᾽ ἥκει τοῦ θεοῦ μαντεύματα.

Οἰδίπους οὗτος δὲ τίς ποτ᾽ ἐστὶ καὶ τί μοι λέγει;

Ἰοκάστη ἐκ τῆς Κορίνθου, πατέρα τὸν σὸν ἀγγελῶν [955] ὡς οὐκέτ᾽ ὄντα Πόλυβον, ἀλλ᾽ ὀλωλότα.

Οἰδίπους τί φῄς, ξέν᾽; αὐτός μοι σὺ σημάντωρ γενοῦ.

Ἄγγελος εἰ τοῦτο πρῶτον δεῖ μ᾽ ἀπαγγεῖλαι σαφῶς, εὖ ἴσθ᾽ ἐκεῖνον θανάσιμον βεβηκότα.

Οἰδίπους πότερα δόλοισιν ἢ νόσου ξυναλλαγῇ; [960]

Ἄγγελος σμικρὰ παλαιὰ σώματ᾽ εὐνάζει ῥοπή.

Οἰδίπους νόσοις ὁ τλήμων, ὡς ἔοικεν, ἔφθιτο.

Ἄγγελος καὶ τῷ μακρῷ γε συμμετρούμενος χρόνῳ.

Οἰδίπους φεῦ φεῦ, τί δῆτ᾽ ἄν, ὦ γύναι, σκοποῖτό τι τὴν Πυθόμαντιν ἑστίαν ἢ τοὺς ἄνω [965] κλάζοντας ὄρνεις, ὧν ὑφηγητῶν ἐγὼ κτενεῖν ἔμελλον πατέρα τὸν ἐμόν; ὁ δὲ θανὼν κεύθει κάτω δὴ γῆς. ἐγὼ δ᾽ ὅδ᾽ ἐνθάδε ἄψαυστος ἔγχους· εἴ τι μὴ τὠμῷ πόθῳ κατέφθιθ᾽· οὕτω δ᾽ ἂν θανὼν εἴη ᾽ξ ἐμοῦ. [970] τὰ δ᾽ οὖν παρόντα συλλαβὼν θεσπίσματα κεῖται παρ᾽ Ἅιδῃ Πόλυβος ἄξι᾽ οὐδενός.

Ἰοκάστη οὔκουν ἐγώ σοι ταῦτα προύλεγον πάλαι;

Οἰδίπους ηὔδας· ἐγὼ δὲ τῷ φόβῳ παρηγόμην.

Ἰοκάστη μὴ νῦν ἔτ᾽ αὐτῶν μηδὲν ἐς θυμὸν βάλῃς. [975]

Οἰδίπους καὶ πῶς τὸ μητρὸς οὐκ ὀκνεῖν λέχος με δεῖ;

Ἰοκάστη τί δ᾽ ἂν φοβοῖτ᾽ ἄνθρωπος ᾧ τὰ τῆς τύχης κρατεῖ, πρόνοια δ᾽ ἐστὶν οὐδενὸς σαφής; εἰκῆ κράτιστον ζῆν, ὅπως δύναιτό τις. σὺ δ᾽ εἰς τὰ μητρὸς μὴ φοβοῦ νυμφεύματα· [980] πολλοὶ γὰρ ἤδη κἀν ὀνείρασιν βροτῶν μητρὶ ξυνηυνάσθησαν. ἀλλὰ ταῦθ᾽ ὅτῳ παρ᾽ οὐδέν ἐστι, ῥᾷστα τὸν βίον φέρει.

Οἰδίπους καλῶς ἅπαντα ταῦτ᾽ ἂν ἐξείρητό σοι, εἰ μὴ ᾽κύρει ζῶσ᾽ ἡ τεκοῦσα· νῦν δ᾽ ἐπεὶ [985] ζῇ, πᾶσ᾽ ἀνάγκη, κεἰ καλῶς λέγεις, ὀκνεῖν.

Ἰοκάστη καὶ μὴν μέγας γ᾽ ὀφθαλμὸς οἱ πατρὸς τάφοι.

Οἰδίπους μέγας, ξυνίημ᾽· ἀλλὰ τῆς ζώσης φόβος. Ἄγγελος ποίας δὲ καὶ γυναικὸς ἐκφοβεῖσθ᾽ ὕπερ;

Οἰδίπους Μερόπης, γεραιέ, Πόλυβος ἧς ᾤκει μέτα. [990] Ἄγγελος τί δ᾽ ἔστ᾽ ἐκείνης ὑμὶν ἐς φόβον φέρον;

Οἰδίπους θεήλατον μάντευμα δεινόν, ὦ ξένε. Ἄγγελος ἦ ῥητόν; ἢ οὐχὶ θεμιτὸν ἄλλον εἰδέναι;

Οἰδίπους μάλιστά γ᾽· εἶπε γάρ με Λοξίας ποτὲ χρῆναι μιγῆναι μητρὶ τἠμαυτοῦ τό τε [995] πατρῷον αἷμα χερσὶ ταῖς ἐμαῖς ἑλεῖν. ὧν οὕνεχ᾽ ἡ Κόρινθος ἐξ ἐμοῦ πάλαι μακρὰν ἀπῳκεῖτ᾽· εὐτυχῶς μέν, ἀλλ᾽ ὅμως τὰ τῶν τεκόντων ὄμμαθ᾽ ἥδιστον βλέπειν.

Ἄγγελος ἦ γὰρ τάδ᾽ ὀκνῶν κεῖθεν ἦσθ᾽ ἀπόπτολις; [1000]

Οἰδίπους πατρός τε χρῄζων μὴ φονεὺς εἶναι, γέρον.

Ἄγγελος τί δῆτ᾽ ἐγὼ οὐχὶ τοῦδε τοῦ φόβου σ᾽, ἄναξ, ἐπείπερ εὔνους ἦλθον, ἐξελυσάμην;

Οἰδίπους καὶ μὴν χάριν γ᾽ ἂν ἀξίαν λάβοις ἐμοῦ.

Ἄγγελος καὶ μὴν μάλιστα τοῦτ᾽ ἀφικόμην, ὅπως [1005] σοῦ πρὸς δόμους ἐλθόντος εὖ πράξαιμί τι.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ οὔποτ᾽ εἶμι τοῖς φυτεύσασίν γ᾽ ὅμοῦ.

Ἄγγελος ὦ παῖ, καλῶς εἶ δῆλος οὐκ εἰδὼς τί δρᾷς.

Οἰδίπους πῶς, ὦ γεραιέ; πρὸς θεῶν δίδασκέ με.

Ἄγγελος εἰ τῶνδε φεύγεις οὕνεκ᾽ εἰς οἴκους μολεῖν. [1010]

Οἰδίπους ταρβῶν γε μή μοι Φοῖβος ἐξέλθῃ σαφής.

Ἄγγελος ἦ μὴ μίασμα τῶν φυτευσάντων λάβῃς;

Οἰδίπους τοῦτ᾽ αὐτό, πρέσβυ, τοῦτό μ᾽ εἰσαεὶ φοβεῖ.

Ἄγγελος ἆρ᾽ οἶσθα δῆτα πρὸς δίκης οὐδὲν τρέμων;

Οἰδίπους πῶς δ᾽ οὐχί, παῖς γ᾽ εἰ τῶνδε γεννητῶν ἔφυν; [1015]

Ἄγγελος ὁθούνεκ᾽ ἦν σοι Πόλυβος οὐδὲν ἐν γένει.

Οἰδίπους πῶς εἶπας; οὐ γὰρ Πόλυβος ἐξέφυσέ με;

Ἄγγελος οὐ μᾶλλον οὐδὲν τοῦδε τἀνδρός, ἀλλ᾽ ἴσον.

Οἰδίπους καὶ πῶς ὁ φύσας ἐξ ἴσου τῷ μηδενί;

Ἄγγελος ἀλλ᾽ οὔ σ᾽ ἐγείνατ᾽ οὔτ᾽ ἐκεῖνος οὔτ᾽ ἐγώ. [1020]

Οἰδίπους ἀλλ᾽ ἀντὶ τοῦ δὴ παῖδά μ᾽ ὠνομάζετο;

Ἄγγελος δῶρόν ποτ᾽, ἴσθι, τῶν ἐμῶν χειρῶν λαβών.

Οἰδίπους κᾆθ᾽ ὧδ᾽ ἀπ᾽ ἄλλης χειρὸς ἔστερξεν μέγα;

Ἄγγελος ἡ γὰρ πρὶν αὐτὸν ἐξέπεισ᾽ ἀπαιδία.

Οἰδίπους σὺ δ᾽ ἐμπολήσας ἢ τυχών μ᾽ αὐτῷ δίδως; [1025]

Ἄγγελος εὑρὼν ναπαίαις ἐν Κιθαιρῶνος πτυχαῖς.

Οἰδίπους ὡδοιπόρεις δὲ πρὸς τί τούσδε τοὺς τόπους;

Ἄγγελος ἐνταῦθ᾽ ὀρείοις ποιμνίοις ἐπεστάτουν.

Οἰδίπους ποιμὴν γὰρ ἦσθα κἀπὶ θητείᾳ πλάνης;

Ἄγγελος σοῦ τ᾽, ὦ τέκνον, σωτήρ γε τῷ τότ᾽ ἐν χρόνῳ. [1030]

Οἰδίπους τί δ᾽ ἄλγος ἴσχοντ᾽ ἀγκάλαις με λαμβάνεις;

Ἄγγελος ποδῶν ἂν ἄρθρα μαρτυρήσειεν τὰ σά·

Οἰδίπους οἴμοι, τί τοῦτ᾽ ἀρχαῖον ἐννέπεις κακόν;

Ἄγγελος λύω σ᾽ ἔχοντα διατόρους ποδοῖν ἀκμάς.

Οἰδίπους δεινόν γ᾽ ὄνειδος σπαργάνων ἀνειλόμην. [1035]

Ἄγγελος ὥστ᾽ ὠνομάσθης ἐκ τύχης ταύτης ὃς εἶ.

Οἰδίπους ὦ πρὸς θεῶν, πρὸς μητρὸς ἢ πατρός; φράσον.

Ἄγγελος οὐκ οἶδ᾽· ὁ δοὺς δὲ ταῦτ᾽ ἐμοῦ λῷον φρονεῖ.

Οἰδίπους ἦ γὰρ παρ᾽ ἄλλου μ᾽ ἔλαβες οὐδ᾽ αὐτὸς τυχών;

Ἄγγελος οὔκ, ἀλλὰ ποιμὴν ἄλλος ἐκδίδωσί μοι. [1040]

Οἰδίπους τίς οὗτος; ἦ κάτοισθα δηλῶσαι λόγῳ;

Ἄγγελος τῶν Λαΐου δήπου τις ὠνομάζετο.

Οἰδίπους ἦ τοῦ τυράννου τῆσδε γῆς πάλαι ποτέ;

Ἄγγελος μάλιστα· τούτου τἀνδρὸς οὗτος ἦν βοτήρ.

Οἰδίπους ἦ κἄστ᾽ ἔτι ζῶν οὗτος, ὥστ᾽ ἰδεῖν ἐμέ; [1045]

Ἄγγελος ὑμεῖς γ᾽ ἄριστ᾽ εἰδεῖτ᾽ ἂν οὑπιχώριοι.

Οἰδίπους ἔστιν τις ὑμῶν τῶν παρεστώτων πέλας, ὅστις κάτοιδε τὸν βοτῆρ᾽ ὃν ἐννέπει, εἴτ᾽ οὖν ἐπ᾽ ἀγρῶν εἴτε κἀνθάδ᾽ εἰσιδών; σημήναθ᾽, ὡς ὁ καιρὸς ηὑρῆσθαι τάδε. [1050]

Χορός οἶμαι μὲν οὐδέν᾽ ἄλλον ἢ τὸν ἐξ ἀγρῶν, ὃν κἀμάτευες πρόσθεν εἰσιδεῖν· ἀτὰρ ἥδ᾽ ἂν τάδ᾽ οὐχ ἥκιστ᾽ ἂν Ἰοκάστη λέγοι.

Οἰδίπους γύναι, νοεῖς ἐκεῖνον, ὅντιν᾽ ἀρτίως μολεῖν ἐφιέμεσθα; τόνδ᾽ οὗτος λέγει; [1055]

Ἰοκάστη τί δ᾽ ὅντιν᾽ εἶπε; μηδὲν ἐντραπῇς· τὰ δὲ ῥηθέντα βούλου μηδὲ μεμνῆσθαι μάτην.

Οἰδίπους οὐκ ἂν γένοιτο τοῦθ᾽ ὅπως ἐγὼ λαβὼν σημεῖα τοιαῦτ᾽ οὐ φανῶ τοὐμὸν γένος.

Ἰοκάστη μὴ πρὸς θεῶν, εἴπερ τι τοῦ σαυτοῦ βίου [1060] κήδει, ματεύσῃς τοῦθ᾽· ἅλις νοσοῦσ᾽ ἐγώ.

Οἰδίπους θάρσει· σὺ μὲν γὰρ οὐδ᾽ ἐὰν τρίτης ἐγὼ μητρὸς φανῶ τρίδουλος, ἐκφανεῖ κακή.

Ἰοκάστη ὅμως πιθοῦ μοι, λίσσομαι· μὴ δρᾶ τάδε.

Οἰδίπους οὐκ ἂν πιθοίμην μὴ οὐ τάδ᾽ ἐκμαθεῖν σαφῶς. [1065]

Ἰοκάστη καὶ μὴν φρονοῦσά γ᾽ εὖ τὰ λῷστά σοι λέγω.

Οἰδίπους τὰ λῷστα τοίνυν ταῦτά μ᾽ ἀλγύνει πάλαι.

Ἰοκάστη ὦ δύσποτμ᾽, εἴθε μήποτε γνοίης ὃς εἶ.

Οἰδίπους ἄξει τις ἐλθὼν δεῦρο τὸν βοτῆρά μοι; ταύτην δ᾽ ἐᾶτε πλουσίῳ χαίρειν γένει. [1070] ἰοὺ ἰού, δύστηνε· τοῦτο γάρ σ᾽ ἔχω μόνον προσειπεῖν, ἄλλο δ᾽ οὔποθ᾽ ὕστερον.

Χορός τί ποτε βέβηκεν, Οἰδίπους, ὑπ᾽ ἀγρίας ᾄξασα λύπης ἡ γυνή; δέδοιχ᾽ ὅπως μὴ ᾽κ τῆς σιωπῆς τῆσδ᾽ ἀναῤῥήξει κακά. [1075]

Οἰδίπους ὁποῖα χρῄζει ῥηγνύτω· τοὐμὸν δ᾽ ἐγώ, κεἰ σμικρόν ἐστι, σπέρμ᾽ ἰδεῖν βουλήσομαι. αὕτη δ᾽ ἴσως, φρονεῖ γὰρ ὡς γυνὴ μέγα, τὴν δυσγένειαν τὴν ἐμὴν αἰσχύνεται. ἐγὼ δ᾽ ἐμαυτὸν παῖδα τῆς Τύχης νέμων [1080] τῆς εὖ διδούσης οὐκ ἀτιμασθήσομαι. τῆς γὰρ πέφυκα μητρός· οἱ δὲ συγγενεῖς μῆνές με μικρὸν καὶ μέγαν διώρισαν. τοιόσδε δ᾽ ἐκφὺς οὐκ ἂν ἐξέλθοιμ᾽ ἔτι ποτ᾽ ἄλλος, ὥστε μὴ ᾽κμαθεῖν τοὐμὸν γένος. [1085]

Χορός εἴπερ ἐγὼ μάντις εἰμὶ καὶ κατὰ γνώμαν ἴδρις, οὐ τὸν Ὄλυμπον ἀπείρων, ὦ Κιθαιρών, οὐκ ἔσει τὰν αὔριον [1090] πανσέληνον, μὴ οὐ σέ γε καὶ πατριώταν Οἰδίπουν καὶ τροφὸν καὶ ματέρ᾽ αὔξειν, καὶ χορεύεσθαι πρὸς ἡμῶν, ὡς ἐπὶ ἦρα φέροντα τοῖς ἐμοῖς τυράννοις. [1095] ἰήϊε Φοῖβε, σοὶ δὲ ταῦτ᾽ ἀρέστ᾽ εἴη. τίς σε, τέκνον, τίς σ᾽ ἔτικτε τᾶν μακραιώνων ἄρα Πανὸς ὀρεσσιβάτα πατρὸς πελασθεῖσ᾽; [1100] ἢ σέ γ᾽ εὐνάτειρά τις Λοξίου; τῷ γὰρ πλάκες ἀγρόνομοι πᾶσαι φίλαι· εἴθ᾽ ὁ Κυλλάνας ἀνάσσων, [1105] εἴθ᾽ ὁ Βακχεῖος θεὸς ναίων ἐπ᾽ ἄκρων ὀρέων σ᾽ εὕρημα δέξατ᾽ ἔκ του Νυμφᾶν Ἑλικωνίδων, αἷς πλεῖστα συμπαίζει.

Οἰδίπους εἰ χρή τι κἀμὲ μὴ συναλλάξαντά πω, [1110] πρέσβεις, σταθμᾶσθαι, τὸν βοτῆρ᾽ ὁρᾶν δοκῶ, ὅνπερ πάλαι ζητοῦμεν· ἔν τε γὰρ μακρῷ γήρᾳ ξυνᾴδει τῷδε τἀνδρὶ σύμμετρος, ἄλλως τε τοὺς ἄγοντας ὥσπερ οἰκέτας ἔγνωκ᾽ ἐμαυτοῦ· τῇ δ᾽ ἐπιστήμῃ σύ μου [1115] προύχοις τάχ᾽ ἄν που, τὸν βοτῆρ᾽ ἰδὼν πάρος.

Χορός ἔγνωκα γάρ, σάφ᾽ ἴσθι· Λαΐου γὰρ ἦν εἴπερ τις ἄλλος πιστὸς ὡς νομεὺς ἀνήρ.

Οἰδίπους σὲ πρῶτ᾽ ἐρωτῶ, τὸν Κορίνθιον ξένον, ἦ τόνδε φράζεις; [1120]

Ἄγγελος --τοῦτον, ὅνπερ εἰσορᾷς.

Οἰδίπους οὗτος σύ, πρέσβυ, δεῦρό μοι φώνει βλέπων ὅσ᾽ ἄν σ᾽ ἐρωτῶ. Λαΐου ποτ᾽ ἦσθα σύ;

Θεράπων ἦ δοῦλος οὐκ ὠνητός, ἀλλ᾽ οἴκοι τραφείς.

Οἰδίπους ἔργον μεριμνῶν ποῖον ἢ βίον τινά;

Θεράπων ποίμναις τὰ πλεῖστα τοῦ βίου συνειπόμην. [1125]

Οἰδίπους χώροις μάλιστα πρὸς τίσι ξύναυλος ὤν;

Θεράπων ἦν μὲν Κιθαιρών, ἦν δὲ πρόσχωρος τόπος.

Οἰδίπους τὸν ἄνδρα τόνδ᾽ οὖν οἶσθα τῇδέ που μαθών;

Θεράπων τί χρῆμα δρῶντα; ποῖον ἄνδρα καὶ λέγεις;

Οἰδίπους τόνδ᾽ ὃς πάρεστιν· ἢ ξυναλλάξας τί πω; [1130]

Θεράπων οὐχ ὥστε γ᾽ εἰπεῖν ἐν τάχει μνήμης ἄπο.

Ἄγγελοςκοὐδέν γε θαῦμα, δέσποτ᾽· ἀλλ᾽ ἐγὼ σαφῶς ἀγνῶτ᾽ ἀναμνήσω νιν. εὖ γὰρ οἶδ᾽ ὅτι κάτοιδεν, ἦμος τῷ Κιθαιρῶνος τόπῳ, ὁ μὲν διπλοῖσι ποιμνίοις, ἐγὼ δ᾽ ἑνί, [1135] ἐπλησίαζον τῷδε τἀνδρὶ τρεῖς ὅλους ἐξ ἦρος εἰς ἀρκτοῦρον ἑκμήνους χρόνους· χειμῶνα δ᾽ ἤδη τἀμά τ᾽ εἰς ἔπαυλ᾽ ἐγὼ ἤλαυνον οὗτός τ᾽ εἰς τὰ Λαΐου σταθμά. λέγω τι τούτων ἢ οὐ λέγω πεπραγμένον; [1140]

Θεράπων λέγεις ἀληθῆ, καίπερ ἐκ μακροῦ χρόνου.

Ἄγγελος φέρ᾽ εἰπὲ νῦν, τότ᾽ οἶσθα παῖδά μοί τινα δούς, ὡς ἐμαυτῷ θρέμμα θρεψαίμην ἐγώ;

Θεράπων τί δ᾽ ἔστι; πρὸς τί τοῦτο τοὔπος ἱστορεῖς;

Ἄγγελος ὅδ᾽ ἐστίν, ὦ τᾶν, κεῖνος ὃς τότ᾽ ἦν νέος. [1145]

Θεράπων οὐκ εἰς ὄλεθρον; οὐ σιωπήσας ἔσει;

Οἰδίπους ἆ, μὴ κόλαζε, πρέσβυ, τόνδ᾽, ἐπεὶ τὰ σὰ δεῖται κολαστοῦ μᾶλλον ἢ τὰ τοῦδ᾽ ἔπη.

Θεράπων τί δ᾽, ὦ φέριστε δεσποτῶν, ἁμαρτάνω;

Οἰδίπους οὐκ ἐννέπων τὸν παῖδ᾽ ὃν οὗτος ἱστορεῖ. [1150]

Θεράπων λέγει γὰρ εἰδὼς οὐδέν, ἀλλ᾽ ἄλλως πονεῖ.

Οἰδίπους σὺ πρὸς χάριν μὲν οὐκ ἐρεῖς, κλαίων δ᾽ ἐρεῖς.

Θεράπων μὴ δῆτα, πρὸς θεῶν, τὸν γέροντά μ᾽ αἰκίσῃ.

Οἰδίπους οὐχ ὡς τάχος τις τοῦδ᾽ ἀποστρέψει χέρας;

Θεράπων δύστηνος, ἀντὶ τοῦ; τί προσχρῄζων μαθεῖν; [1155]

Οἰδίπους τὸν παῖδ᾽ ἔδωκας τῷδ᾽ ὃν οὗτος ἱστορεῖ; ἔδωκ᾽· ὀλέσθαι δ᾽ ὤφελον τῇδ᾽ ἡμέρᾳ.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ εἰς τόδ᾽ ἥξεις μὴ λέγων γε τοὔνδικον.

Θεράπων πολλῷ γε μᾶλλον, ἢν φράσω, διόλλυμαι.

Οἰδίπους ἁνὴρ ὅδ᾽, ὡς ἔοικεν, ἐς τριβὰς ἐλᾷ. [1160]

Θεράπων οὐ δῆτ᾽ ἔγωγ᾽, ἀλλ᾽ εἶπον, ὡς δοίην, πάλαι.

Οἰδίπους πόθεν λαβών; οἰκεῖον ἢ ᾽ξ ἄλλου τινός;

Θεράπων ἐμὸν μὲν οὐκ ἔγωγ᾽, ἐδεξάμην δέ του.

Οἰδίπους τίνος πολιτῶν τῶνδε κἀκ ποίας στέγης;

Θεράπων μὴ πρὸς θεῶν, μή, δέσποθ᾽, ἱστόρει πλέον. [1165]

Οἰδίπους ὄλωλας, εἴ σε ταῦτ᾽ ἐρήσομαι πάλιν.

Θεράπων τῶν Λαΐου τοίνυν τις ἦν γεννημάτων.

Οἰδίπους ἦ δοῦλος ἢ κείνου τις ἐγγενὴς γεγώς;

Θεράπων οἴμοι, πρὸς αὐτῷ γ᾽ εἰμὶ τῷ δεινῷ λέγειν.

Οἰδίπους κἄγωγ᾽ ἀκούειν· ἀλλ᾽ ὅμως ἀκουστέον. [1170]

Θεράπων κείνου γέ τοι δὴ παῖς ἐκλῄζεθ᾽· ἡ δ᾽ ἔσω κάλλιστ᾽ ἂν εἴποι σὴ γυνὴ τάδ᾽ ὡς ἔχει.

Οἰδίπους ἦ γὰρ δίδωσιν ἥδε σοι;

Θεράπων --μάλιστ᾽, ἄναξ.

Οἰδίπους ὡς πρὸς τί χρείας;

Θεράπων --ὡς ἀναλώσαιμί νιν.

Οἰδίπους τεκοῦσα τλήμων; [1175]

Θεράπων θεσφάτων γ᾽ ὄκνῳ κακῶν.

Οἰδίπους ποίων;

Θεράπων --κτενεῖν νιν τοὺς τεκόντας ἦν λόγος.

Οἰδίπους πῶς δῆτ᾽ ἀφῆκας τῷ γέροντι τῷδε σύ;

Θεράπων κατοικτίσας, ὦ δέσποθ᾽, ὡς ἄλλην χθόνα δοκῶν ἀποίσειν, αὐτὸς ἔνθεν ἦν· ὁ δὲ κάκ᾽ εἰς μέγιστ᾽ ἔσωσεν. εἰ γὰρ οὗτος εἶ [1180] ὅν φησιν οὗτος, ἴσθι δύσποτμος γεγώς.

Οἰδίπους ἰοὺ ἰού· τὰ πάντ᾽ ἂν ἐξήκοι σαφῆ. ὦ φῶς, τελευταῖόν σε προσβλέψαιμι νῦν, ὅστις πέφασμαι φύς τ᾽ ἀφ᾽ ὧν οὐ χρῆν, ξὺν οἷς τ᾽ οὐ χρῆν ὁμιλῶν, οὕς τέ μ᾽ οὐκ ἔδει κτανών. [1185]

Χορός ἰὼ γενεαὶ βροτῶν, ὡς ὑμᾶς ἴσα καὶ τὸ μηδὲν ζώσας ἐναριθμῶ. τίς γάρ, τίς ἀνὴρ πλέον τᾶς εὐδαιμονίας φέρει [1190] ἢ τοσοῦτον ὅσον δοκεῖν καὶ δόξαντ᾽ ἀποκλῖναι; τὸν σόν τοι παράδειγμ᾽ ἔχων, τὸν σὸν δαίμονα, τὸν σόν, ὦ τλᾶμον Οἰδιπόδα, βροτῶν οὐδὲν μακαρίζω· [1195] ὅστις καθ᾽ ὑπερβολὰν τοξεύσας ἐκράτησε τοῦ πάντ᾽ εὐδαίμονος ὄλβου, ὦ Ζεῦ, κατὰ μὲν φθίσας τὰν γαμψώνυχα παρθένον χρησμῳδόν, θανάτων δ᾽ ἐμᾷ [1200] χώρᾳ πύργος ἀνέστα· ἐξ οὗ καὶ βασιλεὺς καλεῖ [1201]β ἐμὸς καὶ τὰ μέγιστ᾽ ἐτιμάθης, ταῖς μεγάλαισιν ἐν Θήβαισιν ἀνάσσων. τανῦν δ᾽ ἀκούειν τίς ἀθλιώτερος; τίς ἄταις ἀγρίαις, τίς ἐν πόνοις [1205] ξύνοικος ἀλλαγᾷ βίου; ἰὼ κλεινὸν Οἰδίπου κάρα, ἦ στέγας λιμὴν αὑτὸς ἤρκεσεν παιδὶ καὶ πατρὶ θαλαμηπόλῳ πεσεῖν; πῶς ποτε πῶς ποθ᾽ αἱ πατρῷαί σ᾽ ἄλοκες φέρειν, τάλας, [1210] σῖγ᾽ ἐδυνάθησαν ἐς τοσόνδε; ἐφηῦρέ σ᾽ ἄκονθ᾽ ὁ πάνθ᾽ ὁρῶν χρόνος, δικάζει τ᾽ ἄγαμον γάμον πάλαι τεκνοῦντα καὶ τεκνούμενον. [1215] ἰώ, Λαΐειον ὦ τέκνον, εἴθε σ᾽ εἴθε σε μήποτ᾽ εἰδόμαν. δύρομαι γὰρ ὥσπερ ἰάλεμον χέων ἐκ στομάτων. τὸ δ᾽ ὀρθὸν εἰπεῖν, ἀνέπνευσά τ᾽ ἐκ σέθεν [1220] καὶ κατεκοίμασα τοὐμὸν ὄμμα.

Ἐξάγγελος ὦ γῆς μέγιστα τῆσδ᾽ ἀεὶ τιμώμενοι, οἷ᾽, ἔργ᾽ ἀκούσεσθ᾽, οἷα δ᾽ εἰσόψεσθ᾽, ὅσον δ᾽ ἀρεῖσθε πένθος, εἴπερ ἐγγενῶς ἔτι [1225] τῶν Λαβδακείων ἐντρέπεσθε δωμάτων. οἶμαι γὰρ οὔτ᾽ ἂν Ἴστρον οὔτε Φᾶσιν ἂν νίψαι καθαρμῷ τήνδε τὴν στέγην, ὅσα κεύθει, τὰ δ᾽ αὐτίκ᾽ εἰς τὸ φῶς φανεῖ κακὰ ἑκόντα κοὐκ ἄκοντα. τῶν δὲ πημονῶν [1230] μάλιστα λυποῦσ᾽ αἳ φανῶσ᾽ αὐθαίρετοι.

Χορός λείπει μὲν οὐδ᾽ ἃ πρόσθεν εἴδομεν τὸ μὴ οὐ βαρύστον᾽ εἶναι· πρὸς δ᾽ ἐκείνοισιν τί φῄς;

Ἐξάγγελος ὁ μὲν τάχιστος τῶν λόγων εἰπεῖν τε καὶ μαθεῖν, τέθνηκε θεῖον Ἰοκάστης κάρα. [1235]

Χορός ὦ δυστάλαινα, πρὸς τίνος ποτ᾽ αἰτίας;

Ἐξάγγελος αὐτὴ πρὸς αὑτῆς. τῶν δὲ πραχθέντων τὰ μὲν ἄλγιστ᾽ ἄπεστιν· ἡ γὰρ ὄψις οὐ πάρα. ὅμως δ᾽, ὅσον γε κἀν ἐμοὶ μνήμης ἔνι, πεύσει τὰ κείνης ἀθλίας παθήματα. [1240] ὅπως γὰρ ὀργῇ χρωμένη παρῆλθ᾽ ἔσω θυρῶνος, ἵετ᾽ εὐθὺ πρὸς τὰ νυμφικὰ λέχη, κόμην σπῶσ᾽ ἀμφιδεξίοις ἀκμαῖς. πύλας δ᾽, ὅπως εἰσῆλθ᾽, ἐπιῤῥάξασ᾽ ἔσω καλεῖ τὸν ἤδη Λάϊον πάλαι νεκρόν, [1245] μνήμην παλαιῶν σπερμάτων ἔχουσ᾽, ὑφ᾽ ὧν θάνοι μὲν αὐτός, τὴν δὲ τίκτουσαν λίποι τοῖς οἷσιν αὐτοῦ δύστεκνον παιδουργίαν. γοᾶτο δ᾽ εὐνάς, ἔνθα δύστηνος διπλοῦς ἐξ ἀνδρὸς ἄνδρα καὶ τέκν᾽ ἐκ τέκνων τέκοι. [1250] χὤπως μὲν ἐκ τῶνδ᾽ οὐκέτ᾽ οἶδ᾽ ἀπόλλυται· βοῶν γὰρ εἰσέπαισεν Οἰδίπους, ὑφ᾽ οὗ οὐκ ἦν τὸ κείνης ἐκθεάσασθαι κακόν, ἀλλ᾽ εἰς ἐκεῖνον περιπολοῦντ᾽ ἐλεύσσομεν. φοιτᾷ γὰρ ἡμᾶς ἔγχος ἐξαιτῶν πορεῖν, [1255] γυναῖκά τ᾽ οὐ γυναῖκα, μητρῴαν δ᾽ ὅπου κίχοι διπλῆν ἄρουραν οὗ τε καὶ τέκνων. λυσσῶντι δ᾽ αὐτῷ δαιμόνων δείκνυσί τις· οὐδεὶς γὰρ ἀνδρῶν, οἳ παρῆμεν ἐγγύθεν. δεινὸν δ᾽ ἀύσας ὡς ὑφηγητοῦ τινος [1260] πύλαις διπλαῖς ἐνήλατ᾽, ἐκ δὲ πυθμένων ἔκλινε κοῖλα κλῇθρα κἀμπίπτει στέγῃ. οὗ δὴ κρεμαστὴν τὴν γυναῖκ᾽ ἐσείδομεν, πλεκταῖσιν αἰώραισιν ἐμπεπλεγμένην. ὁ δ᾽ ὡς ὁρᾷ νιν, δεινὰ βρυχηθεὶς τάλας [1265] χαλᾷ κρεμαστὴν ἀρτάνην. ἐπεὶ δὲ γῇ ἔκειτο τλήμων, δεινὰ δ᾽ ἦν τἀνθένδ᾽ ὁρᾶν. ἀποσπάσας γὰρ εἱμάτων χρυσηλάτους περόνας ἀπ᾽ αὐτῆς, αἷσιν ἐξεστέλλετο, ἄρας ἔπαισεν ἄρθρα τῶν αὑτοῦ κύκλων, [1270] αὐδῶν τοιαῦθ᾽, ὁθούνεκ᾽ οὐκ ὄψοιντό νιν οὔθ᾽ οἷ᾽ ἔπασχεν οὔθ᾽ ὁποῖ᾽ ἔδρα κακά, ἀλλ᾽ ἐν σκότῳ τὸ λοιπὸν οὓς μὲν οὐκ ἔδει ὀψοίαθ᾽, οὓς δ᾽ ἔχρῃζεν οὐ γνωσοίατο. τοιαῦτ᾽ ἐφυμνῶν πολλάκις τε κοὐχ ἅπαξ [1275] ἤρασσ᾽ ἐπαίρων βλέφαρα. φοίνιαι δ᾽ ὁμοῦ γλῆναι γένει᾽ ἔτελλον, οὐδ᾽ ἀνίεσαν φόνου μυδώσας σταγόνας, ἀλλ᾽ ὁμοῦ μέλας ὄμβρος χαλάζης αἱματοῦς ἐτέγγετο. τάδ᾽ ἐκ δυοῖν ἔῤῥωγεν, οὐ μόνου κάτα, [1280] ἀλλ᾽ ἀνδρὶ καὶ γυναικὶ συμμιγῆ κακά. ὁ πρὶν παλαιὸς δ᾽ ὄλβος ἦν πάροιθε μὲν ὄλβος δικαίως· νῦν δὲ τῇδε θἠμέρᾳ στεναγμός, ἄτη, θάνατος, αἰσχύνη, κακῶν ὅσ᾽ ἐστὶ πάντων ὀνόματ᾽, οὐδέν ἐστ᾽ ἀπόν. [1285]

Χορός νῦν δ᾽ ἔσθ᾽ ὁ τλήμων ἐν τίνι σχολῇ κακοῦ;

Ἐξάγγελος βοᾷ διοίγειν κλῇθρα καὶ δηλοῦν τινα τοῖς πᾶσι Καδμείοισι τὸν πατροκτόνον, τὸν μητέρ᾽--αὐδῶν ἀνόσι᾽ οὐδὲ ῥητά μοι, ὡς ἐκ χθονὸς ῥίψων ἑαυτὸν οὐδ᾽ ἔτι [1290] μενῶν δόμοις ἀραῖος, ὡς ἠράσατο. ῥώμης γε μέντοι καὶ προηγητοῦ τινος δεῖται· τὸ γὰρ νόσημα μεῖζον ἢ φέρειν. δείξει δὲ καὶ σοί· κλῇθρα γὰρ πυλῶν τάδε διοίγεται· θέαμα δ᾽ εἰσόψει τάχα [1295] τοιοῦτον οἷον καὶ στυγοῦντ᾽ ἐποικτίσαι.

Χορός ὦ δεινὸν ἰδεῖν πάθος ἀνθρώποις, ὦ δεινότατον πάντων ὅσ᾽ ἐγὼ προσέκυρσ᾽ ἤδη. τίς σ᾽, ὦ τλῆμον, προσέβη μανία; τίς ὁ πηδήσας [1300] μείζονα δαίμων τῶν μακίστων πρὸς σῇ δυσδαίμονι μοίρᾳ; φεῦ φεῦ, δύσταν᾽· ἀλλ᾽ οὐδ᾽ ἐσιδεῖν δύναμαί σε, θέλων πόλλ᾽ ἀνερέσθαι, πολλὰ πυθέσθαι, πολλὰ δ᾽ ἀθρῆσαι· [1305] τοίαν φρίκην παρέχεις μοι.

Οἰδίπους αἰαῖ αἰαῖ, δύστανος ἐγώ, ποῖ γᾶς φέρομαι τλάμων; πᾷ μοι φθογγὰ διαπωτᾶται φοράδην; [1310] ἰὼ δαῖμον, ἵν᾽ ἐξήλλου.

Χορός ἐς δεινὸν οὐδ᾽ ἀκουστὸν οὐδ᾽ ἐπόψιμον.

Οἰδίπους ἰὼ σκότου νέφος ἐμὸν ἀπότροπον, ἐπιπλόμενον ἄφατον, ἀδάματόν τε καὶ δυσούριστον ὄν. [1315] οἴμοι, οἴμοι μάλ᾽ αὖθις· οἷον εἰσέδυ μ᾽ ἅμα κέντρων τε τῶνδ᾽ οἴστρημα καὶ μνήμη κακῶν.

Χορός καὶ θαῦμά γ᾽ οὐδὲν ἐν τοσοῖσδε πήμασιν διπλᾶ σε πενθεῖν καὶ διπλᾶ φορεῖν κακά. [1320]

Οἰδίπους ἰὼ φίλος, σὺ μὲν ἐμὸς ἐπίπολος ἔτι μόνιμος· ἔτι γὰρ ὑπομένεις με τὸν τυφλὸν κηδεύων. φεῦ φεῦ. οὐ γάρ με λήθεις, ἀλλὰ γιγνώσκω σαφῶς, [1325] καίπερ σκοτεινός, τήν γε σὴν αὐδὴν ὅμως.

Χορός ὦ δεινὰ δράσας, πῶς ἔτλης τοιαῦτα σὰς ὄψεις μαρᾶναι; τίς σ᾽ ἐπῆρε δαιμόνων;

Οἰδίπους Ἀπόλλων τάδ᾽ ἦν, Ἀπόλλων, φίλοι, ὁ κακὰ κακὰ τελῶν ἐμὰ τάδ᾽ ἐμὰ πάθεα. [1330] ἔπαισε δ᾽ αὐτόχειρ νιν οὔτις, ἀλλ᾽ ἐγὼ τλάμων. τί γὰρ ἔδει μ᾽ ὁρᾶν, ὅτῳ γ᾽ ὁρῶντι μηδὲν ἦν ἰδεῖν γλυκύ; [1335]

Χορός ἦν τᾷδ᾽ ὅπωσπερ καὶ σύ φῄς.

Οἰδίπους τί δῆτ᾽ ἐμοὶ βλεπτὸν ἢ στερκτὸν ἢ προσήγορον ἔτ᾽ ἔστ᾽ ἀκούειν ἡδονᾷ φίλοι; ἀπάγετ᾽ ἐκτόπιον ὅ τι τάχιστά με, [1340] ἀπάγετ᾽, ὦ φίλοι, τὸν μέγ᾽ ὀλέθριον τὸν καταρατότατον, ἔτι δὲ καὶ θεοῖς ἐχθρότατον βροτῶν. [1345]

Χορός δείλαιε τοῦ νοῦ τῆς τε συμφορᾶς ἴσον, ὡς σ᾽ ἠθέλησα μηδέ γ᾽ ἂν γνῶναί ποτε.

Οἰδίπους ὄλοιθ᾽ ὅστις ἦν, ὃς ἀγρίας πέδας μονάδ᾽ ἐπιποδίας ἔλυσ᾽ μ᾽ ἀπό τε φόνου [1350] ἔρυτο κἀνέσωσεν, οὐδὲν εἰς χάριν πράσσων. τότε γὰρ ἂν θανὼν οὐκ ἦ φίλοισιν οὐδ᾽ ἐμοὶ τοσόνδ᾽ ἄχος. [1355]

Χορός θέλοντι κἀμοὶ τοῦτ᾽ ἂν ἦν.

Οἰδίπους οὔκουν πατρός γ᾽ ἂν φονεὺς ἦλθον οὐδὲ νυμφίος βροτοῖς ἐκλήθην ὧν ἔφυν ἄπο. νῦν δ᾽ ἄθεος μέν εἰμ᾽, ἀνοσίων δὲ παῖς, [1360] ὁμολεχὴς δ᾽ ἀφ᾽ ὧν αὐτὸς ἔφυν τάλας. εἰ δέ τι πρεσβύτερον ἔτι κακοῦ κακόν, [1365] τοῦτ᾽ ἔλαχ᾽ Οἰδίπους.

Χορός οὐκ οἶδ᾽ ὅπως σε φῶ βεβουλεῦσθαι καλῶς· κρείσσων γὰρ ἦσθα μηκέτ᾽ ὢν ἢ ζῶν τυφλός.

Οἰδίπους ὡς μὲν τάδ᾽ οὐχ ὧδ᾽ ἔστ᾽ ἄριστ᾽ εἰργασμένα, μή μ᾽ ἐκδίδασκε, μηδὲ συμβούλευ᾽ ἔτι. [1370] ἐγὼ γὰρ οὐκ οἶδ᾽ ὄμμασιν ποίοις βλέπων πατέρα ποτ᾽ ἂν προσεῖδον εἰς Ἅιδου μολὼν οὐδ᾽ αὖ τάλαιναν μητέρ᾽, οἷν ἐμοὶ δυοῖν ἔργ᾽ ἐστὶ κρείσσον᾽ ἀγχόνης εἰργασμένα. ἀλλ᾽ ἡ τέκνων δῆτ᾽ ὄψις ἦν ἐφίμερος, [1375] βλαστοῦσ᾽ ὅπως ἔβλαστε, προσλεύσσειν ἐμοί; οὐ δῆτα τοῖς γ᾽ ἐμοῖσιν ὀφθαλμοῖς ποτε· οὐδ᾽ ἄστυ γ᾽ οὐδὲ πύργος οὐδὲ δαιμόνων ἀγάλμαθ᾽ ἱερά, τῶν ὁ παντλήμων ἐγὼ κάλλιστ᾽ ἀνὴρ εἷς ἔν γε ταῖς θήβαις τραφεὶς [1380] ἀπεστέρησ᾽ ἐμαυτόν, αὐτὸς ἐννέπων ὠθεῖν ἅπαντας τὸν ἀσεβῆ, τὸν ἐκ θεῶν φανέντ᾽ ἄναγνον καὶ γένους τοῦ Λαΐου. τοιάνδ᾽ ἐγὼ κηλῖδα μηνύσας ἐμὴν ὀρθοῖς ἔμελλον ὄμμασιν τούτους ὁρᾶν; [1385] ἥκιστά γ᾽· ἀλλ᾽ εἰ τῆς ἀκουούσης ἔτ᾽ ἦν πηγῆς δι᾽ ὤτων φραγμός, οὐκ ἂν ἐσχόμην τὸ μὴ ἀποκλῇσαι τοὐμὸν ἄθλιον δέμας, ἵν᾽ ἦ τυφλός τε καὶ κλύων μηδέν· τὸ γὰρ τὴν φροντίδ᾽ ἔξω τῶν κακῶν οἰκεῖν γλυκύ. [1390] ἰὼ Κιθαιρών, τί μ᾽ ἐδέχου; τί μ᾽ οὐ λαβὼν ἔκτεινας εὐθύς, ὡς ἔδειξα μήποτε ἐμαυτὸν ἀνθρώποισιν ἔνθεν ἦ γεγώς; ὦ Πόλυβε καὶ Κόρινθε καὶ τὰ πάτρια λόγῳ παλαιὰ δώμαθ᾽, οἷον ἆρά με [1395] κάλλος κακῶν ὕπουλον ἐξεθρέψατε· νῦν γὰρ κακός τ᾽ ὢν κἀκ κακῶν εὑρίσκομαι. ὦ τρεῖς κέλευθοι καὶ κεκρυμμένη νάπη δρυμός τε καὶ στενωπὸς ἐν τριπλαῖς ὁδοῖς, αἳ τοὐμὸν αἷμα τῶν ἐμῶν χειρῶν ἄπο [1400] ἐπίετε πατρός, ἆρά μου μέμνησθ᾽ ἔτι οἷ᾽ ἔργα δράσας ὑμὶν εἶτα δεῦρ᾽ ἰὼν ὁποῖ᾽ ἔπρασσον αὖθις; ᾧ γάμοι γάμοι, ἐφύσαθ᾽ ἡμᾶς, καὶ φυτεύσαντες πάλιν ἀνεῖτε ταὐτοῦ σπέρμα, κἀπεδείξατε [1405] πατέρας, ἀδελφούς, παῖδας, αἷμ᾽ ἐμφύλιον, νύμφας, γυναῖκας μητέρας τε, χὠπόσα αἴσχιστ᾽ ἐν ἀνθρώποισιν ἔργα γίγνεται. ἀλλ᾽ οὐ γὰρ αὐδᾶν ἔσθ᾽ ἃ μηδὲ δρᾶν καλόν, ὅπως τάχιστα πρὸς θεῶν ἔξω μέ που [1410] καλύψατ᾽ ἢ φονεύσατ᾽ ἢ θαλάσσιον ἐκρίψατ᾽, ἔνθα μήποτ᾽ εἰσόψεσθ᾽ ἔτι. ἴτ᾽, ἀξιώσατ᾽ ἀνδρὸς ἀθλίου θιγεῖν. πίθεσθε, μὴ δείσητε· τἀμὰ γὰρ κακὰ οὐδεὶς οἷός τε πλὴν ἐμοῦ φέρειν βροτῶν. [1415]

Χορός ἀλλ᾽ ὧν ἐπαιτεῖς εἰς δέον πάρεσθ᾽ ὅδε

Κρέων τὸ πράσσειν καὶ τὸ βουλεύειν, ἐπεὶ χώρας λέλειπται μοῦνος ἀντὶ σοῦ φύλαξ.

Οἰδίπους οἴμοι, τί δῆτα λέξομεν πρὸς τόνδ᾽ ἔπος; τίς μοι φανεῖται πίστις ἔνδικος; τὰ γὰρ [1420] πάρος πρὸς αὐτὸν πάντ᾽ ἐφεύρημαι κακός.

Κρέων οὐχ ὡς γελαστής, Οἰδίπους, ἐλήλυθα, οὐδ᾽ ὡς ὀνειδιῶν τι τῶν πάρος κακῶν. ἀλλ᾽ εἰ τὰ θνητῶν μὴ καταισχύνεσθ᾽ ἔτι γένεθλα, τὴν γοῦν πάντα βόσκουσαν φλόγα [1425] αἰδεῖσθ᾽ ἄνακτος Ἡλίου, τοιόνδ᾽ ἄγος ἀκάλυπτον οὕτω δεικνύναι, τὸ μήτε γῆ μήτ᾽ ὄμβρος ἱερὸς μήτε φῶς προσδέξεται. ἀλλ᾽ ὡς τάχιστ᾽ ἐς οἶκον ἐσκομίζετε· τοῖς ἐν γένει γὰρ τἀγγενῆ μάλισθ᾽ ὁρᾶν [1430] μόνοις τ᾽ ἀκούειν εὐσεβῶς ἔχει κακά.

Οἰδίπους πρὸς θεῶν, ἐπείπερ ἐλπίδος μ᾽ ἀπέσπασας, ἄριστος ἐλθὼν πρὸς κάκιστον ἄνδρ᾽ ἐμέ, πιθοῦ τί μοι· πρὸς σοῦ γὰρ οὐδ᾽ ἐμοῦ φράσω.

Κρέων καὶ τοῦ με χρείας ὧδε λιπαρεῖς τυχεῖν; [1435]

Οἰδίπους ῥῖψόν με γῆς ἐκ τῆσδ᾽ ὅσον τάχισθ᾽, ὅπου θνητῶν φανοῦμαι μηδενὸς προσήγορος.

Κρέων ἔδρασ᾽ ἂν εὖ τοῦτ᾽ ἴσθ᾽ ἄν, εἰ μὴ τοῦ θεοῦ πρώτιστ᾽ ἔχρῃζον ἐκμαθεῖν τί πρακτέαν.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ ἥ γ᾽ ἐκείνου πᾶσ᾽ ἐδηλώθη φάτις, [1440] τὸν πατροφόντην, τὸν ἀσεβῆ μ᾽ ἀπολλύναι.

Κρέων οὕτως ἐλέχθη ταῦθ᾽· ὅμως δ᾽ ἵν᾽ ἕσταμεν χρείας, ἄμεινον ἐκμαθεῖν τι δραστέον.

Οἰδίπους οὕτως ἄρ᾽ ἀνδρὸς ἀθλίου πεύσεσθ᾽ ὕπερ;

Κρέων καὶ γὰρ σὺ νῦν τἂν τῷ θεῷ πίστιν φέροις. [1445]

Οἰδίπους καὶ σοί γ᾽ ἐπισκήπτω τε καὶ προστέψομαι, τῆς μὲν κατ᾽ οἴκους αὐτὸς ὃν θέλεις τάφον θοῦ· καὶ γὰρ ὀρθῶς τῶν γε σῶν τελεῖς ὕπερ· ἐμοῦ δὲ μήποτ᾽ ἀξιωθήτω τόδε πατρῷον ἄστυ ζῶντος οἰκητοῦ τυχεῖν, [1450] ἀλλ᾽ ἔα με ναίειν ὄρεσιν, ἔνθα κλῄζεται οὑμὸς Κιθαιρὼν οὗτος, ὃν μήτηρ τέ μοι πατήρ τ᾽ ἐθέσθην ζῶντε κύριον τάφον, ἵν᾽ ἐξ ἐκείνων, οἵ μ᾽ ἀπωλλύτην, θάνω. καίτοι τοσοῦτόν γ᾽ οἶδα, μήτε μ᾽ ἂν νόσον [1455] μήτ᾽ ἄλλο πέρσαι μηδέν· οὐ γὰρ ἄν ποτε θνῄσκων ἐσώθην, μὴ ᾽πί τῳ δεινῷ κακῷ. ἀλλ᾽ ἡ μὲν ἡμῶν μοῖρ᾽, ὅποιπερ εἶσ᾽, ἴτω· παίδων δὲ τῶν μὲν ἀρσένων μή μοι,

Κρέων, προσθῇ μέριμναν· ἄνδρες εἰσίν, ὥστε μὴ [1460] σπάνιν ποτὲ σχεῖν, ἔνθ᾽ ἂν ὦσι, τοῦ βίου· ταῖν δ᾽ ἀθλίαιν οἰκτραῖν τε παρθένοιν ἐμαῖν, αἷν οὔποθ᾽ ἡμὴ χωρὶς ἐστάθη βορᾶς τράπεζ᾽ ἄνευ τοῦδ᾽ ἀνδρός, ἀλλ᾽ ὅσων ἐγὼ ψαύοιμι, πάντων τῶνδ᾽ ἀεὶ μετειχέτην· [1465] αἷν μοι μέλεσθαι· καὶ μάλιστα μὲν χεροῖν ψαῦσαί μ᾽ ἔασον κἀποκλαύσασθαι κακά. ἴθ᾽ ὦναξ, ἴθ᾽ ὦ γονῇ γενναῖε· χερσί τἂν θιγὼν δοκοῖμ᾽ ἔχειν σφᾶς, ὥσπερ ἡνίκ᾽ ἔβλεπον. [1470] τί φημί; οὐ δὴ κλύω που πρὸς θεῶν τοῖν μοι φίλοιν δακρυῤῥοούντοιν, καί μ᾽ ἐποικτίρας Κρέων ἔπεμψέ μοι τὰ φίλτατ᾽ ἐκγόνοιν ἐμοῖν; λέγω τι; [1475]

Κρέων λέγεις· ἐγὼ γὰρ εἰμ᾽ ὁ πορσύνας τάδε, γνοὺς τὴν παροῦσαν τέρψιν, ἥ σ᾽ εἶχεν πάλαι.

Οἰδίπους ἀλλ᾽ εὐτυχοίης, καί σε τῆσδε τῆσδε τῆς ὁδοῦ δαίμων ἄμεινον ἢ ᾽μὲ φρουρήσας τύχοι. ὦ τέκνα, ποῦ ποτ᾽ ἐστέ; δεῦρ᾽ ἴτ᾽, ἔλθετε [1480] ὡς τὰς ἀδελφὰς τάσδε τὰς ἐμὰς χέρας, αἳ τοῦ φυτουργοῦ πατρὸς ὑμὶν ὧδ᾽ ὁρᾶν τὰ πρόσθε λαμπρὰ προυξένησαν ὄμματα· ὃς ὑμίν, ὦ τέκν᾽, οὔθ᾽ ὁρῶν οὔθ᾽ ἱστορῶν πατὴρ ἐφάνθην ἔνθεν αὐτὸς ἠρόθην. [1485] καὶ σφὼ δακρύω· προσβλέπειν γὰρ οὐ σθένω· νοούμενος τὰ λοιπὰ τοῦ πικροῦ βίου, οἷον βιῶναι σφὼ πρὸς ἀνθρώπων χρεών. ποίας γὰρ ἀστῶν ἥξετ᾽ εἰς ὁμιλίας, ποίας δ᾽ ἑορτάς, ἔνθεν οὐ κεκλαυμέναι [1490] πρὸς οἶκον ἵξεσθ᾽ ἀντὶ τῆς θεωρίας; ἀλλ᾽ ἡνίκ᾽ ἂν δὴ πρὸς γάμων ἥκητ᾽ ἀκμάς, τίς οὗτος ἔσται, τίς παραῤῥίψει, τέκνα, τοιαῦτ᾽ ὀνείδη λαμβάνων, ἃ ταῖς ἐμαῖς γοναῖσιν ἔσται σφῷν θ᾽ ὁμοῦ δηλήματα; [1495] τί γὰρ κακῶν ἄπεστι; τὸν πατέρα πατὴρ ὑμῶν ἔπεφνε· τὴν τεκοῦσαν ἤροσεν, ὅθεν περ αὐτὸς ἐσπάρη, κἀκ τῶν ἴσων ἐκτήσαθ᾽ ὑμᾶς, ὧνπερ αὐτὸς ἐξέφυ. τοιαῦτ᾽ ὀνειδιεῖσθε· κᾆτα τίς γαμεῖ; [1500] οὐκ ἔστιν οὐδείς, ὦ τέκν᾽, ἀλλὰ δηλαδὴ χέρσους φθαρῆναι κἀγάμους ὑμᾶς χρεών. ὦ παῖ Μενοικέως, ἀλλ᾽ ἐπεὶ μόνος πατὴρ ταύταιν λέλειψαι, νὼ γάρ, ὣ ᾽φυτεύσαμεν, ὀλώλαμεν δύ᾽ ὄντε, μή σφε περιίδῃς [1505] πτωχὰς ἀνάνδρους ἐκγενεῖς ἀλωμένας, μηδ᾽ ἐξισώσῃς τάσδε τοῖς ἐμοῖς κακοῖς. ἀλλ᾽ οἴκτισόν σφας, ὧδε τηλικάσδ᾽ ὁρῶν πάντων ἐρήμους, πλὴν ὅσον τὸ σὸν μέρος. ξύννευσον, ὦ γενναῖε, σῇ ψαύσας χερί. [1510] πόλλ᾽ ἂν παρῄνουν· νῦν δὲ τοῦτ᾽ εὔχεσθέ μοι, οὗ καιρὸς ἐᾷ ζῆν, τοῦ βίου δὲ λῴονος ὑμᾶς κυρῆσαι τοῦ φυτεύσαντος πατρός.

Κρέων ἅλις ἵν᾽ ἐξήκεις δακρύων· ἀλλ᾽ ἴθι στέγης ἔσω. [1515]

Οἰδίπους πειστέον, κεἰ μηδὲν ἡδύ.

Κρέων --πάντα γὰρ καιρῷ καλά.

Οἰδίπους οἶσθ᾽ ἐφ᾽ οἷς οὖν εἶμι;

Κρέων --λέξεις, καὶ τότ᾽ εἴσομαι κλύων.

Οἰδίπους γῆς μ᾽ ὅπως πέμψεις ἄποικον.

Κρέων --τοῦ θεοῦ μ᾽ αἰτεῖς δόσιν.

Οἰδίπους ἀλλὰ θεοῖς γ᾽ ἔχθιστος ἥκω.

Κρέων --τοιγαροῦν τεύξει τάχα.

Οἰδίπους φῂς τάδ᾽ οὖν; [1520]

Κρέων --ἃ μὴ φρονῶ γὰρ οὐ φιλῶ λέγειν μάτην.

Οἰδίπους ἄπαγέ νύν μ᾽ ἐντεῦθεν ἤδη.

Κρέων --στεῖχέ νυν, τέκνων δ᾽ ἀφοῦ.

Οἰδίπους μηδαμῶς ταύτας γ᾽ ἕλῃ μου.

Κρέων --πάντα μὴ βούλου κρατεῖν· καὶ γὰρ ἁκράτησας οὔ σοι τῷ βίῳ ξυνέσπετο.

Χορός ὦ πάτρας Θήβης ἔνοικοι, λεύσσετ᾽, Οἰδίπους ὅδε, ὃς τὰ κλείν᾽ αἰνίγματ᾽ ᾔδει καὶ κράτιστος ἦν ἀνήρ, [1525] οὗ τίς οὐ ζήλῳ πολιτῶν ἦν τύχαις ἐπιβλέπων, εἰς ὅσον κλύδωνα δεινῆς συμφορᾶς ἐλήλυθεν. ὥστε θνητὸν ὄντα κείνην τὴν τελευταίαν ἰδεῖν ἡμέραν ἐπισκοποῦντα μηδέν᾽ ὀλβίζειν, πρὶν ἂν τέρμα τοῦ βίου περάσῃ μηδὲν ἀλγεινὸν παθών. [1530]

Traduzione

EDIPO Creature carne in cui Cadmo antico vive! Che è questo posarvi inerti qui da me nel cerchio delle fronde simbolo implorante? Tebe è carica di fumi impasto di preghiere di singhiozzi. Io sono retto: non da diverse labbra udrò le cose creature. Vengo io. Eccomi: Edipo leggendario polo di voi tutti. Al sacerdote di Zeus: Vecchio chiarisci - sei tu la loro lingua bravo interprete - che v'inchioda in questa posa: ansia struggimento? Sta' certo mi protendo a tutto io per impulso mio. Sarei ottuso con la sofferenza a non curvarmi palpitando sulla vostra inerzia. 

SACERDOTE Ah sì! Edipo che impugni la mia Tebe tu vedi gli anni nostri noi aggrappati ai tuoi rialzi sacri: chi con ali inermi ai grandi spazi ancora chi con addosso il piombo dell'età. Noi siamo sacerdoti: io appartengo a Zeus. E questi poi scelta adolescenza. L'altra folla è irrigidita sulle piazze. Cerchio di fronde. O là tesi all'uno all'altro santuario della dea e alla cenere veridica d'Ismeno. Tebe - tu lo vedi - altalena sugli abissi ormai non ha forza soffoca là sotto! Macabra altalena! È agonia di petali - frutti chiusi - sulle zolle. Agonia di mandrie bestie sui poderi. Di seme che non vive nelle donne. È il dio arroventato che piombando frusta Tebe. È Contagio nemico sanguinario. Smagrisce il paese di Cadmo: buio Nulla ingrassa di singhiozzi e lutti. Non sei all'altezza degli dèi no no. Non per questo ci aggrappiamo ai tuoi bracieri io e i giovani che vedi. Ma noi scorgiamo in te l'eroe il primo nelle cadenze della vita nelle svolte volute dai Potenti. Tu toccasti l'abitato di Cadmo e subito sperdesti la quota che noi offrivamo alla ferrea ritmica voce. Tutto senza schiarimenti nostri proprio senza scuola: fu mano benevola di dio. Noi diciamo convinti che la vita ci hai rimesso in rotta! Anche oggi Edipo volto che per noi sei tutto - siamo qui ci vedi folla protesa a chiederti difese non importa quali: forse percependo tu sovrumane voci o scienza da una fonte d'uomo. Ah lo so bene: vividi successi anche di semplici consigli per chi ha sperimentato tutto. Fiore dei viventi rimetti in rotta Tebe! Curala da adesso! Senti questa gente continua a dirti uomo del miracolo per il caldo slancio tuo d'allora. Ah no non voglio che i racconti nostri del tuo regno siano di noi rimessi in rotta salda poi colati a picco. Raddrizza Tebe fa' che non barcolli! Fu presagio di festa quel giorno e ci ridesti occasione di vivere. Devi ripeterti oggi. Se sarai capo ancora del paese come adesso domini meglio dominio popoloso non svuotato. Non hanno senso scafo baluardo deserti d'uomini senza interna vita. 

EDIPO Piango con voi figli. Conosco non è incognita per me la febbre che vi spinge qui. E decifra Edipo tutto: che malati siete tutti voi e con voi nel male anch'io... no non c'è là in mezzo a voi malato quanto sono io. Ah sì la vostra è fitta che aggredisce uno solo lui se stesso. Non dilaga. Ma io no. La mia anima è tutta un pianto per Tebe per me per te. Vedi non siete voi adesso a scuotermi da beati sogni. Lacrimo da tanto ve lo dico; da tanto scorro strade brancola il cervello. Ho studiato tutto io. E so una terapia nessun'altra. L'ho applicata già. Eccola:

CREONTE di Meneceo il cognato va su mio comando alle magiche sale di Febo. Deve farsi dire il gesto o la parola con cui faccia scudo io alla mia gente. Ma già confronto i giorni calcolo tempi e m'angoscia l'esito del viaggio: eh sì mi pare assenza strana che supera i limiti del tempo. Arriverà arriverà. E allora sarà colpa mia solo mia se non concreterò le scelte fino in fondo che dio limpidamente dice. 

SACERDOTE Parola felice la tua! Proprio ora questa gente m'annuncia il passo di Creonte che s'accosta. Da lontano appare Creonte.

EDIPO Altissimo Apollo! Tornasse col caso che risana non importa quale... quale la luce del sorriso! 

SACERDOTE Pare da lontano ridente! Altrimenti non camminava con quella gran ghirlanda tutta bacche d'alloro. 

EDIPO Ora vedremo. Eccolo giusto per udirmi. Nobile

CREONTE intimo mio: che magica voce d'Apollo ci rechi? 

CREONTE Perfetta! La mia logica è: ostici casi se accade che sbocchino a meta diritta possono farsi totalmente lieti. 

EDIPO Ma la voce che dice? Non mi rinsalda - e ancora non m'angoscia - quanto dici. 

CREONTE Comandi d'ascoltare con la folla qui vicina? Sono pronto. Oppure dentro nel palazzo. 

EDIPO A tutti devi dire. Guardali il mio carico d'amaro è più per loro che per me stesso. 

CREONTE Posso dirti che voci ho percepito sorte da dio. Voci trasparenti. Radioso l'altissimo ha ordini per noi: espellere da Tebe lebbra a cui la terra nostra fa da culla; non cullarla fino a disperato stadio. 

EDIPO Quali strumenti di purezza? Come si snoda la vicenda? 

CREONTE Caccia all'uomo. A riscatto di morte morte. Sangue d'allora gela Tebe. 

EDIPO Chi è che uomo di chi addita il caso? 

CREONTE Noi avevamo principe Laio capo della terra a quell'epoca prima del tuo pilotare Tebe. 

EDIPO Lo sentii dire: in faccia non l'ho visto mai. 

CREONTE Lui lui è l'ucciso. Oggi l'ordine splende: farla scontare coi colpi ai datori di morte. Non importa chi. 

EDIPO E in che punto sono? Dove si scoverà la pista del crimine d'allora? Aspro decifrare. 

CREONTE Qui esclamava in Tebe. Cosa braccata può diventare preda; dimenticata sguscia. 

EDIPO Qui nelle sale Laio o nei poderi precipita nel sangue? O in terra d'altri? 

CREONTE Un'uscita per scrutare il dio disse. Ma qui non tornò più dopo il distacco. 

EDIPO Neppure un uomo suo uno della scorta fu oculare teste? Da scandagliarlo farsi dire?... 

CREONTE Solo morti. Salvo uno: fuggitivo ossessionato. Nulla poté dire delle cose viste tranne che... 

EDIPO Cosa cosa? Segno isolato può farsi pista chiara se catturiamo inizio spiraglio del futuro. 

CREONTE Banditi gridava capitatigli addosso a massacrarlo non con assalto d'uno: fu nugolo di mani. 

EDIPO Il bandito possibile? No no: non senza trama mercenaria con le radici qui a Tebe. Non avrebbe mai rischiato tanto. 

CREONTE Così si sospettava. Ma crollato Laio non sorse giustiziere. Troppo male addosso a noi. 

EDIPO Male? Quale da bloccarvi l'indagine dei fatti col trono rovesciato in tale modo? 

CREONTE La Sfinge iridescenti ritmi. Ci inchiodò gli occhi all'oggi e noi dimenticammo l'ignoto che sfumava. 

EDIPO Tornerò io all'origine. Sarò io la luce! Agì da dio Radioso: da devoto uomo tu col vostro volgervi al caso di quel morto. È logico equo: voi mi vedrete al vostro fianco io sì giustiziere per la terra nostra e per il dio. E non sarà come per gente che t'appartiene alla lontana: anzi è per me devo squarciare io il velo nero. Ah sì! Chi ha assassinato l'altro può inventare l'attentato a me. Con le stesse mani. È chiaro: provvedere a quello è beneficio soprattutto a me. Fate presto figli levatevi da lì dove posate togliete queste frasche strumenti di preghiera. Un altro convochi gli uomini di Cadmo. Sono deciso a tutto: che si sappia. O sarà luce di trionfo con a fianco il dio; o sarà stato schianto. Edipo rientra nel palazzo con

CREONTE .

SACERDOTE O figli in piedi: fu questa la spinta a radunarci qui questa che ora la sua voce ci promette. O Radioso che emettesti le magiche parole vieni redimici stronca tu la lebbra! Il sacerdote e i supplici si allontanano. A passi cadenzati il

CORO di vecchi tebani invade l'orchestra. 

CORO str. O eco ridente di Dio che rivelazione rechi da Delfi carica d'ori a Tebe tua meta lucente? M'inarco spaurito  nel profondo t'attornio tremando  Delio che sani che vinci! - nel panico sacro di te: m'è oscuro se carico ignoto o riemerso dai gorghi del tempo m'addossai. Svelalo tu frutto di speranza che spicca  vivida magica Voce !  ant. Per prima chiamo te figlia di Zeus Atena sovrumana vita; e tua sorella patrona di zolle Artemide che sul soglio curvo nel cuore di Tebe riposa Maestosa; e Radioso volo d'arco; o triplice scudo alla morte brillatemi innanzi! Se contro Maledizione d'altro tempo aggrappata alla gente bandiste febbre di pena  anche oggi apparite! str. Aaah non calcolo carico di pene. La gente la folla è infetta. Non so brandire l'idea che faccia barriera. Illustre questa terra: ma ora non crescono frutti. Non sanno ululante travaglio - pace di parto le donne. Li vedi: via uno via l'altro quasi scatto di ali che batte più forte d'incendio travolgente sfrecciano a lido d'eterno tramonto.  ant. È lì l'agonia che non so calcolare di Tebe. Creature riarse riverse - fertile morte - che pianto non bagna. Spose madri ingrigite disperse a sproni d'altare singhiozzano tese  peso di lutto. Inno divampa. S'intona balbettante la nota del pianto. Figlia di Zeus tesoro dacci soccorso occhi nuovamente chiari.  str. Bestiale Ares! Nude mani senza metallo di scudo  m'avvampa m'assale spirale di urla. Ruoti ricorra la strada via dal paese oltre frontiera: là all'oceanico letto d'Anfitrite o a scontroso ancoraggio  risacca di Tracia. Muore la notte e abbandona relitti che la luce aggredisce. Stremalo Zeus che impugni forza di schianti roventi  stremalo padre sotto la folgore!  ant. Principe Apollo! Da trecce d'oro ritorto spiovano colpi senza perdono  tesa barriera: così torce d'Artemide globi di fiamma scia a striate le rocce di Licia. Lancio richiami all'avvolto d'oro che ha la mia terra nel nome: Bacco faccia ebbra chiassosa nel nugolo d'Ossesse. S'avventi fasciato di luce lampo chiaro di pino sul dio divino ribrezzo!  Riappare dal palazzo Edipo e si rivolge al Coro. 

EDIPO Reclami. E reclami cose - presidio tregua dalla lebbra - che potrai far tue solo che ti apra ti faccia penetrare dalle mie parole e che ti metta al remo duramente contro il male. Sì parlerò io. Io passante coinvolto in questa storia in gesti già compiuti. Sarebbe poco lunga la mia pista solo: a meno che non abbia segni qualcosa che coincida. Oggi io tebano tardivo iscritto tra gente tebana grido limpide cose a voi gente di Cadmo: chiunque qui tra voi ci sia che ha avuto sotto gli occhi Laio e sa da chi fu spento ordino che quello schiuda tutto a me. Anche se s'angoscia dentro: potrà far cadere lui da sé la colpa che si sente addosso. Non avrà danni né amarezze solo partirà da Tebe senza colpi. Forse si sa che il braccio del reato è da fuori da terra forestiera: niente reticenze! Salderò tutto io fino in fondo il premio; e ci sarà la mia riconoscenza in più. Ma forse resterete reticenti sordi chiusi al mio decreto: preoccupati chi per un suo intimo chi di se stesso. Per questo caso udite bene le concrete decisioni mie: escludo che qualcuno in questa terra - di cui io incarno forza e trono - apra a quell'uomo la sua porta o gli rivolga voce o se lo tenga a fianco quando prega o immola sull'altare o con lui spartisca acqua di purezza. Rifiutatelo tutti! Rudere per strada! Lui lui è quella lebbra nostra come apollinea magica lingua m'ha fatto trasparente oggi. Ecco così scendo in campo io a fianco del Potente e di quel nobile caduto. Io maledico chi decise il colpo: solitario rimasto nel mistero o con aiuto d'altri si spenga disperato di speratamente spoglio fragile corroso. E ancora impreco: se l'uomo tra le mie pareti spartirà il mio fuoco e io saprò vedrò voglio per me la pena di questo mio odierno maledire! A voi voglio addossare questo: fate che maturi quanto dico a presidio mio del dio della nostra Tebe cadavere riarso sconsacrato. Non dovevate lasciare viva questa macchia anche senza sovrumano sprone: un uomo era caduto eroe fiore dei monarchi. Bisognava scandagliare. Ora saldamente esisto io padrone di poteri che lui allora dominava: di letto e donna semina che ci affratella. Poteva esserci rigoglio fusione di nascite confuse senza quel fallimento rovinoso suo di padre. Poi quella mazzata fatale sulla testa. Io lo compenserò come se fosse lui mio padre sarò suo campione io nella sfida toccherò ogni meta e braccherò e prederò e inchioderò la mano che versò quel sangue. Per te figlio di Làbdaco di Polidoro di Cadmo antenato d'Agenore perso nel tempo! Prego dio: dio non fare fiorire raccolto di solchi figli di donne a chi nega l'aiuto! Schiantalo col tracollo d'oggi o sotto altro più brutale! Ma agli altri Tebani docili a questi comandi auguro Retta Vendetta scudiera. E sorriso costante assoluto di dèi! 

CORO Il tuo maledire m'inchioda sovrano: così devo parlare. Non fui io a uccidere. Non so dirti chi uccise. Toccava a Radioso - lui fece scattare la caccia - svelare chi fu l'autore del gesto. 

EDIPO Logica equa: ma stringere volontà negativa di dèi supera umani poteri. 

CORO C'è una seconda cosa un pensiero uno che vorrei chiarirti. 

EDIPO Anche una terza se l'hai. Non chiuderti confessa. 

CORO So chi ha potente occhio pari a quello di Radioso re: re

TIRESIA ! Da questa fonte o re chi indaga apprende trasparenti cose. 

EDIPO Nessuna inerzia; neppure in questo punto. Gli ho spedito due dei miei: idea di

CREONTE . Strano il tempo passa e non arriva. 

CORO Il resto... è storia opaca inattuale. 

EDIPO Quale storia? Esamino ogni voce io. 

CORO Cadde sotto colpi di passanti. Fu una voce. 

EDIPO Udita anche da me: ma non esiste teste dell'azione. 

CORO Avrà in sé un fondo di paura. Ma avrà sentito che minacce imprechi e non resisterà. 

EDIPO Chi è freddo nell'agire non teme pura voce. 

CORO Esiste chi può smascherarlo. Guarda: guidano l'ispirata magica eccezione che nel sangue ha scienza.  Appare

TIRESIA sorretto da un ragazzo. 

EDIPO Interpreti tutto

TIRESIA : mondi decifrati mistici silenzi cose delle stelle passi sulla terra. Sei cieco non importa tu senti Tebe quale lebbra ha addosso. O maestà sei tu la mia scoperta l'ultima barriera che ci salva. Radioso - se non t'hanno già parlato i miei corrieri - ai nostri nunzi annuncia che un unico riscatto può venire alla cancrena d'oggi: se comprendiamo chi distrusse Laio e distruggiamo quella gente o la scagliamo fuggitiva fuori Tebe. Tu non farti avaro di messaggi d'ali o di qualunque pista esista d'ispirata scienza. Snoda te stesso e Tebe snoda me schioda la lebbra radicata al morto. Tu ci servi. Soccorrere con le tue doti e forze: è più alto impegno d'uomo. 

TIRESIA Aaah! Intelligenza... che cosa assurda quando non matura frutto a chi è cosciente. Cosa che sapevo troppo bene io. E l'ho cancellata. Non sarei da te adesso. 

EDIPO Che significa? Sei pieno di freddezza. 

TIRESIA Lasciami fammi andare via. Sarà più leggera a te la parte tua; a me la mia fino in fondo se mi concedi questo. 

EDIPO Parole criminali. Non senti tua la terra che ti fece uomo se occulti la mistica voce. 

TIRESIA Sì ora vedo che anche quel vociare tuo punta al caos. Purché possa non precipitare anch'io... 

EDIPO Oh no intelligenza radicata in dio non volgerci le spalle! Guardaci in ginocchio tutti ci tendiamo. 

TIRESIA Vuote intelligenze tutti! Mai mai - per dire quanto tengo dentro - mi tocchi nella luce disseppellire colpe tue. 

EDIPO Che vuoi dire? Comprendi e non riveli? Disertare questo hai in mente? Dissanguare Tebe? 

TIRESIA Io non torturerò me stesso né te. Perché mi frughi? Non ha senso. Da me non cavi nulla. 

EDIPO Sei peggio che maligno. Rocce inaspriresti. Dunque non t'aprirai. Darai spettacolo con questa aridità che hai dentro senza fine. 

TIRESIA Critichi l'asprezza mia. La tua che t'impregna neanche l'intravedi. E insulti me! 

EDIPO E chi non si farebbe aspro al suono del tuo dire alla bassezza cui condanni Tebe? 

TIRESIA Verrà la realtà. Anche con la mia barriera muta. 

EDIPO Di' la realtà in arrivo a me. È tuo dovere. 

TIRESIA Non posso. Qui s'arresta la mia voce. Ora brucia se credi d'astio aspro degradante. 

EDIPO Ah non ti risparmio niente - mi preda rabbia aspra - di quanto sento in me. Ho fissa idea: hai preparato tu il terreno del delitto tu delinquente. Non hai colpito questo no: se avessi avuto gli occhi sani io griderei che quel delitto è d'uno solo: tuo! 

TIRESIA Sinceramente? Ordino a te la fedeltà al decreto a quel tuo grido. Da oggi da ora non cercare più colloqui con la gente né con me. Tu tu sei profanatore lebbra viva della terra. 

EDIPO Non hai pudore a stanare queste assurdità? Non andrai lontano non illuderti. 

TIRESIA Sono già lontano. Può molto la scienza che mi cresce dentro. 

EDIPO Chi t'ha fatto scuola? Non la tua magia. No certo. 

TIRESIA Tu. Io riluttavo. Tu m'hai strappato le parole. 

EDIPO Parole? E quali? Parla che capisca chiaro. 

TIRESIA Non eri tu l'intelligenza? O saggi il mio sapere? 

EDIPO Non da dire che ho risolto il caso. Sii più chiaro. 

TIRESIA Assassino! Dico: tu saldamente tu dell'uomo dell'inchiesta. 

EDIPO Non ti sarà dolce vibrarmi il nuovo attacco. 

TIRESIA Devo aggiungere parole esasperarti? 

EDIPO A tuo piacere. Ma sarà delirio di parole. 

TIRESIA Attento. Da tanto tu non intuisci: hai rapporti osceni con chi più t'appartiene. Non vedi il tuo grado di bassezza. 

EDIPO T'illudi d'esaltarti a lungo con il tuo parlare? 

TIRESIA Se la vera scienza ha nerbo sì. 

EDIPO L'ha. Ma per te solo no. Assurdo. Tu sei cieco: cervello udito vista tutto. 

TIRESIA Sei finito. Tu m'infanghi. Fango che di questa gente entro oggi - non uno ti risparmierà. 

EDIPO Tu sei un essere del buio. Non t'è dato mai ferire me o altri occhi padroni della luce. 

TIRESIA È vero. È scritto: crollerai ma non io sarò radice. Arriva Apollo a te. Chiuderà lui il tuo conto l'ha deciso. 

EDIPO Trucchi originali. Di

CREONTE o tuoi? 

TIRESIA Creonte ? No! È innocuo. Tu nuoci a te. 

EDIPO Ah tesori regalità; furberia che scavalchi furberia in questa selva d'odio in cui viviamo che forzieri d'astio di gelosia voi siete se per questo regno che Tebe m'affidò nel pugno omaggio non elemosinato

CREONTE il leale sogna di farmi rotolare dall'altezza con manovra ladra: l'uomo dell'assoluta trasparenza! L'amico della prima ora! Mi mina aizza lo stregone qui ciarlatano bieco viscido randagio pupille aguzze nel predare nella scienza spente radicalmente spente. Ah sì! Parla: sei chiaro veggente tu in che sfera? Quei giorni quando esattamente qui la bestia ricuciva note com'è che non gridasti tu risposte strumenti di riscatto a questa gente? Schiudere l'intrico ragionando non era d'uomo della strada. Scienza di profeta ci voleva. Ma brillò che tu non dominavi quella scienza: non avevi fonti d'ali in volo di celesti. Poi venni io. Io risolsi:

EDIPO quello che non decifrava che tu ti sforzi ora d'affondare. Diventare braccio destro all'ombra del trono di

CREONTE : è la tua fissa idea. La mia è che voi due sperderete lacrimando questa lebbra: tu e il complice. Non fosse per l'idea che sei vecchio decifreresti nel dolore quanto vale il tuo sapere. 

CORO Abbiamo sensazione

EDIPO che la tua la sua siano logiche di rabbia. Non ci servono. Dobbiamo concentrarci in questo: la via per sciogliere al meglio i magici avvisi del dio. 

TIRESIA Tu domini. Ma io riequilibrerò il tuo dire con opposto dire. Ho facoltà sovrane in questo. Attento. L'esistenza mia è devota all'Obliquo: non a te. E l'ombra di

CREONTE non mi copre. Ascolta m'hai chiamato cieco m'hai deriso. Tu tu occhi spalancati non vedi in che bassezza sei a chi ti leghi in quale cerchia vivi. Ma sai le tue radici? Non hai mai capito: tu sei nausea per i tuoi giù nell'abisso e qui nel mondo. Coppia di frustate nere laceranti da tua madre da tuo padre incubo di piedi ti sferzerà lontano dalla terra occhi dritti oggi domani neri d'ombra. L'ululo tuo dove non s'ancorerà? Ci sarà un Citerone senza riverbero di voci quando decifrerai - è l'ora - l'inno delle nozze rotta a questo falso porto della casa? Ed era rotta buona prima. Non percepisci armata d'altre colpe pari a quel coincidere tuo con te stesso e con i figli tuoi. Sputa veleno su

CREONTE e sul mio dire. Sarai stritolato. Disperazione unica la tua nel mondo. 

EDIPO Possibile? Che risuoni ancora la nemica voce? L'inferno è il posto tuo. Cosa aspetti? Voltati rifà la strada. Sparisci dalla casa. 

TIRESIA Non ero qui adesso io se non mi volevi tu. 

EDIPO Non sapevo che parlavi nel delirio vuoto. Con piedi di piombo t'avrei convocato qui nella reggia. 

TIRESIA Abbiamo dentro noi delirio. Così t'illudi tu. Scienza invece per chi ti fece: radici paterne materne. 

EDIPO Quali? Fermati. Chi è la mia radice? 

TIRESIA Questo giorno ti sarà radice poi disgregazione. 

EDIPO Come sempre intrico di parole opache. 

TIRESIA Sei o non sei l'eroe degli enigmi? L'hai nel sangue. 

EDIPO Deridi cose in cui tu scoprirai quanto sia grande io. 

TIRESIA Fu coincidenza quella. E t'ha già minato. 

EDIPO Ho ridato vita a Tebe. Questo solo conta. 

TIRESIA Basta. Voglio andare. Figlio prendimi. 

EDIPO Via via fuori! Mi pesi qui davanti blocco immoto. Sparisci non ne soffro certo. 

TIRESIA Vado ma dico la ragione che m'ha spinto qui. Non mi spaventa la tua faccia. Tu non puoi colpirmi. Ascolta bene: l'uomo tuo che da tanto bracchi con sfide con ordini che tu fai gridare su Laio assassinato vive qui. Emigrante non nativo. È una voce: ma brillerà ch'è sangue radicato in Tebe! Conseguenze non allegre. Occhi da luminosi bui. Randagio altro che signore. Brancolerà su terre strane passi aperti da bastone. Risplenderà chi è: identità di padre e di fratello ai figli. Che legame! Figlio marito d'una donna della sua radice! Del padre fecondatore socio e massacratore! Ritirati adesso. E calcola bene. Se catturi errore in me grida forte che scienza del futuro in Tiresia è nulla. Tiresia e la sua guida s'allontanano. Edipo rientra nella reggia. 

CORO str. Chi l'ispirato eloquente delfico sasso svelò autore di gesto che spegne in gola la voce mani rosse di morte? Urge che raffiche di zoccoli al galoppo sconfigga  fiondi falcate fuggiasche. Con lame incandescenze di lampi lo schiaccia il sangue di Zeus e la sua scorta d'incubo  Teschi che non sbagliano colpi.  ant. Squillo di luce dai ghiacci di Parnaso una voce esplose: tutti sui passi d'uomo del mistero. Spazia per ispidi deserti  per caverne si confonde alle pietraie il toro maschio desolato isolato  pista che schiva ombelicali verità della terra: ostinato nugolo che si rinnova.  str. Incubo! Mi martella chiaro lettore di voli. Non suffrago. Non posso smentire. Senza sbocchi: muto. Plano tra inquietudini. Buio l'oggi: anche oltre il buio. Rissa dilagante tra figli di Làbdaco e quello di Pòlibo? Quale? Ignoro. L'ho sempre ignorato. Non ho elementi esperienze riscontri per far guerra al credito di Edipo  forte tra la gente e farmi giustiziere di morti misteriose di Labdacidi.  ant. Cosmiche menti Zeus e Apollo. Sanno tutto  del mondo. Ma qui tra uomini  non c' è prova reale che un vate salga più in alto di me. Certo con dottrina sua un'altra dottrina può varcare l'uomo. Io no: non concedo se non vedo discorso che regge - accordo alle critiche aspre. Una cosa fu chiara: l'assalto su lui della femmina alata. Che mente quel giorno brillò all'esame che festa per Tebe: non voglio premiarlo con basso losco sospetto.  Dal palazzo appare Creonte Viso buio. 

CREONTE Uomini di Tebe! Sento che Edipo il poderoso Edipo m'incrimina con trame mostruose. Non l'ammetto: e mi presento a voi. È vero: sono ore amare queste. Ma se s'illude d'essere bersaglio lui d'un attentato mio - mio capite di piani e di concreto gesto - la vita non ha più attrattive è tempo immoto: sotto cappa di sospetto. Poi quell'opinione sua m'addossa castigo non leggero. Anzi enorme se squillerà in città che sono fango: e fango tu i miei mi chiamerete. 

CORO Forse l'insulto è stato strappo d'ira non meditata idea. 

CREONTE Deve esserci una fonte clamorosa che docile a un mio piano il mago dice subdole parole. Ma chi è? 

CORO Voce correva: con che conscio fine non saprei. 

CREONTE L'occhio non vagava non vagava la ragione mentre mi si scagliava addosso la mia colpa? 

CORO Non so dirti. Non scorgo i moventi del potere. Eccolo è lui. Là sulla soglia. Appare dalla reggia Edipo. 

EDIPO Sei tu? Sei qui come hai potuto? Ne hai di coraggio. Con che faccia vieni alla mia porta? Tu sicario in piena luce della mia persona predone solare del potere? Rispondimi per dio: che hai intuito in me debolezza pazza ingenuità per costruire il piano? O forse non avrei notato le spire della frode? O le scoprivo e non le avrei stroncate? Ingenuo no il tuo colpo di mano? Mettere il potere nel carniere senza sforzo di gente e di complici tuoi! Con gente e con mezzi si preda il potere! CREONTE Tu farai come dico. Ribatterò il tuo dire. Punto a punto. Tocca a te ascoltarmi adesso. Poi rifletti scegli come vuoi. 

EDIPO Maestro a predicare! Ma io non valgo molto come allievo. T'ho scoperto: tu mi odi m'hai colpito già. 

CREONTE Guardalo il primo punto: comincerò da lì. Attento! 

EDIPO Guarda punto primo: non gridare che non c'è bassezza in te. 

CREONTE Se valuti tesoro l'egoismo che di sé si bea e non ragiona il tuo cervello sbanda. 

EDIPO Se valuti possibile colpire chi ti sta vicino e non piegarti a meritata pena tu non hai cervello. 

CREONTE L'ammetto c'è equità nel tuo ragionamento. Ma la mia colpa dove t'ho colpito dici devi ancora farmela capire. 

EDIPO Tuo o non tuo l'insistente avviso: ricorrere per forza all'ufficiale scienza del veggente? 

CREONTE E lo ripeterei. Io sono coerente. 

EDIPO Da quanto Laio quanto tempo fa... 

CREONTE ... ha fatto cosa? Non afferro. 

EDIPO Scivolò nel nulla per colpo sanguinoso? 

CREONTE Affonda nel passato il calcolo del tempo 

EDIPO Quel vate il vostro era già avvolto di magia? 

CREONTE Limpida magia. E autorevole esattamente come oggi. 

EDIPO Citò me che so una frase barlume d'un ricordo allora? 

CREONTE Nulla. Almeno finché c'ero io. No mai. 

EDIPO E non faceste inchieste sulla morte? 

CREONTE Se cominciammo...! Ma tutto fu silenzio. 

EDIPO Ma come? Il gran cervello non svelò le cose? 

CREONTE Non so nulla: mi chiudo io su cose cui la tua mente non arriva. 

EDIPO C'è cosa cui arriva benissimo la mente. Parla... 

CREONTE Sarebbe? Se è nota non m'oppongo. 

EDIPO Questo: vi siete mossi insieme tu e lui. Per forza. Se no quello non parlava di massacri miei su Laio. 

CREONTE Ah dice questo: esperto sei tu. Ora sono io che ti faccio domande come tu con me. È mio diritto. 

EDIPO Interroga: non sono omicida non cado nella rete. 

CREONTE Rispondi. Mia sorella è la tua donna? 

EDIPO Smentire è assurdo in questa tua domanda. 

CREONTE Domini spartendo il tuo primato con la donna? 

EDIPO Quanto l'attrae da me l'ha sempre. 

CREONTE E non v'eguaglio? Coppia voi: io terzo? 

EDIPO Appunto. Sei della famiglia e pecchi. 

CREONTE Non è così se seguissi logica la mia che ti dico. Concentrati su questo intanto: dimmi la scelta probabile umana tra regno con freddi sudori o senza sussulti nel sonno se personale potenza non varia. Io non ho impastata in me febbre di trono. Piuttosto di vivere come sul trono. Chiunque di chiaro cervello è così. Tu sei la mia fonte. Io attingo senza tremori. Se avessi potere chissà quanti gesti non scelti. Può appartenere al trono quel fascino che primato e potenza indolori non hanno? E come? Non sono ingenuo; non al punto di cercare altezze strane senza frutti in sé. Oggi sono un idolo. Oggi ho solo inchini. Oggi chi cerca te davanti a me scodinzola. Ogni speranza di favore passa qui da queste mani. E tenderei ad altre alternative io dando colpi a questo? Assurdo. Cervello che funziona bene non s'ammala: mai! Non sposerei l'idea che pensi non è in me. E non avrei lo slancio di mettermi con altri mente d'un'azione. Puoi documentarti. Va' da Apollo interroga l'ispirata voce se fu leale il mio messaggio. Ma non basta. Se cogli una mia trama un vincolo con l'uomo dei prodigi giustiziami: ma non con voto solitario. In coppia! Il mio col tuo m'inchioderà! Sensazione torbida egoistica la tua: non incriminarmi. Non è retto dire probi i vili ciecamente e vili i probi. Cancellare uno dei tuoi fedeli - ascolta - è come se ti strappi cosa che più senti tua dentro: la vita! Col tempo capirai la verità senz'ombre. Tempo è unico giudice del giusto. Basta un giorno: capisci chi fa il male. 

CORO Alte parole principe coi piedi radicati in terra. Precipitosa mente invece inciampa. 

EDIPO Ma quando si precipita qualcuno e mi sfiora con attacco viscido scatta il contrattacco mio a precipizio. Se mi disarmo e aspetto lui ha già vinto e io sono finito. 

CREONTE A che pensi? Confinarmi via da Tebe? 

EDIPO Nooh! Cadavere ti voglio non fuggiasco! 

CREONTE Se sveli prima l'origine dell'odio... 

EDIPO Da ribelle pronto alla disobbedienza parli? 

CREONTE Sì. Non è sentenza limpida la tua. 

EDIPO Per me sì mi basta. 

CREONTE Anch'io ho dei diritti. 

EDIPO Tu? Hai il male nelle vene. 

CREONTE Se fossi tu a non capire? 

EDIPO Non importa. Docilità è dovere. 

CREONTE Non a ordine perverso. 

EDIPO Povero Stato Tebe... 

CREONTE Ch'è anche mia. Non tutta tua. 

CORO Fermi principi! Vedo Giocasta. Viene dalla soglia nell'attimo critico. Ora c'è lei. Deve sanarsi la frattura.  Giocasta appare dalla reggia. 

GIOCASTA Che miseria! Lingue che duellano impazzite! Ma non avete pudore a frugare le miserie vostre con Tebe nella lebbra? Non rientri nel palazzo tu? E tu Creonte a casa? Trascinerete cosa che non conta a lacerazione senza fine? 

CREONTE Sangue fraterno! Tuo marito Edipo fa di me giustizia mostruosa. Alternativa tra due pene: l'esilio dalla terra o la condanna a morte. 

EDIPO Esatto. L'ho sorpreso nella sua viltà s'era deciso per il colpo vile e l'annientamento fisico per me. 

CREONTE Desolazione pura fine disperata voglio e giuro a me se miei sono i piani di cui m'incrimina. 

GIOCASTA Edipo ti scongiuro fidati di lui. Ha giurato. Gli devi rispetto religioso: come a me e al popolo che ti circonda. 

CORO str. Fidati mio re. Buon volere mostra e chiaro sentimento. 

EDIPO Piegarmi? Dimmi in che? 

CORO Onoralo. Meschino non fu mai. Ora giurando giganteggia. 

EDIPO Sei conscio di che chiedi? 

CORO Conscio. 

EDIPO Svela che vuoi dire! 

CORO È dei tuoi. È sacro. Per indizio nebbioso di voci di parole non emarginarlo. 

EDIPO Senti bene. La tua richiesta significa richiesta di condanna a morte o di fuga per me dalla mia terra. 

CORO str. Oh no per l'altissimo divino Sole! Muoia disperato io  sconsacrato relitto se fu idea mia. Ho già quota di pena: l'agonia di Tebe m'incrina se alla pena antica s'aggancerà la pena che da voi proviene. 

EDIPO Via scompaia! Anche se dovrò morire: non c'è altra via. O patire esilio brutalità che m'annulla via dalla patria. Il pianto delle tue parole mi commuove. Non delle sue ah no. Di lui avrò ribrezzo: qualunque fine faccia. 

CREONTE Ti pieghi. Ma traspare il tuo ribrezzo. Che peso per te quando riemergerai da questa febbre. Zavorra tormentosa a te il tuo te stesso. E pena meritata. 

EDIPO Mi liberi di te? Via sparisci! 

CREONTE Andrò. Di me non hai capito nulla. Destino. Ma per questi resto io Creonte. Creonte s'allontana. 

CORO ant. Che aspetti regina? Guidalo dentro alla reggia. 

GIOCASTA Fatemi capire prima il caso. 

CORO Fantasie voci incontrollate. Ma anche il pregiudizio rode. 

GIOCASTA Scambio di colpi? 

CORO Sì. 

GIOCASTA Ma su che basi? 

CORO Basta. Ho nell'anima Tebe. Mi basta seppellire la cosa dov'è. 

EDIPO A che punto a che punto amici! Tu modello d'equilibrio! M'hai sfibrato m'hai smussato il filo dentro. 

CORO ant. Sovrano ti ripeto: bada sarei pazzo pazzo e cieco se rinnegassi te. Tu rimettesti in rotta Tebe  Tebe mia che mareggiava nel dolore. Come ti rivorrei timone di salvezza! 

GIOCASTA Dio dio! Mio re fa' capire anche a me da che nacque quest'onda di rabbia. 

EDIPO Ma sì. Per me vali più molto più di costoro. È Creonte: quanto male ha tramato per me! 

GIOCASTA Parla. Chissà se chiarirai con esattezza la nemica accusa. 

EDIPO Assassino mi chiama! Assassino di Laio. 

GIOCASTA Certezza interiore o voce rimbalzata a lui? 

EDIPO S'è fatto scudo di tristo incantatore. Lui non compromette le sue labbra mai. 

GIOCASTA Sblòccati. Lascia cadere questa storia. Ascolta: non c'è essere vivo padrone di scienza presaga. Voglio darti trasparenti segni. Poche parole. Un presagio sì toccò Laio un tempo. Ah non da Apollo non da lui non posso dirlo. Dalla ciurmaglia sua: che aveva una meta segnata morte per mano di figlio creatura nata da me e da lui. Poi finisce - voce di tutti - che l'ammazzano ladri mai visti. Là al triangolo di strade. Anche il figlio. Sbocciato - neanche tre giorni - e quello gli strinse nei lacci i due nodi dei piedi. Lo fece rotolare per rocce senza pista: non lui mani diverse. Vedi Apollo non concreta nulla: né quello ammazza il padre né Laio ha il colpo mostruoso - incubo era - da quel figlio. Le verità dei maghi! Le loro linee nette! Non pensarci più neppure un attimo. Dio fruga trova i bisogni: e allora svela tutto lui apertamente. 

EDIPO Come m'annebbio dentro. L'intelligenza si ribella ora nel sentirti. 

GIOCASTA Che dici? Che angoscia ti stravolge? 

EDIPO Un'impressione. Hai detto tu che Laio cadde nel sangue là al triangolo di strade? 

GIOCASTA Sì correva voce. E ancora non è dimenticata. 

EDIPO Dov'è il punto preciso del dolore? 

GIOCASTA Fòcide si chiama strada che si spacca da Delfi da Daulide e lì si fonde in una. 

EDIPO E il tempo dimmi corso dalle cose? 

GIOCASTA Poco prima che brillasse la tua luce di monarca si gridò la notizia per le strade. 

EDIPO Ah Zeus! Cos'hai deciso che mediti per me? 

GIOCASTA Che hai? Edipo che ti bolle dentro? 

EDIPO Non interrogarmi non ancora. Spiegami Laio. Che uomo era e a che fiorire d'anni? 

GIOCASTA Grande. Germogliava bianco tra i capelli appena come polvere. Ecco come appari tu. Non c'era molta differenza. 

EDIPO Che peso! Ora ho barlumi. Ero cieco. Martellavano me le infernali parole che ho detto. 

GIOCASTA Cosa? M'inchiodi. Non ti guardo non posso. 

EDIPO Ho freddo terribile dentro. Forse il profeta vedeva. Tu puoi darci le prove. Devi trarti di bocca un'altra parola. 

GIOCASTA Io sono inchiodata. Se so la risposta dirò. 

EDIPO Viaggiava leggero o con scorta forte da uomo che comanda? 

GIOCASTA Cinque erano in tutto. Tra loro un attendente. Un carro solo che portava Laio. 

EDIPO Aaah traspare tutto! Ma chi vi disse i fatti allora chi? 

GIOCASTA Un tale servo. Lui tornò unico superstite. 

EDIPO Esiste? E ancora nella casa? 

GIOCASTA Ah no. Fu quando ritornò dal luogo e vide te padrone del potere. Laio era morto. Mi s'attaccò alla mano mi scongiurò di metterlo in campagna ai pascoli di bestie fuori fuori dagli occhi della gente. L'ho lasciato andare. Non era che uno schiavo. Ma meritava il mio regalo e anche più. 

EDIPO Che torni immediatamente qui. E possibile? 

GIOCASTA È possibile. A che scopo tendi? 

EDIPO Ho paura di me stesso. Forse m'è già uscito di bocca troppo chiaro perché sento voglia di vederlo in faccia l'uomo. 

GIOCASTA Sta' tranquillo sarà qui. Ma credo di avere dei diritti anch'io devo sapere il peso che ti tieni dentro Edipo. 

EDIPO No non posso più lasciarti fuori. Troppa tensione al limiti dell'incubo. Tu sei la cosa più importante. A te soltanto a te posso parlare. E troppo grave il mio momento. Io come padre ebbi Pòlibo corinzio. Madre Merope: una dòride. Laggiù contavo molto io e tutti mi stimavano in città. Poi mi cadde addosso un fatto. Forse meritava diffidenza non meritava la mia febbre. Si mangiava e uno carico di vino mi dà una voce in mezzo al bere che sono figlio falso io. Per me fu una mazzata. Quel giorno soffrivo ma mi tenni. Il seguente andai dalla madre dal padre e facevo domande. Fu brutto colpo l'insulto per loro. Se la presero con chi aveva gettato là quella parola. Mi fece piacere vederli così. Ma per me era trapano fisso: s'incuneava più fondo. Non dico niente alla madre a mio padre e prendo la strada di Delfi. Mi congedò il Radioso. Ignorò il tema della mia richiesta. Ma fece balenare in quella lingua sua altre atrocità mostruose stravolte. Che tutto era fisso per me: penetrare mia madre far sorgere vite una carne ostica all'occhio dell'uomo farmi assassino del padre che fu mia radice. Risuonavano le frasi. Per il ritorno misurai le stelle la direzione della mia Corinto e mi sbandavo lontano dove non vedessi maturare mai lo scandalo dei miei presagi neri. Passo dopo passo tocco i luoghi dove dici cadde nella morte il vostro re. Donna voglio svelarti tutto. Io semplice pedone ero ormai al triangolo di strade che sappiamo. Là mi venivano incontro l'attendente e dritto sul carro a cavalli quell'uomo. L'uomo delle tue parole. Quello alla guida e l'altro il vecchio proprio lui volevano investirmi farmi rotolare fuori dalla strada. Io mi tendo. Picchio sull'uomo delle redini: lui mi vuole fuori strada. Anche il vecchio adocchia mi spia che sfioro la fiancata e dall'alto mi grandina doppia scudisciata in piena faccia. Pagò: non in proporzione certo. Un attimo: gli piombò addosso la mia mazza. Fu questa mano guarda. Lui si spezza. S'affloscia scivola dal fianco del suo carro. Ammazzo tutti. Se un nodo un qualunque nodo esiste tra quel viaggiatore e Laio chi è disperato più di Edipo? Che vita nausea Potenti più della sua vita? Vietato a stranieri e Tebani riceverlo in casa. Vietato parlargli! Rifiuto umano! E nessun altro io io ho calcato su me la nera condanna. Insudicio il letto del morto con queste mie mani. Guardate! L'hanno ucciso! Sono male vivente. Colpa pura. Il mio futuro è fuggire. Fuggendo cancellerò dagli occhi i miei schiverò la patria: o è fatale annodarmi alla madre nel letto e abbattere il padre Pòlibo mia radice mia guida di vita. Sarebbe assurdo di' intravedere l'atrocità di un dio in questi colpi miei? Noooh mai innocenti Potenze non fate che scorga quel giorno! Cancellatemi dal mondo prima che mi veda meta io Edipo di peste soffocante! 

CORO Re ci paralizzi. Aspetta: devi interrogare chi ha vissuto i fatti. Spera spera! 

EDIPO Speranza. Me ne resta poca. Solo mi tendo all'arrivo del bovaro. 

GIOCASTA Al suo apparire? Perché t'accende dentro? 

EDIPO Ascolta bene: se alla prova lui ricalcherà le tue parole io forse sì evaderei dal mio soffrire. 

GIOCASTA Che parola ho detto che spiccava fra le altre? 

EDIPO Ladri. L'hai sottolineato: l'uomo raccontava di più d'uno massacratori di re Laio. Se ridirà quella parola "numerosi" io non ho ucciso. Uno più d'uno: non coincidono non possono. Ma se confesserà: un uomo solo uno vestito da viandante mi si squilibra addosso in luce cruda l'ago della colpa. 

GIOCASTA Il suo racconto netto aperto era quello tu lo sai non lo cancellerà non può. La gente l'ascoltava non io sola. Potrebbe anche sviarsi dalla traccia antica. Anche così non farà retta luce e non può essere sulla violenta morte di Laio sì di Laio. Obliquo predisse la sua fine: morte per mano d'un mio figlio. Povero figlio: certo non l'uccise lui scomparso già da tanto tempo. È tutto qui. Presagi: non mi distrarranno più da oggi. Tirerò dritto e basta. 

EDIPO Belle parole. Però manda qualcuno fa' venire il servo non lasciar cadere. 

GIOCASTA Manderò di volo. Entriamo. Non so fare gesti che tu senta ostili. Giocasta ed Edipo rientrano nel palazzo. 

CORO str. Mi venisse dall'alto dote della vita innocenza religiosa di parole e d'ogni atto. Hanno codice fisso su nelle altezze fiorito nell'azzurra distesa: Olimpo solo n'è padre. Non è creatura di fibra che ha dentro la morte. Incuria non può intorpidirlo. Racchiude divina maestà. Non tramonta.  ant. Squilibrio semina despoti. Squilibrio nausea delirante di scelte incoerenti che sfociano nel nulla  scala aerei fastigi poi piomba in morsa fatale scheggiata  dove passo che salva non c'è. Supplico dio: non sciolga tensione preziosa allo Stato. Dio sarà baluardo infinito per me.  str. C'è uomo che marcia con fronte ritta per opere di braccia o della mente. Giustizia non l'intimorisce. Ma sedi di Potenti non onora e allora lo predi la quota di male! Paghi la febbre che lo fa cadere se s'arricchisce di ricchezza ingiusta  se non frena gesto profanante  se stringe ossessionato beni proibiti. Pericolosi casi. C'è l'uomo che devia colpi di dio fa scudo alla vita? Se questa morale risplende ha senso il mio essere coro?  ant. Non andrò più all'apice del mondo col brivido sacro. Basta col santuario d'Abe  basta con Olimpia se l'uomo non additerà perfetta coincidenza di magici disegni. O Forza del cosmo - se è retto nome - Zeus mio tutto  non essere cieco vegli il tuo eterno potere! S'accantonano opache di anni magiche note su Laio. Luce di culto non brilla su Apollo. Religione langue! Giocasta esce dal palazzo con servi che recano offerte votive. 

GIOCASTA Nobili di Tebe ho deciso - pilastro nella mente - pellegrinaggio ai templi dei Potenti. Offro fiori aromi accesi: eccoli guardate. Edipo esagera. S'impenna il cuore suo rovente in rifrangersi d'angosce. Non decifra coi fatti del passato il nuovo oggi con buonsenso anzi è preda di voci che ode; basta che sia voce di spettri paure. Ho tentato tutto. Ma non migliora. Perciò mi tendo pellegrina a te Apollo della Luce qui sulla mia strada. Mi prostro supplico: procuraci riscatto di purezza. Terrore freddo in tutti noi con lui negli occhi irrigidito. Lui timoniere alla manovra. Irrompe il Messo che giunge da Corinto. 

MESSAGGERO Ditemi gente m'informereste voi su dove sta la reggia del monarca sì d'Edipo? Ditemi piuttosto lui dov'è se lo sapete. 

CORO Ecco la facciata lui è dentro viaggiatore. Questa è la donna la madre: madre dei suoi figli. 

MESSAGGERO Sia florida tra fiorenti cari sempre lei la sposa perfetta del re! 

GIOCASTA Ricambio le parole viaggiatore. È giusto: sei gentile. Ora di' chiaro lo scopo del tuo viaggio e il tuo messaggio. 

MESSAGGERO Gioia: alla reggia all'uomo tuo signora. 

GIOCASTA Gioia? Qual è l'origine del viaggio? 

MESSAGGERO Da Corinto. Ecco racconto: e può essere festa per te assurdo il contrario - ma forse amarezza. 

GIOCASTA Possibile? Ambigua magia... che sarà? 

MESSAGGERO La corona dell'Istmo! Per lui! La gente dell'Istmo lo vuole sovrano. A gran voce! 

GIOCASTA Che dici? Pòlibo venerando non domina più? 

MESSAGGERO Ah no. Morte lo chiude nella terra. 

GIOCASTA Ripeti! Morto morto il padre di Edipo! 

MESSAGGERO Merito morte non parlassi sincero. 

GIOCASTA (a una del seguito) Ragazza che fai? Non voli da lui dal re? Raccontagli tutto! O echi misteriosi degli dei! Dove siete? Pòlibo! Da quanto l'evitava Edipo nell'incubo d'ucciderlo! Ed ora Pòlibo è nel Nulla: caso naturale. Non ha colpe lui. Appare Edipo. 

EDIPO Giocasta amore occhi miei perché mi chiami sulla strada? 

GIOCASTA Senti quest'uomo. Aguzza gli occhi intanto se trovi scopo al quale vanno gli arcigni indovinelli del tuo dio. 

EDIPO Chi è? Che ha da dirmi? 

GIOCASTA Da Corinto. Ci sta dicendo che tuo padre Pòlibo non è non è più: è un morto. 

EDIPO Che dici amico? Rischiarami con la viva voce. 

MESSAGGERO Se questo devo dire - prima verità - ripeto: Pòlibo è scomparso è nella morte. 

EDIPO Un attentato? Abbraccio d'una febbre? 

MESSAGGERO Breve oscillazione reclina vecchie ossa. 

EDIPO Povero vecchio sfatto da malanni allora. 

MESSAGGERO In armonia con la distesa d'anni. 

EDIPO Aaah! E dovremmo esplorare ispirati bracieri d'Apollo uccelli che stridono nell'aria? Staffette del futuro quelle? Del futuro mio compreso l'assassinio mio del padre? E invece eccolo là morto steso sotto terra. Io sono qui. Mai sfiorato un'arma. Forse l'ha disfatto il mio rimpianto. Così sì così sarei radice della morte. Ora Pòlibo posa nel Nulla. S'è preso bagaglio da nulla le voci traditrici del dio. 

GIOCASTA Non te lo dicevo già da tanto? 

EDIPO Sì sì. Ma io brancolavo nel terrore. 

GIOCASTA È finita. Cancella da te stesso questa storia. 

EDIPO L'amore con mia madre. Come posso è un incubo... 

GIOCASTA Angosce sempre! Ma perché? La vita è preda di coincidenze. Presagio illuminato non esiste. Meglio non avere scopi vivere come t'è dato. Non farti ossessionare dall'amore con tua madre. L'hanno già fatto in tanti l'amore con la madre dentro i sogni. Cose sciocche. Chi non ci fa caso vive meglio più leggero. 

EDIPO Tutto vero tutto bello ciò che dici: se non fosse viva lei che m'ha creato. Ma vive. Devo stare in ansia. Non ho scelta. Anche se il tuo dire è vero. 

GIOCASTA Ma è occhio sole la fossa del padre. 

EDIPO Sì di sole. Ma è incubo lei viva. 

MESSAGGERO Quale donna viva t'ossessiona? 

EDIPO Mèrope vecchio che Pòlibo si teneva in casa. 

MESSAGGERO Ed è radice d'ansie vostre? In che? 

EDIPO Dio che scaglia risposta mostruosa amico. 

MESSAGGERO Svelabile o segreto tuo chiuso? 

EDIPO Ma no no. Ecco: Obliquo mi disse il mio futuro un giorno. Penetrerò mia madre. Spargerò sangue di mio padre con le mani. Per questo non è più Corinto la mia casa la evito da tanto. Ne sono contento anche se sarebbe dolce rivedere in faccia chi m'ha fatto vivo! 

MESSAGGERO Era l'incubo questo? Ti fece senza patria questo? 

EDIPO Non solo. Non volevo assassinare il padre o vecchio. 

MESSAGGERO Io mio re che sono qui per devozione a te non devo cancellarti quest'angoscia? 

EDIPO Guadagneresti giusta grazia. 

MESSAGGERO Era la mia meta sai la più importante: farmi meritevole con te al tuo ritorno in patria. 

EDIPO Non tornerò da chi mi fu radice. 

MESSAGGERO Figlio traspare: non vedi la tua strada... 

EDIPO Che vuoi dire: ti scongiuro spiegami! 

MESSAGGERO ... se per questo devii dal ritorno a casa. 

EDIPO Mi spaventa. Radioso può mostrarsi esatto. 

MESSAGGERO E tu contrarne male oscuro da chi fu radice? 

EDIPO Questo vecchio questo: ah questo m'ossessiona! 

MESSAGGERO Senti il tuo spavento non ha senso... 

EDIPO Ma se sono figlio di quei due! 

MESSAGGERO ... perché Pòlibo per te non è nessuno. 

EDIPO Ripeti! Pòlibo non fu la mia radice? 

MESSAGGERO No. Non più di me che ti sto qui davanti. 

EDIPO Chi dà la vita uguale a chi per te non conta. Assurdo. 

MESSAGGERO Ma non t'ha fatto vivo lui: né io. 

EDIPO E il nome che mi dava figlio : in quale senso ? 

MESSAGGERO Dono anni fa... Dalle mie mani t'accettò. 

EDIPO E l'affetto immenso per un dono da straniera mano? 

MESSAGGERO Infuso da anni di figli non avuti. 

EDIPO M'hai comprato tu o m'hai raccolto per donarmi? 

MESSAGGERO T'ho intravisto nei crepacci verdi là su Citerone. 

EDIPO Riandavi quei sentieri. Con che scopi? 

MESSAGGERO Pascolavo bestie sugli alpeggi. 

EDIPO Sotto padrone? Pastore dei tramuti? 

MESSAGGERO Io fui la vita tua in quei momenti creatura! 

EDIPO Io vittima? Di che? Tu mi salvasti da che guai? 

MESSAGGERO Gli snodi dei tuoi piedi. Prova a interrogarli. 

EDIPO Nooh! Quanti anni... perché frughi la mia macchia? 

MESSAGGERO Slego io gli apici dei piedi trapanati. 

EDIPO Meravigliosa umiliazione che dalle fasce ho addosso. 

MESSAGGERO E t'è venuto il nome da quel caso identità attuale. 

EDIPO Ah dio dio! Chi l'ha voluto: padre madre? 

MESSAGGERO Non so niente. L'uomo che ti diede sa la storia più di me. 

EDIPO Da altri tu m'hai ricevuto non fu scoperta tua? 

MESSAGGERO No no. Passaggio a me da un altro da un pastore. 

EDIPO E chi è? Sai parlarne farmi luce? 

MESSAGGERO Aspetta sì uomo di Laio si diceva. 

EDIPO Del re re di lontani giorni qui della terra? 

MESSAGGERO Esatto. Sì l'uomo pascolava le sue bestie. 

EDIPO Sarà ancora vivo? Devo vederlo. 

MESSAGGERO Voi gente di qui: lo saprete bene voi. 

EDIPO Voi che fate cerchio intorno: chi sa qualcosa del pastore di cui lui dice che l'ha visto nei poderi o qui fra noi? Confessate voglio la soluzione: adesso è l'ora.

CORO Sì dovrebbe essere lui l'uomo dei poderi quello che insistevi per vedere prima. Qui c'è Giocasta. Nessuno può parlarne meglio. 

EDIPO Regina hai in mente la persona? Quello che volevo far venire? È lui? È lui che intende? 

GIOCASTA Lui chi? Cos'ha voluto dire? Non lasciarti attrarre. Sono parole cieche. Non farle penetrare in te. 

EDIPO Ho una traccia ormai. Non posso non illuminare il sangue da cui vengo. 

GIOCASTA Ti scongiuro: se pensi alla tua vita non impazzire in quest'indagine. Sto già abbastanza male io. 

EDIPO Càlmati. Splendesse che il mio sangue nelle vene è schiavo da generazioni non avresti riflessi umilianti. 

GIOCASTA Non importa ascoltami ti prego non decidere nulla. 

EDIPO Non posso. Non posso non scavare questa verità. 

GIOCASTA Sento in me già tutto. Per amore io ti parlo... 

EDIPO Amore! Mi affligge questo amore tuo. 

GIOCASTA Ti crolla tutto addosso. Non capire oh no chi sei! 

EDIPO Me lo portate qui davanti quel pastore? Basta con Giocasta. Ha sangue da signora? Se lo goda! 

GIOCASTA Uomo segnato! Riesco a dirti solo questo. Non una parola in più. Giocasta scompare nel palazzo. 

CORO Edipo è corsa via predata da dolore. Come mai? Sarà schianto sfacelo lo sento da quel suo mutismo 

EDIPO E schianto sia se destino vuole. Io Edipo voglio sapere da che seme vengo. Umile? Che importa? Quella è donna. Chissà manie di grandezza: io non ho un nome e ciò l'umilia. Me l'attribuisco io una madre: è Occasione. Se è prodiga con me diventerò qualcuno. È lì la mia materna pianta. E gli anni parte di me stesso hanno segnato gli orizzonti miei: piccoli prima poi sovrani. È la mia radice la mia fibra. Non devierò. Non esiste un altro Edipo. E non dovrei scavare la mia storia? 

CORO str. Se magia m'ispira o razionale mente giuro sull'Olimpo - tu domani Citerone al plenilunio sarai conscio del mio glorificarti nei canti tu nativa culla d'Edipo seno nutriente grembo! Sentirai le mie cadenze tu che rechi note liete ai principi. Dio dell'Aiuto Dio di Luce accetta sorridi!  ant. Figlio chi t'ha fatto vivo di quelle che vivono nei secoli  coperta da Pari che vaga fra le rocce? O una donna dell'Obliquo? Lui adora i pascoli verdi! O il principe Cillenio  o l'ebbro dio aereo su lame di roccia ti ebbe regalo di Ninfa d'Elicona. Con quelle moltiplica giochi d'amore! Appare il vecchio Servo tra due uomini di Edipo. 

EDIPO Non l'ho mai scorto in faccia vecchi. Ma se posso sbilanciarmi credo di vedere il pecoraio l'uomo delle mie ricerche. Duetta col nostro messaggero nel carico di anni. S'equilibrano. Poi ho riconosciuto le sue guide. Uomini miei. Certezza conscia dovresti averla tu più di me. Il bifolco lo vedesti tu in passato. 

CORO Sì lo conosco. Senza dubbi. Proprietà di Laio: uomo dei pascoli sicuro come nessun altro. 

EDIPO Cominciamo. Da te voglio saperlo viaggiatore di Corinto. È lui? 

MESSAGGERO Lui che vedi. 

EDIPO Avanti. Guardami dritto vecchio. Rispondi a ogni domanda. Appartenevi a Laio tu? 

SERVO Già cresciuto qui da lui non schiavo da mercato. 

EDIPO E che facevi? Che mestiere? Quale vita? 

SERVO La mia vita? Tutt'un seguitare le sue greggi. 

EDIPO E i posti tuoi? I pascoli battuti? 

SERVO Oggi Citerone domani i prati intorno... 

EDIPO Guarda quest'uomo. L'hai visto mai lassù? 

SERVO A far che? E poi che uomo di chi parli? 

EDIPO Questo sotto gli occhi. Lo incrociasti? Come? 

SERVO Subito così non riesco... Ah la mia memoria... 



MESSAGGERO
C'era da aspettarselo signore. Posso lucidargli io ricordi ignoti. Ha ricollegato io lo so: quegli anni là su Citerone lui con due greggi io con uno andavo venivo tre stagioni intere con quest'uomo da primavera all'epoca di Arturo. D'inverno cacciavo nei ricoveri le bestie lui negli steccati del suo Laio. Facevamo come dico o c'è qualcosa d'inventato? 

SERVO Tutto esatto. Per quanto tanto tempo fa... 

MESSAGGERO Adesso dimmi. Sai d'avermi dato un bimbo. Dovevo crescerlo creatura mia. 

SERVO E allora? Perché quest'interrogatorio? 

MESSAGGERO (indicando Edipo) Tu lo vedi? Il bimbo del passato è lui! 

SERVO Ti possano... Vuoi tacere? 

EDIPO Non bastonarlo vecchio. Come parli tu non lui merita il bastone. 

SERVO O mio gran signore in cosa sbaglio? 

EDIPO Non spieghi il bimbo T'ha fatto una domanda. 

SERVO Parole parole ignoranti. Sforzo vuoto. 

EDIPO Se con la gentilezza tu non parli strillerai la verità. 

SERVO Sono vecchio ti supplico non martoriarmi. 

EDIPO Subito: rovesciategli le spalle. 

SERVO Tutti contro me perché? Che sete di sapere hai che vuoi? 

EDIPO Quel piccolo! L'hai dato a lui? T'ha fatto una domanda. 

SERVO L'ho dato. Meglio se finivo morto quel mattino. 

EDIPO Arriverai a quella fine adesso se non parli come devi. 

SERVO Molto peggiore se rivelo sarà la mia caduta. 

EDIPO Vuole insabbiare tutto. Si vede a occhio nudo. 

SERVO Come? Io? L'ho già detto. Sì l'ho dato. 

EDIPO Da dove l'avevi? Roba tua o di chi altro? 

SERVO Mio no: che dici? L'ho solo ricevuto da una mano. 

EDIPO Di chi? Guarda questa gente. Qual era la famiglia? 

SERVO Padrone sugli dèi basta! Non frugarmi più! 

EDIPO Sei cadavere se mi fai ridire... 

SERVO Aspetta. Intorno a Laio. Legato a lui... 

EDIPO Servo? O con legami sangue del suo sangue? 

SERVO Nooh! Proprio quella cosa! Tremo a dirla. 

EDIPO Io a sentirla. Sentirò che importa? 

SERVO Di lui di Laio! Figlio suo. Era la voce. Lei chiusa là può raccontarti bene. La donna sa le cose. 

EDIPO Ah da lei direttamente a te. È così? 

SERVO Proprio così padrone. 

EDIPO Che dovevi farne? 

SERVO Farlo scomparire. 

EDIPO Frutto suo? Spietata! 

SERVO Sì ma ossessionata da magiche voci di male. 

EDIPO Che voci? 

SERVO Ammazzerà suo padre: ecco che voce. 

EDIPO E tu l'hai dato in mano al vecchio. Come mai? 

SERVO Intenerito maestà! Pensavo adesso se lo porta via là dalle sue parti via da noi. Lui l'ha salvato: per soffrire peggio. Se sei tu che dice sei cascato male molto male il giorno che sei nato. Te lo dico io. Il servo si allontana. 

EDIPO Nooh! Tutto s'illumina riaffiora. Chiara vita fatti guardare in faccia. Ultimo sguardo. Luce piena sul mio io! Radici maledette! Amori innaturali! Un assassinio assurdo! Edipo si precipita nel palazzo. 

CORO str. O vite vissute! Vi calcolo vi scavo: e la somma è niente. Chi ditemi chi sente serenità di dio su di sé? È meno che illusione  e dopo l'illusione c'è tramonto. Tu sei la mia scuola  stanco Edipo. Tu col tuo inferno: non so immaginare contentezza viva.  ant. Svettò negli spazi il tuo arco: predasti bene perfetto baciato da dio  ah Zeus! - sfacendo vergine falcata dell'incantesimo argine fermo a Tebe in agonia. Si radica in questo titolo di re: l'altissimo potere di principe di Tebe eroica città.  str. Oggi... Sei vertice pietoso di dolore. Chi ha in casa perdizione cadenza plumbea di vita? O Edipo volto illuminato  tremendo seno identico seno racchiuse figlio e padre piombati all'approdo del letto. Come devi dirmi come scie di paterno aratro frenarono l'urlo. Come poterono? Strascicata pena!  ant. Recalcitravi a tempo cosmico occhio ti colse. Castiga sposalizio assurdo di figlio che figlia. Figlio di Laio: ah vorrei ah vorrei  non averti saputo! Mi mangia il dolore. Ululo cupo mi scroscia da labbra. Ma devo ridirlo: tu fosti radice d'aria nuova. Cullasti il mio sonno.  Irrompe in scena dal palazzo un Nunzio. Parla al Coro. 

NUNZIO Sovrani maestà salde di Tebe! Udrete vedrete con gli occhi che gesti! Che volo di pianto su voi se vivo richiamo di sangue v'orienta agli eredi di Làbdaco re! Né Danubio né Fasi potranno con acque pulite sbiancare le stanze: che cose sepolte là sotto! Che orrori pronti a brillare nel sole: voluti non contro volere. Più amara tortura nei mali è quando risplende che tu proprio tu l'hai voluto. 

CORO Da sola già era storia da rauchi singhiozzi. Che devi dire? Che nuova parola? 

NUNZIO Fulmina più d'ogni altra dalla lingua al cuore: è morta Giocasta occhi di dea in terra. 

CORO Ah s'è spezzata! Qual è la fonte della morte? 

NUNZIO Lei solo lei! Culmine d'atrocità già sfuma: tu non eri là con gli occhi. Cercherò di dire la passione della donna infranta: certo seguo dei ricordi. Attraversò i portali tesa irrigidita. C'era una spinta fissamente in lei al letto degli amori. Dita come lame sui capelli. Entrò sprangò la stanza dall'interno. Ecco chiama Laio il morto del passato. Grida ricordi di semine passate radici d'assassinio per quell'uomo e lui che se ne andava e lei che frutta con chi fu di Laio nascite di frutti assurdi. E lagrime sul letto dove - storta vita - fruttificò due volte l'uomo dal suo uomo frutti dal suo frutto! Poi l'annientamento. Non so dirti i modi. S'avventò gridando Edipo e non vedemmo la fine dolorosa della donna. Lui brancolava polo d'occhi nostri abbacinati. Ci assedia supplica chiede un ferro dove troverà sua moglie assurda moglie che ararono due madre di lui e dei frutti di lui. Smaniava. Lo fa andare dritto spettro strano non un vivente non uno di noi che siamo lì vicini. Urla disumane. Qualcuno lo pilota. Cadde sulle porte. Tolse contorse i cardini dal muro. Rovina nelle sale. Ci affacciamo: lei è là l'aggancia cappio arrotolato dal soffitto. Lui la guarda. Poi con voci roche non umane snoda il laccio che la regge. S'abbandonò sul pavimento devastata. Poi scena d'incubo. Divelse dalla veste dalla donna spille martellate d'oro i suoi gioielli. S'inarcò. Sventrò dove s'imperniano ruotando gli occhi. Ringhiava confuso; non dovevano scorgere più l'atroce passato le colpe compiute. Avrebbero visto nel nero figure vietate inerti incoscienti davanti a figure volute. Era i suo ritornello. E non si fermava. Librava le spille fiondava sugli occhi. Cavità rosse. Faccia macerata. Non sudore rosso non rivoli pigri. Scroscio buio battente raffiche di sangue. Schianto di dolore. Non da uno. Dall'uomo dalla donna fisso grumo. Fino a ieri c'era gioia qui cristallina gioia. Oggi ora balbettio di pianto perdizione morte fango: le infinite facce del male degradante. Non ne manca una qui. 

CORO Che sofferenza! Ma dimmi c'è una pausa ora? 

NUNZIO Latra d'abbattere porte di metterlo nudo alla vista di Tebe Edipo che ha ammazzato il padre e con la madre... ah grida cose sconce che non posso dire! Farà di sé un relitto via dal paese. Non vivrà più qui: ha addosso il male delle sue maledizioni. Ha bisogno di certezze di mano che lo regga. La sua lebbra pesa l'ha spezzato. Capirai da te. Guarda si muovono i battenti. Che scena nei tuoi occhi ora: scuote anche cuore duro di rancore. Appare Edipo con la faccia distrutta dai colpi. 

CORO Passione spettrale negli occhi! Spettrale più d'ogni altra che mi cadde davanti! O dolente che ossessione t'ingabbia? Infernale abissale zampata scattata su vita d'inferno! Non ti guardo la faccia non posso! E ho dentro infinite domande  ansia d'avere risposte sondarti. Ma m'agghiacci. Tremo. 

EDIPO Aaah aaah! Aaaaaah! Io sono contorto  spezzato. Non ho mete. Che volo di suoni s'impenna vortica dove? Indemoniato io dove t'inabissi? 

CORO Nell'incubo che udito occhio azzera. 

EDIPO str. Negra nebbia. Nemica tenaglia impossibile di diamante che non ha orizzonti. Aaah! Aaah due volte. Ah come scava trapano dei miei sproni chiodo delle mie colpe! 

CORO Chiaro ovvio nella tua passione: doppio patire doppia zavorra di male. 

EDIPO ant. Sei mio. Tu non cambi. Mi stai vicino. Ti fletti pietoso sulla mia mutilazione! Aaah! Non scompari del tutto. Ti sento ti sento  anche nella nebbia nera. La tua voce almeno. 

CORO Disumana decisione! Scatto in te  d'inaridire le pupille! Che spirito t'accese? 

EDIPO str. Apollo fedeli Apollo maturò colpi colpe pene. Nessun'altra mano martellò. Fui io! Che stanchezza! Gli occhi: inutili  per me. Non ho gioie da vedere io. 

CORO Fu così come proclami tu. 

EDIPO C'era vista che sentissi cara  intimamente? O voce che chiama  e che ascoltare è festa? Fate presto. Liberatevi di me  liberatevi della cancrena grave di me maledizione viva. Anche per dèi io sono massimo disgusto vivo. 

CORO La mente le conseguenze t'hanno devastato. Ah se tu avessi saputo non capire! 

EDIPO ant. Sprofondi chiunque mi svelse nei prati dai blocchi bestiali dei piedi m'estrasse da massacro mi rifece vivo. Gesto che non merita grazia da me. Dovevo morire! Non c'era tanto penare di miei e di me. 

CORO Anch'io l'avrei desiderato. 

EDIPO Non avrei viaggiato fino a massacrare il padre a diventare maschio di donna che mi fu radice. Dio m'ha cancellato. Sono carne oscena. A letto con mia madre. Peso atroce. Se c'è degradazione che degrada a fondo ecco quella è eredità d'Edipo. 

CORO Non riesco a definire bello il tuo coraggio. Sì per te meglio finirla che vivere nel nero. 

EDIPO C'era gesto più da uomo del mio gesto? Non farmi la lezione. Basta coi consigli. Edipo non decifra più! Con che occhi vivi contemplavo il padre giù nel Nulla o la madre devastata? Ne ho fatte a loro. Fatti troppo forti. Nodo scorsoio non basta. E i figli? Poteva accarezzarli lo sguardo innamorato facce fiorite... come son fiorite? Ah non potevo non con questi occhi. Buio sulle case piazze torri idoli preziosi di Potenti. Mi sono denudato io di tutto io il più provato il più sublime uomo in tutta Tebe. Io che ho gridato al vento d'annullare l'uomo osceno lebbra viva colpita da luce sovrumana. Sorto dal sangue di Laio! Che fango! E l'ho additato io in me. Potevo colloquiare con la gente con pupille chiare? Ah no. Anzi. Potessi inchiodare fluire di voci all'udito farei di questa carne mia un'isola murata: ah non esitere avrei il mio nero senza suoni. Esilio dell'intelligenza via dal male è unica dolcezza. Citerone m'hai fatto da culla. Perché? Dovevi finirmi rapido abbraccio di morte. Non smascheravo mai me stesso al mondo la fonte del mio sangue. Pòlibo Corinto pareti secolari di padri fatti di parole perché m'avete fatto uomo gran facciata e dietro subdola cancrena? Ora mi svelo: degradato da gente degradata. Triangolo di strade crepaccio d'ombra tronchi fitti nella gola voi voi tre carraie voi che sorbiste sangue mio del padre dalle mani mie avete ancora vivo in voi il colpo che vibrai laggiù; e poi le mie conquiste col mio arrivo qui? O amori che foste mia radice e da me radice spioveste identica semenza creaste nella luce padri fratelli figli sangue dello stesso tronco: mogli spose madri dello sposo. Impasto di rapporti sconci più degradanti in una vita d'uomo. Finiamola. È male dire a viva voce il male. Fate presto vi scongiuro. Cancellatemi cadavere o relitto nelle onde. Voglio perdermi. Fate uno sforzo sfiorate questo rudere di uomo. Coraggio non temete. Non c'è uomo capace di portare questi marchi: solo io. 

CORO Per queste tue domande ecco qui Creonte. Giusta entrata. Farà deciderà. È lui lo scudo dello Stato ora. L'unico in nome tuo. Appare Creonte. 

EDIPO Ormai non so che dirgli. Che argomenti ho? Che fede trasparente brillerà da me? Le mie azioni con lui sono state cattiveria pura. 

CREONTE Non vengo con sorrisi sulle labbra Edipo e non per rivangare cattiverie andate. Voi se non avete scrupoli per vita umana che tramonta frenatevi davanti a Sole incendio regale pastore di vita. Non fate che veda senza velo questo scandalo che nessuna terra aria luminosa grande pioggia ospiteranno mai. Chiudetelo fra le pareti fate presto. È regola santa assoluta che gli intimi di sangue vedano sentano nell'isolamento sporchi mali radicati al sangue. 

EDIPO Dio ti ringrazio! M'hai squarciato la paura. Sei stato così nobile: sei venuto da me che non ho più niente in me d'umano. Odimi: ho un messaggio. Riguarda te non me. 

CREONTE Che ti serve? Perché questa domanda intensa? 

EDIPO Fammi rotolare dai confini. Subito è meglio. In deserta luce dove non avrò colloqui con parole umane. 

CREONTE L'avrei già deciso. Ma voglio interpellare il dio approfondire la futura scelta. 

EDIPO Ma il suo comando trasparì senz'ombra. Cancellare chi disfece il padre lo scandalo vivente: me! 

CREONTE Sì fu questa la parola. Ma ora è fase critica. Meglio approfondire la nuova decisione. 

EDIPO Nuove domande per uno come me spaccato? 

CREONTE Dovresti abbandonarti al dio. Soprattutto tu. 

EDIPO Sì. Tu sei il mio appoggio ora. Mi rivolgo a te. A lei là dentro da' una tomba. Scegli i modi. Sarà rito decoroso certo: lei è dei tuoi. A me ora. Questa è la città del padre: non dev'essere tenuta alla disgrazia d'ospitarmi vivo. Dammi una vita sulle rocce dove Citerone echeggia la montagna mia. Già padre madre l'avevano fissata come tomba destinata a me vivente. M'avevano già ucciso. Verrà da là la fine. Ho una visione: non sarà malanno né altro a sradicarmi. Ero già morto e tornai vivo: per mostruose sofferenze e basta. La mia quota di vita cade alla deriva. Dei miei figli Creonte non preoccuparti troppo: sono maschi troveranno sempre una strada dovunque per la vita. Ma le figlie povere figlie coppia desolata prendile con te Creonte: hanno mangiato alla mia tavola giorno dopo giorno mai senza me e il pane che spezzavo era per loro sempre. Lasciamele accarezzare fammi piangere con loro la rovina. Va' principe! Va' alto sangue. Potessi accarezzarle con le mani sarebbe l'illusione che tutto torna come quando le vedevo. Appaiono le due piccole Ismene e Antigone. Che dire? Oh dio quelle voci... credo... non sono le mie due in rivoli di pianto? Creonte è stato buono con quest'uomo m'ha mandato le figlie carne della carne mia? Avrà senso ciò che dico? 

CREONTE Ha senso. Eccomi. Fu l'impegno mio. So la gioia calda che ti prende. È l'antica che provavi sempre. 

EDIPO Lieta vita a te! Tu le hai fatte venire: per questo t'auguro Spirito scudiero migliore di quello capitato a me. Bambine dove siete? Qui qui tra le mie mani. Mani di fratello. Che regalo vi fanno: vedere le pupille illuminate un tempo del padre che v'ha fatto vive ridotte come sono! Io non sapevo ero tranquillo: poi luce cruda su di me padre creature a voi dall'aratura da cui venni io! Mi fate piangere voi due. Non vi vedo ma nella mente ho già la vita che farete anni come lame di coltello voi sole in mezzo al mondo. Non ci saranno incontri con la gente o cerimonie da cui non fuggirete a casa con occhi lucidi di pianto. Non ci sarà stata festa per voi due. Poi sarete mature per sposarvi. Bimbe non verrà nessuno. Chi farà volare il dado per legarsi al fango che distruggerà voi due dopo il padre mio la madre? Mondo malato il vostro. Padre che ammazzò suo padre. Solcò il ventre in fondo al quale spiovve come seme. Poi mieté voi da identico podere da cui era spuntato. Capite che fango avete addosso? E chi volete che vi sposi? Nessuno. Vedo chiaro in questo. Sarà morte lenta terre inerti senza uomo. Creonte le lascio a te. Sei tu padre ora. Tu solo. Noi che le facemmo siamo cadaveri lei e io. Non lasciarle randage nel mondo senza forza d'uomo. Sono sangue tuo. Non fare che ricalchino il mio male. Lasciati commuovere. Guarda che piccoli anni. Hanno il vuoto intorno. Resti solo tu. Di' di sì stringimi la mano caro. Figlie avrei tanto da dirvi. Ma non mi capireste. Vi prego chiedete questo al cielo: vivere dove v'è dato ma col dono d'un vivere più alto del padre che v'è stato seme. 

CREONTE Toccasti il limite del pianto. Basta. Chiuditi nelle tue mura. 

EDIPO Devo farlo. Ma è amaro. 

CREONTE Meglio fare come l'ora chiede. 

EDIPO Sono pronto. Ma a una condizione. 

CREONTE T'ascolto. Fammi capire. 

EDIPO Devi esiliarmi farmi senza patria. 

CREONTE Tocca al dio che sai esaudirti. 

EDIPO Nooh! Mi odiano gli dèi come nessuno. 

CREONTE Perciò ti sarà dato. 

EDIPO Solennemente dici? 

CREONTE Non è da me parlare ciecamente cose che non penso. 

EDIPO È l'ora. Toglimi di qui. 

CREONTE Cammina. Lascia le tue figlie. 

EDIPO Non strapparmele non voglio. 

CREONTE Il padrone del mondo non sei tu. Fosti padrone ma non t'ha fatto scorta questo nella vita. Le bimbe vengono condotte via. 

CORO Gente dell'antica Tebe ecco Edipo! Colma i vostri occhi! L'uomo sapiente dei chiusi sortilegi l'altissimo padrone. Chi non guardava invidioso prima alla sua vicenda? E ora in che marosi mostruosi di disgrazie piomba. È vero: non puoi dire sereno chi ha dentro morte con gli occhi puntati a quell'ora suprema. Deve compiere il valico prima oltre la vita: senz'avere sofferto la fitta del male.

 

Copyright © 2007-2024 SkuolaSprint.it di Anna Maria Di Leo P.I.11973461004 | Tutti i diritti riservati - Vietata ogni riproduzione, anche parziale
web-site powered by many open source software and original software by Jan Janikowski 2010-2024 ©.
All trademarks, components, sourcecode and copyrights are owned by their respective owners.

release check: 2024-03-31 08:23:49 - flow version _RPTC_G1.3